IwS 1 - Kapitola 2: Čím více, tím lépe! Dvojnásobek radosti, polovina smutku 7/10

„Ach, máme hosty?“ Dáma sedící na posteli v místnosti, do které jsme vešli, silně připomínala Sue. Když jsem se na ni podíval, skoro jsem uvěřil, že se dívám do Sueniny budoucnosti. Jediný rozdíl byl v tom, že měla světle hnědé vlasy na rozdíl od své blonďaté dcery.

Její bílá halenka a pastelově modrá sukně jí dodávaly atmosféru pomíjivosti. Chcete-li ji porovnat s květinou, byla méně jako růže nebo lilie a spíš jako dětský dech. Byla ještě mladá. Asi jí ještě nebylo ani třicet. Ale měl jsem pocit, že její mládí jen přitáhlo větší pozornost k jejím slepým očím. Oči měla stále otevřené, ale měla pocit, že se její pohled nikdy na ničem neusadil. Málem se člověk divil, kam přesně ty oči hledí. (Pozn. – dětský dech – v Čechách je známý blízký příbuzný: Šater ozdobný/Nevěstin závoj)

„Jmenuji se Mochizuki Touya. Rád vás poznávám, vévodkyně Ellen.“

„Potěšení na mé straně. Miláčku, je tento mladý muž tvůj přítel?“

„Je. Je to někdo, kdo hlídal Sue, když byla na své cestě ... a když slyšel o tvých očích, řekl, že by rád viděl, co by mohl udělat.“

„Moje oči...?"

„Matko, prosím, uvolni se. " řekla Sue. Tiše jsem zvedl ruku a podržel ji před očima vévodkyně Ellen. Moje mysl se plně soustředila na ně, když jsem vrhal kouzlo, které jsem se před chvílí naučil. No tak, prosím, pracuj...

„Obnova, [Recovery].”

Z dlaně mi proudilo měkké světlo do očí vévodkyně Ellen. Když světlo zmizelo, odtáhl jsem ruku pryč.

Její pohled se chvilku bloudil, než se postupně usadil. Poté, co několikrát zamrkala víčka, se tiše otočila čelem k manželovi a dceři.

„... J-Já ... můžu ... vidět? Drahý...! Vidím!" Z vévodkyně Ellen začaly vytékat slzy.

„Ellen...!”

„Matko!“ Všichni tři se k sobě přitiskli a začali plakat. Konečně vidět svého manžela a dceru poprvé po půl desetiletí, vévodkyně Ellen se přes slzy jasně zářivě usmála. Jednoduše hleděla na jejich tváře očima potřísněnými slzami. Tváře její milované rodiny.

Leim, který tiše sledoval scénu z povzdálí, otočil obličej vzhůru a také začal popotahovat.

„Uwah ... jsem tak šťastná!" Elze se rdousila.

„Jsem za ně také tak ráda ..."

„Já…, mám z nich opravdu radost...!“

Počkejte, proč holky pláčete?! Huh? Vydržte, dělá to ze mě hrozného člověka, že jsem jediný, kdo nepláče? Cítím se docela dojatý celou tou scénou, víte! Jen jsem byl pod takovým tlakem, abych se ujistil, že to funguje, že jsem teď více ulehčen než šťastný ... Ah, zapomeňte na to.

Prozatím jsme jen vřele sledovali, jak se rodina raduje.

◇　◇　◇

„Jsem vám velmi zavázán. Opravdu, nemáš ponětí, co to pro mě všechno znamená. Nejenže jsi zachránil mou dceru, ale dokonce jsi vyléčil mou ženu... Díky, díky moc.“ Vévoda se nám zase klaněl. Opravdu mi takové situace nešly. Nemohl jsem vystát, aby se mi ten muž klaněl.

Sue byla stále v pokoji vévodkyně Ellen. Byli jsme přivedeni do salonu, kde jsme seděli v luxusních židlích naproti vévodovi.

„Prosím vás, to nestojí za řeč. Sue je v bezpečí a vaše žena je vyléčená. Jsem rád, že je vše v pořádku.“

„Ne, nemohu to jen tak nechat být. Opravdu vám musím ukázat odpovídající úroveň vděčnosti. Leime, přines to.“

„Samozřejmě pane." Leim přinesl stříbrný podnos s několika položenými předměty.

„Nejprve si vezmi tohle. Je to vaše odměna za záchranu mé dcery. Stejně jako za doprovod bezpečně domů.“ Leim mi podal pytel, o kterém jsem předpokládal, že má v sobě peníze.

„Uvnitř byste měli najít čtyřicet platinových mincí.“

„Huh ?!" „Co?!" „Eh ?!" Zdálo se, že dívky situaci okamžitě pochopily, ale nebyl jsem si jistý, co vévoda tím myslel. Věděl jsem o zlatých mincích, ale co je platinová mince? Zeptal jsem se Elze, která seděla vedle mě.

„Hej, Elze, co je to platinová mince?"

„... Je to úroveň měny jeden krok nad zlatými mincemi. Jedna platinová mince se rovná deseti zlatým ... “

„Deset zlatých?!“

Z mého času na tomto světě vím, že jedna zlatá zhruba odpovídá asi sto tisícům jenů... Takže jestli jedna platina je milion jenů, pak máme... čtyřicet... milionů... jenů...?!

„P-Počkat, to nemůžeme přijmout! To je moc! “ Když jsem si uvědomil, kolik nám toho bylo dáno, snažil jsem se to rychle odmítnout. Neexistoval způsob, jak by práce, kterou jsme přijali, mohla být za tolik.

„Neříkej to, prosím, prostě to přijměte. Pokud se chystáte vydělat na živobytí jako dobrodruzi, určitě dosáhnete bodu, ve kterém zjistíte, že potřebujete takové peníze. Přemýšlejte o tom jako o finančních prostředcích, které můžete skrýt, než ten čas přijde.“

„No ..." Měl pravdu, peníze by se pravděpodobně hodily. Nerad jsem to přiznával, ale na tomto světě byly věci, které se daly vyřešit jen pohybem peněz kolem. Kromě toho, z toho, co jsem věděl o vévodově osobnosti, se nehodlal vzdát, dokud bychom nepřijali odměnu.

„Kromě toho, rád bych dal každému z vás tohle.“ Vévoda před sebou seřadil na stůl čtyři medaile. Každá měla průměr kolem pěti centimetrů. Design medaile obsahoval štít uprostřed a dvojici lvů namířených proti sobě ze stran. Počkejte ... není to ...

„Jsou to medaile s mým rodinným erbem. S tím budete moci projít jakýmkoliv kontrolním bodem a také budete moci používat zařízení, která jsou obvykle pouze pro šlechtice. Kdyby se něco stalo, budou působit jako záruka, že vám moje rodina poskytne podporu. Jsou určitou formou identifikace.

Podle vévody byly takové medaile obvykle rozdávány exkluzivním rodinným obchodníkům nebo jiným takovým důležitým postavám. Každá z medailí měla do sebe vytesána naše jednotlivá jména spolu s jediným slovem, což znamenalo, že nemohly být vyrobeny žádné duplikáty. To bylo zřejmě proto, aby se ujistili, že nikdy nebudou zneužiti, pokud je někdy ztratíme.

Moje medaile nesla slovo „Klid,“ Elze byla „Zápal“, Linze byla „Filantropie“ a Yae byla „Upřímnost“. Klid, eh ... No, mír je přece jen nejlepší.

Každopádně to určitě znělo jako užitečné věci. Usnadnili by také další návštěvu Sue. Být neustále zastavován na kontrolních stanovištích znělo jako královská bolest. I když v nouzi jsem vždy mohl jen použít [bránu], abych obešel všechny kontrolní body

Peníze jsme rozdělili rovnoměrně mezi sebe, každý deset platinových mincí. Přesto byla jedna platina deset zlatých, takže to byl jeden milion jenů... Musel jsem se ujistit, že jsem nikdy, nikdy nic z toho neupustil.

Rozhodli jsme se, že je příliš riskantní chodit s tolika penězi, takže jsme si každý vzali jednu minci a nechali vévodu, aby nám zbytek dal do gildy. Zjevně to bylo zřízeno tak, abychom mohli vybírat peníze z jakékoli cechovní kanceláře v kterémkoli městě. Myslel jsem, že je to jako ekvivalent banky v tomto světě.

Rozhodli jsme se, že je na čase, abychom se vydali na cestu, a když jsme se vrátili do předsálí, Sue a vévodkyně Ellen se na nás přišly podívat.

„Přijďte brzy na návštěvu! To je rozkaz, slyšíte?!" S vášnivou rozlučkovou scénou za námi, jsme naskočili do vozu a zamířili doručit dopis do panství vikomta Swordricka, přesně jak nás Zanac požádal.

„Eh? Ten dopis, o který jste byli požádáni, byl pro vikomta Swordricka? “ Oh, copak jsme o tom ještě Yae neřekli? Zvědavě jsem se setkal s vyděšeným pohledem Yae, když se náš vůz kýval ze strany na stranu.

„Znáš ho?"

„Znám ho? Je to muž, kterého jsem dříve zmínila. Ten, kdo v minulosti pomohl mému otci. On je ten muž, se kterým se tu chci setkat!“ Huh, to byla obrovská náhoda. Konec konců svět je malý.

Seděli jsme v zadní části vozu, když nás Elze vedla ulicí vyšší třídy, podle pokynů, které nám vévoda dal, než jsme zastavili před sídlem vikomta.

Může to znít neslušně, ale poté, co jsem právě přišel z vévodského panství, se zdálo, že vikomt je mnohem poměrně více ... útulný. Přesto nebylo pochyb o tom, že je to docela velké místo. Bylo to dost staré, nebo spíš bohaté na historii. Slyšel jsem, že poměrně dost šlechticů s majetkem v hlavním městě vlastní pozemky i jinde, takže tohle mohla být dokonce jen vikomtova vila.

Když jsme strážnému dali Zanacovo jménu, řekl, že zařídí, aby se s námi vikomt setkal. Zanedlouho jsme byli vedeni do budovy, kde nás muž, kterého jsem považoval za sluhu, zavedl do salonku.

Opět, ve srovnání se salonem v domě vévody, to místo bylo trochu ... no ... V hlavě se mi honily nezdvořilé myšlenky, když jsme čekali, než vešel rudovlasý hrdinný muž. Ten chlap... byl silný. Poznal jsem i přes jeho oblečení, že jeho svalnatá podoba je dobře vycvičená. Dokonce i oči měl ostré a díval se na nás jako sokol, který míří na svou kořist.

„Jmenuji se Carlossa Galune Swordrick." Jste poslové, které poslal Zanac?“

„Jsme. Jsme tu, abychom vám doručili tento dopis na jeho žádost. Byli jsme také požádáni, abychom od vás obdrželi odpověď, před naším návratem. Podal jsem mu trubici, ve které byl Zanacův dopis. Vikomt jej vzal a před přečtením obsahu nožem odstranil voskovou pečeť.

„Počkejte tady chvilku. Napíšu odpověď.“ Poté, co promluvil, vikomt opustil místnost. Když odcházel, do pokoje vstoupila služebná a připravila pro nás čaj, ale ve srovnání s čajem, který jsme měli u vévody... Ne, to stačilo. Není třeba nerespektovat vikomta. Neměl jsem ho vůbec srovnávat s vévodou.

„Promiňte, že jsem vás zdržel." Vikomt se vrátil se zapečetěným dopisem v ruce.

„Dobře, prosím, dejte to Zanacovi. Také, vydržte chvilku. Než půjdete...„I když mi vikomt dopis podal, jeho pohled se přenesl na Yae.

„Od té doby, co jsem tě poprvé spatřil, jsem přemýšlel.... Máme.... ne, myslím, že jsme se ještě nikdy nepotkali. Stále ... Jak se jmenuješ?“ Vikomt naklonil hlavu, jako by si chtěl na něco vzpomenout. Yae se na něj podívala a řekla mu své jméno.

„Jmenuji se Kokonoe Yae, jsem dcera Kokonoe Jubeie. “

„... Kokonoe... Á, Kokonoe! Aha. Takže ty jsi dcera Jubei!" Vikomt se plácl do kolena, a vypustil široký úsměv s radostným výrazem ve tváři směrem k Yae.

„Ano. Není pochyb. Ty jsi věrný obraz Nanae. Jsem rád, že budeš mít svůj vzhled od své matky a ne svého starého muže!“ Vikomt se zasmál, jako by se náhle dostal do skvělé nálady, a Yae se beze slova jednoduše usmála.

„Uhm... tak jak znáte Yae...?“ zeptal jsem se.

„Hmm?" Ajo. Vidíš, její otec, Jubei, býval instruktorem šermu pro rodinu Swordricků. Tenkrát, když jsem byl ještě ufňukaný spratek, tak mě opravdu protáhl ždímáním. Byla to skutečná výzva, říkám vám. Těžko tomu uvěřit, že to bylo před dvaceti lety. “

„Můj otec vždycky mluví o tom, jak mezi šermíři, které trénoval, nikdo nebyl tak moudrý ani talentovaný jako vy, vikomt-dono“.

„Ohoho? To rád slyším! I když je to pouhá lichotka, je to srdceryvné vědět, že můj starý učitel o mně mluví tak dobře." Vikomt se šťastně usmál, věrný svým slovům. Yae s ním ale dál mluvila s vážným výrazem ve tváři.

„Také mi řekl, že kdybych někdy měla šanci se s vámi setkat, měla bych požádat o radu ve věcech šermu, to řekl."

„Oho ..." Vikomt přimhouřil oči, očividně nadšený Yaeninými slovy.

Huh? Co je s touto změnou atmosféry najednou ...?

◇　◇　◇

------------------------------------------------------------------------------------------------------

Jelikož se mi nějakým záhadným způsobem podařilo přeskočit jenu část, tak jí přidávám teď. Děkuji za upozornění.