Stránky

HRH 1 - Kapitola 2: Začněte od X 5/7

Juna ustoupila a teď byla řada na dívce s liščíma ušima.

„Další, slečna Tomoe Inui z mystické vlčí rasy, předstupte.“

„A-anoh!"

Její hlas se zlomil a mladá dívka se zvířecíma ušima, která vypadala na deset let, předstoupila s pravou rukou pohybující se současně s pravou nohou.

Mystická vlčí rasa... pomyslel jsem si. To tedy nejsou liščí uši, ale vlčí uši.

Byla rozkošná se svou opálenou pletí a roztomilýma kulatýma očima. Šaty, které měla na sobě, byly ale trochu ošuntělé. Místy byly rozervané, a snad proto, že byla napjatá, načechraný ocas, který jí trčel ze zadku, stál vzpřímeně.

Jo, chci ho pohladit.

„I když je mladá, má výjimečně vzácný dar umět mluvit s ptáky a zvířaty. Když jsme ji přivedli do stájí, dokázala nám správně říct vše od současného zdravotního stavu koní až po jejich historii. Podle ní jí koně tyhle věci řekli. Opravdu, je to božská schopnost.“

Dar mluvit se zvířaty, co? Vypadá to, že tu máme úžasnou malou šelmu.

Když jsem o tom přemýšlel, Liscia vedle mě tiše zašeptala: „Země mystických vlků je daleko na severu. V téhle zemi by žádní být neměli.“

„...Uprchlík, co, zamumlal jsem. Ah, to by vysvětlovalo to potrhané oblečení, že?

S rozšířením domény Pána démonů byla zničena řada zemí a vesnic. Ti, kdo přišli o půdu, uprchli na jih, stali se uprchlíky v jiných státech a začali vyvíjet tlak na ekonomiku. Různé národy se s nimi vypořádaly různými způsoby. Některé je proaktivně přijaly, zatímco jiné se je snažily vyhnat. I když se jednalo o země, které je přijaly, většina je buď donutila do tvrdé práce, jako je těžba, nebo je poslali jako další pracovní sílu do boje proti démonům, takže oba typy zemí byly pro uprchlíky peklem.

Dokonce i v mém království vyrostly uprchlické tábory mimo hlavní město Parnam. V tuto chvíli bylo rozhodnutí, co s nimi, stále pozdrženo. Kdybychom pomohli uprchlíkům, když jsme ani neměli dost jídla, abychom nakrmili vlastní lidi, mohly by vypuknout nepokoje. Kdybychom je vyhnali nebo donutili k tvrdé práci, museli bychom se vypořádat s nelibostí uprchlíků. Kdyby se ukryli a obrátili proti nám útoky, bylo by to hrozné. Za současného stavu věcí způsobovaly pokles veřejné bezpečnosti, ale neměli jsme jinou možnost než zachovat status quo.

Abychom mohli nabídnout pomocnou ruku ostatním, musíme být na dobrém místě, abychom si nejdříve pomohli sami, myslel jsem.

„Řekl jsem, že kdyby měli dar, dal bych ho k použití a nemám v úmyslu tato slova překrucovat,“ řekl jsem nahlas. „Pokud má dar, nezáleží na tom, jestli je to cizinec nebo uprchlík. Koneckonců nejsme v pozici, kdy bychom mohli být v takových věcech vybíraví.“

„Máš pravdu."

Když jsem to řekl, mystická vlčí dívka, která byla právě váhavě představena otevřela ústa, aby promluvila. „Ehm ... ehm ... králi Soumo ..."

„Hm? Co je to?“

„Hm ... No ... Uh, já také ... mám něco, co bych chtěla říct ..."

Protože byla velmi napjatá, mluvila, jako by slova nutila. Tak bylo těžké rozeznat, co říká.

„Měla jsi něco, co jsi chtěla říct? Nevadí mi to. Prosím, pokračuj.“

„Ano ... Um ... Vlastně ..."

„Hm? Co? Musíš promluvit, jinak tě neuslyším ...“

„Hm ... já ..." Tomoe měla slzy v očích. Byla ještě dost mladá na to, aby byla označena jako malá holčička, takže bylo bolestivé ji vidět s takovým obličejem.

"...Rozumím. Přijdu za tebou, tak už neplač,“ řekl jsem.

„Awoo...”

Přešel jsem k dívčině boku a přikrčil se vedle ní a položil ucho vedle jejích úst. Jako strážce měl Ludwin ve své tváři nesouhlasný výraz, ale já jsem ho ignoroval.

„Teď bych tě měl slyšet,“ řekl jsem. „Řekni, co se ti líbí."

„Ano. Pravda je..."

 

To, co mi později zašeptala, mě přimělo pochybovat o mých uších. Vstal jsem a zíral na Tomoeninu tvář.

„... Jsi si tím jistá?"

„A-Ano.”

„Řekla jsi to ještě někomu?“

„N-Ne ... Nikomu kromě mojí mámy ..."

„Chápu..."


Vydechl jsem. Když jsem o tom přemýšlel, byla to polovina úlevy a polovina obav co mělo přijít. To nebyl jen vzácný dar. Tato dívka měla potenciál být „bombou“ pro tento svět.

...Zklidni se. Dýchej. Nedovol nikomu, aby si všiml, jak jsi rozrušený.

„Fíha ... jsem trochu vyčerpaný." Rád bych tady dal malou pauzu.“

„Soumo?”

Když jsem to řekl, rozhlédl jsem se kolem a Liscia se na mě pochybovačně podívala. Ostatní reagovali přibližně stejně, ale já si jich nevšímal a směle zvýšil hlas.

„Teď bych si rád dal třicetiminutovou přestávku. Předání cen zbývajícím dvěma, včetně této dívky, se uskuteční až poté. Slečno Juno.“

„Co se děje, pane?“ Když jsem jí nazval jménem, lorelei zpěvačka vystoupila vpřed.

„Právě teď nás naši krajané sledují v rozhlase vysílacího klenotu. Bolelo by mě, kdyby lidé během naší přestávky jen čekali. Takže, mohl bych vás požádat, abyste je zabavila svým zpěvem asi na půl hodiny nebo tak?“

„Samozřejmě, pane. Naše písně jsou chloubou mé rodiny. Budu pro ně zpívat ze svého srdce.“

S těmito slovy se Juna elegantně uklonila.

Naše oči se na okamžik setkaly. Připadalo mi, jako by si mě ověřovala: Má to svůj důvod, že? Ale i tak se rozhodla neptat a udělala, co jsem žádal.

I bez její krásy a zpěvu bych chtěl mezi svými podřízenými ohleduplnou osobu, jako je ona.


Zatímco Juna pro mě získávala čas, shromáždil jsem ty, kterým jsem mohl důvěřovat v úřadu pro vládní záležitosti. To se týkalo mě, Liscie, Marxe, Ludwina a Tomoe. To byli všichni. Pokud jde o Aishu, která se ode mě teď nechtěla odloučit, když přísahala věrnost, nechal jsem ji stát přede dveřmi, aby se ujistila, že nás nikdo neposlouchá.

„Je všechna ta opatrnost opravdu nutná?“ zeptala se Liscia zmateně, na což jsem odpověděl kývnutím.

„Jsme ve velmi špatné situaci. Slyšel někdo, co předtím Tomoe řekla?“ Ověřil jsem si to u ostatních tří, ale všichni zavrtěli hlavami.

„... Neslyšel jsem." Její hlas byl tak tichý. “

„Já také ne."

„Já taky."

„... Existuje tedy nějaké riziko, že by ji lidé slyšeli přes vysílací hlasový klenot?"

„To by asi mělo být v pořádku," řekla Liscia. „Není to tak citlivé."

Jakmile jsem to uslyšel, měl jsem pocit, jako by mi z ramen spadla velká tíha.

„Je to tak špatné?" zeptala se.

„Ano. Bylo to doslova bombové prohlášení.“

Všichni se soustředili na Tomoe, což způsobilo, že se sama více zmenšila. Vypadalo to, že by bylo těžké ji přimět mluvit, tak jsem odpověděl jejím jménem.

„Umí mluvit se zvířaty. Všichni jste to slyšeli, že? “

„Ano. Je to neuvěřitelný dar, že?“


„Zjevně použila tu sílu k rozhovoru s démonem."



--------------------------------------------------------------------------------------------------

Tak všichni, kdo jsme čekali na chlupatý uši a ocas, jsme se dočkali 😂

2 komentáře: