AdD 1 - Epilog

Epilog

Po dlouhém rozbřesku vysvitlo ranní slunce.

Monstrum se na Zaganův příkaz vrátilo domů. Nevěděl, odkud to bylo povoláno, ale rozhodně to byla oblast, která mu byla zcela neznámá.

Ihned poté se jeskyně začala hroutit a Zagan byl donucen uprchnout a nést Nephy, Chastille, Manuelu a dokonce i Barbatose.

No, opravdu si myslel, že je překvapivé, že to stihl takhle včas.

Upřímně, v žádném případě to neměl udělat, ale právě když si myslel, že je po všem, tito tři andělští rytíři přiskočili na pomoc. A protože nesli Chastille a Manuelu, všichni to zvládli.

Myslel si, že jsou úplně k ničemu, ale nakonec opravdu pomohli.

...No, až do konce otravně křičeli, „Upřednostňovali jsme pouze bezpečnost lady Chastille a civilisty, takže to není tak, že bychom spolupracovali se zlým čarodějem nebo je přehlíželi.“

A stejně tak Chastille odnesli a odešli. Získali také posvátný meč, který jí Barbatos zabavil. Nakonec s ní neměl šanci prohodit slova, protože byla v bezvědomí.

Poté, co odvezli Chastille, se domů vrátila i Manuela.

„Teď už zbývá jen to, abyste si vy dva probrali věci, ano?“ Když se rozloučili, nechala ta vlezlá slova za sebou.

A pak jediní, kdo zůstali zírat na zhroucenou jeskyni, byli Zagan, Nephy a Barbatos. Zatímco se Zagan díval na trosky kamení, zeptal se Barbatose na otázku.

„Takže, co uděláš? Budete pokračovat?“

„...Haaa, co čekáš, že udělám, až uvidím to monstrum?“ I když byl Zagan nedokonalý, ukázal, že dokáže monstrum zotročit – dokonce ani teď nevěděl, zda by se tomu mělo říkat démon.

V tu chvíli se zdálo, že veškeré Barbatovo nepřátelství se zlomilo.

„Takže, co to bylo? Když přinesu jen dobrý chlast, bude to fungovat jako omluva, ne?“

„Jo, ale budu očekávat něco prvotřídního.“

„Jo ano.“ Poté, co se Barbatos dokázal zotavit natolik, že byl schopen vstát, zmizel.

Ten muž se určitě stále chystal chytit Zagana nepřipraveného pomocí pasti. Zagan s tím však ve skutečnosti problém neměl.

Byl to přesně takový muž, takže v Zaganových očích opravdu nepotřeboval být zabit.

Nedokázal se přimět k nenávisti ke svému nechtěnému příteli, a tak ho nechal naživu.

Poté byli Zagan a Nephy konečně sami.

Co bych měl dělat...? Co bych měl řict...? I když za posledního půl měsíce dosáhl bodu, kdy s ní mohl pořádně mluvit, znovu ztratil nervy.

V každém případě to byl jen jediný den, co Zagan zranil Nephy a vyhnal ji.

Když se mu na čele vytvořil pot, první, kdo otevřel ústa, byla Nephy.

„Mistře, chci... být po tvém boku.“

„...Je to v pořádku? Choval jsem se k tobě strašně, takže se nemusíš nutit.“

„Mistře, s tebou... je to v pořádku.“ A Zagana tím možná okouzlila,

Co to je? Zesílila jsi, že?

Ve srovnání se Zaganem, který byl úplně ztracený ve snaze sdělit jediné slovo, byla daleko silnější. A tak Zagan odpověděl s utrápenou tváří.

„Nicméně už to nemůže být jako dřív.“

„To... nemůže?“

„Jo, to nejde.“ Když Zagan klečel před Nephy, zíral přímo do jejích azurových očí.

Měl slova, která jí musel sdělit. Potřeboval říct, že už ji nenechá samotnou. Potřeboval, aby věděla, že ji ochrání, i když bude muset použít veškerou autoritu arcidémona.

Tak daleko byl ochoten zajít, aby ji udržel navždy po svém boku. A především... Mám... rád Nephy. Jsem do ní zamilovaný.

Pořád se k němu chtěla vrátit poté, co jí tak ublížil. Kdyby mu takové pocity nebyly sděleny, pak by nebyl dost odvážný, aby řekl svůj názor.

Poté, co Zagan tiše ustálil dech, otevřel ústa, aby promluvil.

„Nechci, abys mi říkala mistře... Místo toho použij mé jméno.“

Když to řekl, Nephy na něj udiveně zírala.

„Není mistr k ničemu?“

„Jo, to není dobrý. Když mi tak říkáš, byla bys otrokem bez ohledu na to, kolik času uplyne, a já bych nebyl nic víc než tvůj vlastník, že?“ Zagan chytil zmatenou Nephy za ramena.

„Ne otrok, ne sluha, dokonce ani učedník... Nechci, aby náš vztah byl jedním z nich.“

„V-význam...?“ Špičaté uši se jí začaly třást, jako by se jí svíraly křeče.

A Zagan se při řeči také třásl.

„To znamená, mil...miluji...“

Miluji tě. Ta jednoduchá věta by nevyzněla, jako by se mu zaryla hluboko do krku.

Jeho hrdlo bylo vysušené a suché, takže jeho slova utichla. V okamžiku porazil Barbatose a dokonce odvrátil démona, ale teď se mu pateticky chvělo koleno.

A když ten rozpor v něm skončil, ze Zaganových úst se vyřítila poněkud zvláštní slova.

„Patříš mně. Navždy, dokud jeden z nás nezemře, ne, ani po smrti!“ Poté, co to řekl, klesl na zem, zjevně zhroucený.

Proč nemohu vyjádřit to jednoduché slovo, láska! Když ji uviděl, bylo mu ukradeno srdce. V touze, aby ho milovala, se během posledního půl měsíce pohyboval všemi směry. Přesto, protože byl bázlivý zbabělec, nakonec jí jen ublížil. A i když to byl ideální čas otevřít své srdce a vyjádřit své pocity, Zagan to nedokázal.

Když se mu kvůli jeho vlastní neschopnosti začaly hrnout slzy do očí, Nephy šťastně odpověděl.

„Ano!“ Přikývla jako vždy a usmívala se jako rozkvetlá květina.

Nephy... usmála se...

To bylo úplně poprvé, co Zagan viděl takový výraz. A protože ho to neúmyslně zaujalo, Nephy vyndala úlomky jejího límce. Ještě před pár hodinami ho měla omotaný kolem krku. Nicméně, protože byl odstraněn pomocí klíče, nebyl rozbitý.

„Mohl bys... prosím, dát mi to znovu?“

„Ne, to není dobré, že? Tohle je otroka...“ Když Zagan začal mluvit, Nephy mu položila ukazováček na rty.

„Toto je v pořádku. Pro mistra a já...“ Když začala něco říkat, Nephy zamumlal, jako by ji trápilo, jak pokračovat.

„Není to první věc, která spojovala mistra Zagana a mě?“

Po těch slovech vzal Zagan obojek, ze kterého ji kdysi pustil, do ruky. Nebyl schopen vyjádřit své pocity. A přesto mu Nephy říkala, aby jí nasadil obojek. Jako kdyby... to byl prsten slibů.

Nazvat to zásnubním prstenem bylo až příliš neslušné, ale pro ně dva to byl neomylně důkaz, aby tak řekl.

„Jo, mám to.“ A tak Zagan utáhl Nephy límec kolem krku.

Zapečetil Nephy manu, připoutal ji řetězy a na pohled to byla obecně nepříjemná hrudka železa, přesto to pro ně dva byl symbol štěstí.

Poté Nephy naklonila hlavu na stranu a tupě zírala na Zagana.

„Ehm, mistře Zagane.“

„Ano?“

„Jaký přesně je náš vztah, když nejsem tvůj otrok, služebník nebo učedník...?“

Zaganova tvář ztuhla. Jsem ten, kdo se na to chce zeptat! Chci, abychom byli milenci, pomyslel si Zagan s úzkostí ve tváři, když nebyl schopen vyslovit ta slova.

Já, arcidémon, jsem si udělal z elfí otrokyně nevěstu, ale jak jí mám vyjádřit svou lásku? A ze srdce se modlil, aby ho to někdo naučil.