HRH 1 - Kapitola 3: Pojďme vytvořit vysílací program 1/7

Kapitola 3: Pojďme vytvořit vysílací program

V době, kdy se rozruch ze Soumova shromáždění ustálil, se v hradním městě hlavního města Parnamu začal šířit jistý strašidelný příběh.

Podle pověstí tam byla figurína, která se v noci potulovala po ulicích. Byl to typ panenky, kterou můžete vidět v obchodech s oblečením: bez tváře, s pažními a nožními klouby. S meči v obou rukách kráčela nocí po ulicích a lovila zvířata a příšery.

Jeden dobrodruh řekl toto:

„Před časem jsem vzal úkol z cechu, abych doprovodil podomního obchodníka, a v noci jsem procházel ulicemi, víš, když jsme měli tu smůlu, že jsme byli obklopeni nějakým poddruhem gelinu (ty gelové věci). Jednotlivě jsou slabí, ale tentokrát jich bylo hodně a bitva šla špatně. Potom se ze směru od paláce potuloval manekýn nesoucí meče v obou rukou a zaútočil na geliny. Byl to tak strašidelný pohled, že jsme se okamžitě rozběhli, ale ... zajímalo by mě, co se s tou věcí stalo.“

Jiný dobrodruh řekl toto:

„Bylo to před týdnem. Vzal jsem úkol od cechu, který říkal: „Skupina skřetů překročila hranice na severu a míří na jih. Chceme, abyste je zachytili“. Čekali jsme v údolí, které bylo podél jejich trasy, abychom je zastavili, ale ať jsme čekali, jak jsme chtěli, nikdy se neobjevili. Něco se nám zdálo divné, tak jsme po nich šli pátrat a našli jsme figurínu, která stála uprostřed hromady brutálně zabitých skřetích těl. Mysleli jsme si, že je to nějaký nový typ monstra, a tak jsme na něj s kamarádem válečníkem zaútočili, ale on nás odrazil dvěma meči, které nesl. Když se ho náš mág pokusil zasáhnout ohněm, utekl neuvěřitelnou rychlostí. Ta věc... je to pravděpodobně nová autonomní zbraň vytvořená králem démonů, nemyslíš?”

Bylo tam mnoho pozorování, a ačkoli mnozí říkali, že se jedná o strašidelné příběhy, bylo téměř jisté, že existuje. Když však cech dobrodruhů uznal jeho existenci a byly vydány úkoly k jeho zajetí nebo zničení, všechna pozorování ustala.

Poté si někteří říkali, jestli to nebyl něčí žert.

◇ ◇ ◇

„...Takže v hradním městě kolují takové zvěsti, víš?“ řekla mi Liscia.

„No jo, už tam jsou?“ zeptal jsem se. 

Jak jsem seděl na pohovce, moje ruka s jehlou se nezastavila, když jsem na ni reagoval. Liscia, která seděla na posteli, nasadila trochu rozčilený tón.

„...Cože? Nezajímají tě takové příběhy?”

„Ne, tak to není, ale...”

„Soumo, ty jsi král, takže neměly by pro tebe být důležité příběhy, které v hradním městě vyvolávají nepokoje?“ řekla.

„Nemusíš si s tím dělat starosti. Ta figurína se už neobjeví.”

„...Víš o tom něco?”

„Jo, tak nějak...”

Zabalil jsem bavlnu, zatímco jsem dával neurčité odpovědi. Teď jsem prostě musel zašít záda a bylo hotovo.

„...A vydrž, co tam děláš, Soumo?”

„Cože? Přesně tak, jak to vypadá. Šiji”

„Ne, ptám se, proč chodíš šít do mého pokoje?!"

„A kam jinam bych šel? Můj pokoj je přece jen pořád úřad pro vládní záležitosti.”

Nedávno se množství práce, která měla být vykonána, trochu uklidnilo, takže zatímco moje pera “živý poltergeisti“ fungovala, moje hlavní tělo mohlo takhle odpočívat. I když na úřad pro vládní záležitosti, kde jsem měl postel, vždycky chodilo a odcházelo hodně úředníků, takže tam bylo trochu těžké to brát s nadhledem.

„Kromě toho víš, jak se Aisha v poslední době ..." dodal jsem.

„Můžu hádat ...“ řekla.

Aisha nedávno začala být tak přilnavá, že mě nikdy neopustila.

Když temný elf někomu slíbí svou loajalitu, pyšní se tím, že po jeho boku zůstane a bude ho chránit až do dne, kdy sám zemře. Proto se Aisha jmenovala mou tělesnou stráží, a ať už šlo o práci, jídlo nebo spánek, snažila se mě sledovat všude, kam jsem šel, dokonce i do vany a na záchod. Považoval jsem za problematické mít někoho, kdo ještě ani nebyl oficiálně přijat tak blízko ke králi, ale ona byla krásná, vysoce loajální a její schopnosti byly dobře známé, takže Ludwin a královská garda nad ní zavírali oči. Pokud jde o Hakuyu, který převzal post premiéra po Marxovi, řekl:

„Není krásné být obklopen takovými kráskami? Princezna, madam Aisha, madam Juna... nezáleží mi na tom, koho si vyberete, ale prosím pospěšte si a dejte nám dítě. Přinese to královskému rodu stabilitu.”

To se sakra říká tak snadno. Dobrý bože.

Zatímco jsem o tom přemýšlel, Liscia přišla a šťouchla mě do zad.

„Vsadím se, že ti ta pozornost nevadí, že ne?”

„Dej mi pauzu. Zrovna když jsem si konečně mohl odpočinout... Počkej, huh? Když o tom tak přemýšlím, kde je Tomoe?”

„Tomoe je v pokoji matky a otce. Matka si ji oblíbila ...”

 

Jen před pár dny, Tomoe přišla na hrad žít jako Lisciina adoptivní sestra. Samozřejmě, jak jsme slíbili, přišla s ní i její rodina.

Mimochodem matka Tomoe pracovala v palácové školce, kterou jsme zřídili jako experiment, abychom pomohli podpořit pokrok žen ve společnosti. Zůstala u kojných a starala se o cizí děti ve stejnou dobu jako o své vlastní. Toto zařízení péče o děti bylo hitem mladých služek, které řekly, „Teď se můžu bez obav vdát.”

Vzhledem k tomu, že mateřská dovolená v současnosti neexistuje, byly ženy často propuštěny v okamžiku, kdy otěhotněly. Proto, pokud se nestaly královou milenkou, strávila většina služek celý život svobodná.

Ale to jsem odbočil. V podstatě to znamenalo, že Tomoe měla v paláci dvě matky. Nejdřív vypadala trochu zmateně, ale teď ji obě zbožňovaly.

Liscia vstala, položila ruce na opěradlo pohovky a nakoukla mi přes rameno. „Přesto, když máš volno, šiješ...? To je panenka?“

„Ah, tohle? To je Malý Musashibo.”

Došil jsem záda panenky a předložil ji před Liscii.

„Malý Musashibo?”

„Jo. Je z mého světa ... Něco jako vzácné a exotické zvíře, myslím? “

Malý Musashibo byl roztomilý super-deformovaný maskot založený na Musashibo Benkei z města, ve kterém jsem žil. Bílý hedvábný obličej. Krádež buddhistického kněze a modlitební korálky. Velké husté obočí, které vypadalo impozantně, ale pod ním roztomilé žaludové oči. Lidem se ta mezera líbila, takže byl dobře přijat.

Mimochodem, město, kde jsem žil, nemělo absolutně žádné spojení s Musashibem Benkeiem. Tak proč tedy Benkei, divili byste se? Dobře, protože kdysi dávno byla prefektura Saitama známá jako provincie Musashi. To byl jediný důvod.

Teď se můžete zeptat, „Nefungoval by tedy Musashi Mijamoto nebo Musashimaru stejně dobře?” nebo, „Jestli je to kvůli provincii Musashi, nepokrývá to celou Saitamu?” ale udělat to by bylo neotesané.

Nemyslíš, ale cítíš. Takhle prostě postavy maskotů vypadají.

„Urkh... Štve mě, jak je to překvapivě roztomilé. Liscia se podívala na panenku Malého Musashiba. „Ale proč bys něco takového dělal?”

„No, vlastně... ukázalo se, že můj “živý poltergeist“ pracuje s panenkami opravdu dobře.”

S těmito slovy, jsem se soustředil a Malý Musashibo se nám začal pohybovat před očima. Krátkýma rukama a nohama tančil. To, že mu to šlo, bylo ještě víc neskutečné.

Liscia ohromeně zírala. „Co je to...?”

„Když to použiji na pero, můžu ho jen nechat plavat, ale s panenkou, s ní můžu pohybovat, skoro jako bych byl uvnitř. A co víc, s panenkami zmizí hranice vzdálenosti.”

Až do teď, jsem dokázal manipulovat s předměty jen do vzdálenosti 100 metrů, ale s panenkami, se mi podařilo je poslat nejen do hradního města, ale i za hradby.

„To je jistě působivé, ale.... Co budeš dělat, staneš se pouličním umělcem? Liscia podrážděně pohlédla na Malého Musashiba.

„Ha ha, to je nápad. Možná přestanu být králem a budu se živit na cestách.”

„Nebuď hloupý. Nenechám tě opustit práci na půli cesty.“

„...Vím to. Tady je ten důležitý kousek. “

Dal jsem Malému Musashiboovi dva krátké meče. Když jsem to udělal, Malý Musashibo, přestože byl vyroben z plsti a bavlny, dokázal držet dva meče, které by v rukou dospělého muže cítily těžké. Malý Musashibo se svými dvěma meči pózoval jako Musashi Miyamoto.

Liscia vytřeštila oči. „V žádném případě ... je to panenka, že?"

„Zdá se, že když panenka něco drží, počítá se to jako volitelný předmět pro panenku. Navíc může volně používat jakékoli předměty, kterými ji vybavím. Jako zkoušku jsem dal další panence nějaké zbraně a zkusil jsem ji poslat do boje s příšerami. Dokázalo to bojovat v pohodě.“

„Panenka bojující s příšerami. Počkej ... Figurína z pověstí!“

„To jo. Použil jsem panenku, kterou jsem náhodou našel kolem paláce, abych experimentoval.“

Nikdy jsem si ale nepředstavoval, že se o tom bude povídat. Snažil jsem se dělat své testy v noci, kdy by kolem nebyli lidé, kteří by to viděli, ale možná mi to teď připadalo ještě víc jako z duchařského příběhu.

„Díky tomu jsem zjistil, že se dokážou postavit proti příšerám. Navíc, čím více zkušeností získají, tím lépe se panenky budou pohybovat. “

Jak jsem řekl, Malý Musashibo rozpřáhl paže, v nichž stále držel krátké meče, a roztočil se v kruzích tak rychle, že člověk skoro čekal, že se objeví nějaký zvukový efekt „whoosh“. Vypadal jako velká rotující hlava, ale ve skutečnosti byl jako otočná pila otočená do strany, takže byl nebezpečnější, než vypadal.

„Odráží se trénink panenek na tvém vlastním těle?“ zeptala se Liscia.

„Kdyby to tak bylo, udělalo by to jednu zlomenou schopnost." Bohužel ne, i když se panenka naučí používat techniku, nemohu ji sám reprodukovat. Možná je to proto, že na to nemám svalovou sílu? Moje tělo je stále slabé.“

„Hmm ... proč necvičit?"

„Myslím, že je efektivnější využití mého času ke zlepšení schopnosti ovládat panenky, než abych se pokusil zesílit sám sebe. Bez ohledu na to, jak moc pracuji, nebudu dost tvrdý na to, aby to bylo lepší, než držet kolem sebe tři silné panenky.“

„Takhle hrdina nebojuje." řekla Liscia podrážděně.

S tímto hodnocením jsem bohužel musel souhlasit.

Ve fantasy dílech z mého starého světa by moje pracovní třída byla nejspíš Mistr panenek nebo Loutkář. Tento druh zaměstnání bývá druhem střední podpory. To je daleko od dojmu středního až blízkého útočníka, který má většina lidí o hrdinovi.

„Když tě pozoruji, cítím, jak se můj obraz hrdiny rozpadá na kusy...“ řekla Liscia.

„Ha ha ha ..." zasmál jsem se. „Neboj se. Cítím totéž."

Zhruba za měsíc, co jsem byl povolán, jsem dělal jen domácí politiku. Vzhledem k tomu, že vše, co jsem měl v plánu na příštích pár měsíců, byla také domácí politika, mohl bych se opravdu nazývat hrdinou? Ne nemohl jsem. (Řečnická otázka.)

Náhle se ozvalo zaklepání na dveře.

„Promiňte,“ řekl kdosi a s úklonou vstoupil.

Byla to hlavní služka paláce a Lisciina osobní služebná Serina. Intelektuální kráska, která byla o pět let starší než Liscia, byla stejně talentovaná, jak vypadala, žena, která věděla, jak svou práci zvládnout.

Když Serina uviděla můj obličej, uctivě sklonila hlavu.

„Vaše Veličenstvo, sir Hakuya posílá zprávu, že „sir Poncho a ostatní se shromáždili.“

„Jsou tady, co? Čekal jsem!" Dychtivě jsem vstal ze sedadla a vzal Liscii za ruku. „Jdeme, Liscio.”

„Huh? Cože?!"

Když jsem ji najednou chytil za ruku, Liscia se začervenala.

„Oh, moje slovo, princezno," řekla Serina. „Když si pomyslím, že by ses červenala jen z toho, že se držíš za ruce... Jak se s takovou nevinností budete věnovat svým nočním povinnostem s Jeho Veličenstvem?”

„Serino?! Co to říkáš?!"

„Prosím, dovolte mi, abych vám brzy pochovala vaše dítě. Víte, jak se dělají děti, že?”

„Augh! Pořád si ze mě utahuješ!”

...Serina byla schopná služka, ale měla zlozvyk být přímo sadistická k roztomilým dívkám. Její paní Liscia v tom nebyla výjimkou. No, myslím že to znamenalo, že jejich vztah důvěry byl dostatečně silný, aby to umožnil. Dokud neobrátila ten sadismus ke mně, byla to velmi schopná pracovnice.

„No, my vyrážíme,“ řekl jsem.

„Hej, počkej, Soumo," namítla Liscia.

„Opatruj se!" Zavolala Serina. Když jsme odcházeli z pokoje, vyprovodila nás s úklonou.

Cestou jsme vyzvedli Aishu a v době, kdy jsme dorazili do zasedací místnosti, se všichni, kteří byli předvoláni, shromáždili.