HRH 1 - Prolog 2/2

 

„O Hrdino! Je dobře, že jsi dbal mé výzvy," řekl muž středního věku, který se právě přede mnou objevil . Byl průměrné postavy a zdálo se, že se pokouší mluvit majestátně. Jeho věk bych odhadl na čtyřicet až padesát let. Na sobě měl červenou pláštěnku, která mu sloužila jako kabát, a na hlavě mu seděla lesklá zlatá koruna. Na první pohled jsem poznal, že ten chlap je král.

Byla tedy jemně vyhlížející mladá žena stojící po jeho boku královnou? Byla to krásná žena s platinově blonďatými vlasy, v krásných šatech. Vypadala, jako by jí bylo teprve kolem třiceti.

Podívejme se na situaci, pomyslel jsem si. Zbytečně vysoký strop, řady mramorových sloupů a pode mnou červený koberec. Vojáci, kteří stáli v pozoru na obou stranách, a smíchali s nimi osobu, která vypadá jako stereotypní předseda vlády.

Bylo to místo, které vypadalo, jako by vycházelo z RPG. Byl tam král, palác a ta věta „O hrdino“, kterou jsem právě slyšel.

...Dobře, uklidni se, řekl jsem si. Panikaření tvoji situaci nezlepší. Prvním úkolem je... Správně, začnu shromažďováním informací.

„Proč se na mě tak díváš? Jsi naštvaný, že jsem tě sem zavolal? Řekl král nervózně, když jsem na něj zíral.

„To není ono.... Jen nemám dobrý přehled o situaci. Mohu vás požádat o vysvětlení?“

„J- jsi rozhodně klidný. Je to nanejvýš záviděníhodné...“

„Vaše Veličenstvo ..." začal jsem.

„T-to nic není!“

Premiér si odkašlal a král trochu nadskočil. Když královna viděla tu malou interakci, zahihňala se a vojáci přihlíželi s kyselými úsměvy. Z té výměny jsem viděl, že král je skutečně tím dobromyslným mužem, jakým se zdál být. Cítil jsem, že postrádá auru velení, kterou vyžaduje vládce národa, ale že je to typ, který je milován lidmi. Ale to nebylo důležité ani tady, ani tam.

Svou otázku jsem položil s rozvážným klidem, abych ho nezastrašil. „Takže, když jsem já hrdina, znamená to, že vás napadl nějaký pán démonů nebo tak něco?“

„Určitě se rychle chytáš. Je to přesně tak, jak říkáš. “

Byl jsem beze slov. Vážně...? Tohle není sen, že? Ne, jen jsem to chtěl zkusit. Dokážu rozlišovat mezi sny a realitou. Tohle není takový mlhavý pocit jako ve snu. Všechny čtyři smysly, kromě chuti, mi oznamovaly, že to byl skutečný svět.

Tohle je ... realita ... Dovolte mi to říci znovu. Vážně...?

„Něco se děje, hrdino? Proč se najednou chytáš za hlavu?“

„Ne, nedělejte si s tím starosti. Jen se mi trochu točila hlava.“ Začala mě bolet hlava, ale pro tuto chvíli bych se s tím musel smířit. „Už je mi dobře. Prosím, vysvětlete situaci.“

"J-Jsi si jistý? D-Dobře, budu vysvětlovat.“

Král se pak pustil do zdlouhavého vysvětlování světových dějin, jak byste mohli vidět ve starém RPG. Bylo to tak zdlouhavé, že kdyby to byla hra, hledal bych tlačítko přeskočit text, takže to pro vás čtenáře trochu shrnu.

Nejprve mluvil o tomto světě.

Svět byl tvořen superkontinentem Landia a řadou ostrovů různé velikosti. Na superkontinentu Landia bylo mnoho zemí, velkých i malých. Kromě lidí je obývali mimo jiné šelmy, elfové, trpaslíci a draci. Existovaly země, kde tyto rasy koexistovaly, země, kde jedna rasa měla preferenční zacházení, země, které zakazovaly vstup všem kromě jedné rasy, a další. Tyto země měly mnoho podob a občas proti sobě bojovaly o nadvládu. Od chvíle, kdy se objevilo panství Pána démonů, se však zdálo, že všechny tyto země na povrchu zaujaly postoj vzájemné spolupráce.

Dále král hovořil o panství Pána démonů a Pánu démonů.

Zhruba před deseti lety se v nejsevernějších končinách superkontinentu Landia objevila dimenze zvaná „svět démonů“ a vyhrnula se z ní monstra mnoha velikostí a tvarů, která uvrhla severní země do chaosu. Země vytvořily alianci a zorganizovaly represivní síly, které měly vyslat do tohoto světa démonů.

Tato trestná síla však byla zničena. Ve světě démonů existovala „monstra“, která měla minimální (nebo, někteří by teoretizovali, žádnou) inteligenci, stejně jako „démoni“, kteří byli inteligentními a také mocnými bojovníky. Démoni byli ti, kteří zničili trestnou sílu. Navíc, i když to ještě nebylo ověřeno, lidé šeptali o existenci krále, který vládl nad démony, „králi démonů“.

Po této bitvě ztratily země své hlavní bojové síly a žádná z nich neměla sílu bránit se proti monstrům, která se objevila ze světa démonů. Démonické síly, které do té doby držely jen ekvivalent malé země, zpustošily severní země a začaly vládnout třetině kontinentu. Toto území se nyní nazývalo panstvím Pána démonů. I když se jejich postup na chvíli zastavil, říkalo se, že to bylo proto, že rozšíření frontových linií rozšířilo démony a monstra řidčeji, což jednotlivým zemím umožnilo proti nim držet linii. To ovšem neznamenalo, že lidstvo má nějaký rozhodný způsob, jak věci obrátit. V zemích na frontové linii se situace dostala do patové situace.

Po tomto výkladu král hovořil o této zemi.

Toto bylo království Elfrieden, středně velký národ na jihovýchodě kontinentu. Vládlo se tu monarchií. Byla to země původně založená mnoha rasami, které spolupracovaly, a třebaže byl král člověk, byly zde přijímány ostatní rasy bez diskriminace. Bez ohledu na rasu, všichni měli občanství, a kromě „krále“, si mohli vzít jakoukoli práci, po které toužili. Dokonce i ministerský předseda, který si předtím stěžoval králi, byl půlelf s lidským a elfím rodičovstvím.

Protože nehraničili s panstvím Pána démonů, došlo jen k několika útokům příšer. Ze začátku však byla země slabá a státní pokladna nebyla zrovna v dobrém stavu. Nedostatek potravin byl v posledních letech obzvlášť špatný, a to jen zhoršilo problém uprchlíků, vyhnaných expanzí panství Pána démonů, jež sem proudí.

Na domácí i mezinárodní frontě byla tmavá bouřková mračna.

Vztahy byly zjevně napjaté s Říší Gran Chaos, největší zemí na kontinentu, vyjma panství Pána démonů. Říše byla zemí, která sdílela nejdelší hranici s panstvím Pána démonů. Byla to také země, která řídila první invazi do panství Pána démonů. Po jejich prohře s panstvím Pána démonů říše zjevně žádalo o válečné dotace z jiných zemí. Jednoduše řečeno, žádali, aby země, které jsou daleko od panství Pána démonů, poskytovaly finanční podporu těm, kdo jsou mu blízcí. I když to byly „žádosti“, když přišli z nejmocnější země celého lidstva, byly blíž ultimátu. Jedna z těchto žádostí přišla do tohoto království, ale za současných okolností by bylo obtížné ji zaplatit.

Nakonec král hovořil o „vyvolání hrdiny“, které mě přivedlo na tento svět.

V žádosti o válečné dotace, která přišla z Říše, se zřejmě objevilo slovo, které říkalo: „Nejste-li schopni zaplatit, proveďte rituál povolávání hrdiny, který se předává ve vaší zemi, a předejte povolaného hrdinu Říši. Bylo naprosto jasné, že tato země nemá prostředky na zaplacení, a možná to bylo celou dobu záměrem Říše. Možná chtěli použít hrdinu pro jeho bojový potenciál, možná ho chtěli pitvat a studovat, nebo o něj neměli zájem, a jen chtěli využít neschopnosti království reagovat na jejich žádost jako záminku k invazi. Bez možnosti zjistit, co Říše chce, spekulace vedly jen k dalším spekulacím a království začalo být ke všemu podezřívavé.

V reakci na jejich situaci se království rozhodlo provést rituál povolání hrdiny. Ještě se nerozhodli, jestli hrdinu předají, nebo ne, ale pokud uspějí, dá jim to alespoň kartu, se kterou budou moci vyjednávat. Potřebovali odpovědět na žádost a ukázat, že mají v úmyslu provést rituál.

...Teď, když jste toho tolik slyšeli, vsadím se, že už jste nejspíš uhodli, že krále nikdy nenapadlo, že by se mu mohlo podařit přivolat hrdinu.

„Hej!“ Křičel jsem na něj, aniž bych to měl v úmyslu, a král zděšeně uskočil.

„Eeku! Je mi to moc líto!“

„Ach, promiňte,“ řekl jsem. „Ztratil jsem na chvilku klid.“

I když se chová takto, stále je králem. Budu se muset zdržet jakékoli další hrubosti.

Stále ... Byl jsem opravdu svolán náhodou, aniž by ode mě nikdo nic neočekával? Po chvilce uklidnění jsem se zeptal krále.

„... Takže, co máte v plánu udělat?“

„S-S čím?“

„Celé to, předání mě Říši.“

„Tedy.... Co mám dělat? Je to opravdová šlamastyka.“ Král se opravdu zdál ustaraný.

To mě trochu překvapilo. Očekával jsem „Říše je děsivá! Prosím, jděte a poslužte jim pro naše království!“ Když by plakal a prosil mě, abych to udělal. Koneckonců vypadal dost slabě.

„Co vás trápí?“ zeptal jsem se. „Bojíte se Říše, že?"

„Bojím se! To je přesně důvod, proč se tím trápím!“

„Jestli se mohu vmísit do hovoru, dovolte mi to vysvětlit,“ řekl půlelfský premiér a vykročil. „V současné době je mezi naší zemí a Říší jasný mocenský rozdíl. Prostě nejsme schopni říct ne, když Říše o něco žádá. Zatímco my jsme uvízli v této situaci, vy jste jediná šťastná karta, která nám padla do rukou. Jakmile však zahrajeme tuto kartu, nemáme už co použít při vyjednávání s Říší. I když tentokrát přežijeme tím, že uděláme, co řeknou, co uděláme příště, až se něco objeví? Příště by se nám možná podařilo vzdát se naší jediné karty.“

Mlčel jsem. Nebylo těžké pochopit, co říká.

Dobrým příkladem bylo to, co se stalo severní Fujiwaře poté, co se vzdali své jediné karty, Minamoto no Yoshitsune, byl dobrý příklad. Ti, kdo podlehnou zastrašování a pustí jedinou kartu, kterou drží v ruce, budou mít před sebou jen temný konec.

„Co je to vlastně hrdina?“ zeptal jsem se.

„Říká se, že hrdina je ten, kdo vede změnu jedné éry,“ odpověděl premiér.

Hmm... Takže to není jen někdo, kdo zabije toho krále démonů?

„Není to trochu neurčité?“ zeptal jsem se.

„Víte, nemáme moc dokumentace.“

„...Prosím, nepořádejte rituál, je-li tomu tak.“

„Nemohu se dostatečně omluvit za tento stav věcí,“ řekl premiér formálně.

Dát mi rutinní byrokratickou omluvu nepomůže... Přesto je to problém. Není dostatek informací, podle kterých by se dalo jednat. Což znamená, že teď nejvíc potřebujeme čas.

„Sire, mám návrh.“

„Co je to? Můžete mluvit otevřeně. “

„Můžeme si promluvit o tom, co se bude dít dál? Ne tady, ale někde, kde si můžeme dlouze sednout a probrat to. Jen já, vy a premiér.“

„Hm. Co si myslíš, Marxi? “

„To by bylo v pořádku. Premiér, který se jmenoval Marx, souhlasně přikývl.

Protože jsem měl jejich souhlas, dal jsem další žádost. „Prosím, také shromážděte všechny materiály, které můžete o této zemi získat. Se zvláštním zaměřením na zprávy o platební bilanci, jakož i na materiály týkající se zemědělství, lesnictví a rybolovu, hospodářství, obchodu, průmyslu a půdy, infrastruktury a dopravy. Mohli bychom sehnat peníze, které Říše požaduje. Také bych chtěl materiály, které máte o hrdinech... ale to může počkat.“

„Velmi dobře. Nechám je okamžitě shromáždit,“ řekl král.

V této chvíli jsme si udělali přestávku a později jsem byl povolán do králova úřadu pro vládní záležitosti.

 

Seděl jsme na pohodlné pohovce naproti králi a premiérovi Marxovi na schůzce po setkání. To znamená, že jsme mluvili v podstatě o všem, o čem se dalo mluvit. Průmysl této země, hospodářství, daňový systém, zemědělská politika, vojenské přípravy, zahraniční věci... to všechno jsme probírali.

Schůzka trvala celé dva dny. Částečně proto, že jsem se vyptával na každý detail materiálů, které jsem je nechal shromáždit, a částečně proto, že se upínaly k politikám, které jsem navrhoval, do té míry, že to bylo bizarní. Od poloviny setkání si mě král uchváceně všímal, jako by se z něj stal úplně jiný člověk.

Bylo to o dva dny později. Vojáci, kteří hlídali dveře, později všem řekli, že když král opustil místnost, jeho výraz byl nezvykle jasný a veselý a že jeho tvář byla tváří muže, který dospěl k rozhodnutí.

Den poté, co skončilo naše tříčlenné setkání, shromáždil král v audienční síni VIP diváky z hradu a hlasitě prohlásil:

„Moji lidé, žádám vás, abyste dbali mých slov.“

„Já, třináctý král Elfriedenu, Albert Elfrieden, tímto abdikuji můj trůn předvolanému hrdinovi, Souma Kazuyovi! Dále tímto oznamuji zasnoubení mé dcery, Liscie Elfrieden siru Soumovi.“

Místnost ztichla. Všichni oněměli. Jediný, kdo zůstal klidný, byla královna.

Tohle bombastické oznámení mě úplně zaskočilo.