HRH 9 - Kapitola 3: Malé dobrodružství a setkání 7/9

Rychlost, s jakou jsem listoval stránkami, se zvýšila. Přecházel jsem tam a zpět a porovnával kresby. Při pohledu na kresbu orthruse s rámy z dřívějška při bližším ohledání nebylo tělo psa. Na nohou měl kopyta, takže mohl být blíže serowovi. Tělo orthruse nahoře bylo psí, jak byste očekávali, takže bylo jasné, že jde o jiného jedince.

Tyhle rámy... O tom není pochyb. Jsou za nimi pravidla

Zíral jsem na kresby tak upřeně, že se Aisha znepokojila. „Ehm, pane? Děje se něco?“

„Ohh, promiň. Soustředil jsem se na obrázky.“

„Zaujalo tě na nich něco?“

„To jo. Hej, Ichiho. Máš ještě nějaké kresby takových monster?“

Ichiha překvapeně zamrkal a naklonil hlavu na stranu. „Mám toho ve svém pokoji hodně. Chceš se přijít podívat?“

 

A tak se mi v místnosti, do které nás Ichiha zavedl, znovu rozšířily oči překvapením.

„Whoa...“

Stěny byly většinou polepeny kresbami příšer.

Tomoe ten pohled vyděsil a pevně mi objala nohu. Dost spravedlivé, v závislosti na tom, jak se na to díváte, to může být znepokojující pohled. Ale mě právě teď zaujaly kresby.

V každé z kreseb na stěnách byly zakresleny čtvercové rámečky, stejně jako na těch, na které jsem se díval předtím. Navíc ty na stěnách byly roztříděné podle typu částí těla.

Jedna část se zaměřila na monstra s netopýřími křídly, zatímco druhá se zaměřila pouze na monstra, která hnisala jako zombie.

Při pohledu na tuto scénu jsem nabyl sebevědomí. „Ichiho, nekreslil jsi jen příšery, ale kategorizoval jsi je podle částí těla a stavu, že?“

Ichiha přikývl. „Pravda. Tato země se nachází blízko panství pána démonů, takže se zde objevuje spousta monster. Když jsem je pozoroval ze stěn, všiml jsem si, že některá mají podobné části těla. To mě přivedlo na myšlenku, že je dokážu seřadit podle částí, a tak jsem je nakreslil.“

Věděl jsem to. Tyto čtvercové rámy rozdělovaly příšery na části.

Pokud by tam byl orthrus s netopýřími křídly, mohl by být rozdělen na čtyři části. Rámečky s diagonálními liniemi naznačovaly jedince s hnisavým masem. Rám uvnitř rámu na dvouhlavém ogrovi naznačoval nepotřebnou část přilepenou k jinému jedinci.

Ichiha rozdělil příšery podle jejich jedinečných vlastností a vytvořil z toho systém kategorizace.

„Tomoe, bylo od tebe špatné, že jsi se odplížila, aniž bys cokoliv řekla, ale... najít Ichihu mohl být velký úspěch,“ řekl jsem.

„Velký bratře?“

Položil jsem Tomoe ruku na hlavu. „Tyto obrázky je pokladem lidstva.“

„V-V žádném případě, přeháníš.“ Ichiha byl zmatený a zavrtěl hlavou, ale já jsem plně věřil, že tyto kategorizované obrázky mají takovou hodnotu.

Podle měřítek tohoto světa a jeho lidí byly monstra aberantní bytosti. Bez ohledu na to, jak monstrum vypadalo, „slušelo to monstru“, takže nikdo hluboce nepřemýšlel o jejich aberanci. Dokonce ani já ne. Tohle byl svět magie, takže jsem s uspokojením přijal, že to není tak divné, že tam jsou monstra.

Avšak pohled na kresby monster zavěšených v této místnosti změnil mé myšlení. Dokonce i příšery, které vypadaly jako náhodné odchylky, ve skutečnosti dodržovaly systém pravidel.

Kdybych studoval obrázky v této místnosti, mohl bych být schopen zjistit, jaké části monster přišly s jakými schopnostmi. Kdybychom věděli, jaké schopnosti má každá část, mohli bychom být schopni identifikovat, která monstra mohou a která nemohou létat, a také jak zhruba jsou agilní, pouhým pohledem na jejich tvar.

Nebylo by to užitečné jen v boji.

To, co jsme se naučili v království Lastania, že maso monster je jedlé, by se dalo definovat konkrétněji. Pokud bychom například věděli, které části jsou jedlé a které nebezpečné nebo toxické, mohli bychom se rozhodovat o tom, které příšery lze nebo nelze jíst. To by rozšířilo škálu jedlých monster z létajícího tsuchinoko.

Části monster měly také jiné využití, než jen k jídlu. Vynálezy nadvědkyně Geniy často používaly části monster.

Části monster měly komplikované a podivné tvary, takže až doteď jsme měli pouze to, co se stalo, že se nám dostalo do vlastnictví, což vedlo k tomu, že tyto předměty byly cenné kvůli jejich vzácnosti. Pokud bychom však znali aplikace každé části, rychlost, s jakou by byly tyto části sbírány po porážce monstra, by se zvýšila.

Pokud by dobrodruzi jako Juno a její družina zvýšili rychlost, jakou sbírali části, které by předtím nechali v mrtvých tělech monster zabitých v kobce, nabídka na trhu by stoupla a cena by klesla.

Bylo by dobré rozšířit tyto znalosti do cechu dobrodruhů a cechu obchodníků. Doposud sbírali pouze díly, jejichž hodnota byla zřejmá, ale kdyby byly ceny u všeho, pomohlo by to naplnit peněženky dobrodruhů. To by jim také umožnilo rozhodnout se, že se svými útoky nebudou zasahovat do vzácných částí.

V podstatě tyto obrázky, které Ichiha tajně nakreslil, skrývaly potenciál ovlivnit mnoho věcí v tomto světě, včetně veřejného pořádku, kultury jídla, vědy a technologie a ekonomiky.

Vážně, tohle je neuvěřitelný nález...

Bylo děsivé si jen představit, jak cenné mohou být tyto kategorizované kresby.

Bylo toho také víc. Ten, kdo nakreslil tyto obrázky a kdo našel jakýsi řád v chaotické změti monster, byl pouze desetiletý chlapec.

To bylo děsivé. Kdybych ho nechal v péči Hakuyy, jaké monstrum by z něj vyrostlo?

Byl jednorožcem Unie Východních Národů. Mohl jsem jen vyjádřit obdiv.

Chci toho kluka pro naši zemi. Uvítal bych ho za výhodných podmínek, kdyby se jen dobrovolně přihlásil.

Můj instinkt pro kvalitní lidské zdroje na mě křičel, abych nakoupil včas a naverboval ho, než plně dozraje.

„Říká se, že každé z dětí vévody Chimy je vynikající... a je to pravda,“ řekl jsem. „Ichiho, ty jsi asi zdaleka nejlepší.“

„V-vůbec ne! Nepovažuji se za jedno z talentovaných dětí!“ Ichiha vypadal zmateně a divoce mával rukama.

„Ty ne? Pak nejsi součástí odměny?“

„To jo. Protože jsem slabý a říkají, že jsem podivín…“

„Vážně?“ řekl jsem nevěřícně. „Jak mohou být tak slepí?“

Kdybych mohl mít Ichihu na základě mých příspěvků k válce, odstrčil bych toho chlápka Fuugu stranou a šel pro slávu prvního místa.

Kdyby to nebylo uznáno, možná bych se uchýlil k tomu, že budu mít své privilegium velké moci.

Ne, počkat. Pokud nebyl součástí odměny, nenechalo to na světě veškerý prostor pro vyjednávání? Oh! Nebyl jsem si tak jistý tím, že bych tak mladé dítě najednou odtáhl od jeho rodiny, ale... přesto...

„Pane,“ řekla Aisha. „Mračíš se neuvěřitelně silně. Děje se něco?“

Mé chrochtání a trápení nad tou otázkou nakonec způsobilo, že se Aisha znovu znepokojovala.

„Ohh, ne,“ řekl jsem rychle. „Jsem v pořádku. V pohodě.“

No, starost o to tady by nepřinesla nic dobrého.

Nejprve jsem je musel ozvat a zjistit, zda je prostor pro vyjednávání.

„Ichiho, rád bych se tě zeptal ještě na podrobnosti,“ řekl jsem. „Bylo by to v pořádku?“

„Huh...? Uh, jistě... Jestli si myslíš, že má cenu se mnou mluvit...“

„Oh, vím! Promluvme si o tom dlouze u smažených sladkostí, které nám dal Poncho, když jsme odcházeli!“ Vesele jsem vyvedl Ichihu z místnosti.

Aisha a Tomoe se na sebe podívaly, nebyly si jisté, co si o tom myslet, že se chovám tak divně, protože mě tento nečekaný objev vzrušoval.

„Jeho Veličenstvo vždy působí nejživěji, když potká zajímavou osobu, že?“ řekla Aisha. „Připomíná to dobu, kdy poprvé objevil sira Poncha.“

„Hee hee. Vypadá to, že jsem měla pravdu, když jsem si myslela, že by se mohlo něco stát, kdybych dala dohromady velkého bratra a Ichihu.“

„Nejsi malá sestra Jeho Veličenstva a učeň sira Hakuyy číslo jedna pro nic za nic, co?“ poplácala ji Aisha po hlavě.

„Tee hee hee!“ Tomoe se stydlivě zachichotala.

„Tak a teď půjdeme?“ zeptala se Aisha. „Nechají nás za sebou.“

„Správně!“

S ironickými úsměvy se za námi ty dvě hnaly.

--------------------------------------------------------------------

Tomoe našla velký talent, a Souma už kuje plány 😁 

Trochu odbočka... Kdo taky vykrvácel peněženku na animefestu? 😁