IwS 1 - Kapitola 4: Královská rodina 1/9

Kapitola IV: Královská rodina

 

O několik dní později jsem dokončil přepis nástěnné malby na papír.

Během toho bylo užitečné malé nulové kouzlo s názvem [kreslení], které jsem se naučil. To mi umožnilo vzít cokoli, co jsem viděl, a perfektně to replikovat na papír. Stručně řečeno, stal jsem se kopírkou.

Ve skutečnosti jsem se ani nedotkl perem papíru. Kouzlo fungovalo vykouzlením symbolů přímo na papír, takže jsem byl opravdu jako skutečná kopírka. Jednoduše jsem se musel podívat na obrázek na obrazovce mého smartphonu, abych ho mohl zkopírovat dolů. Kouzlo bylo méně [kreslení] a více [tisk], ne že bych se o jméno nějak moc zajímal.

Důležitou součástí bylo, že jsem s kouzlem skutečně získal tiskárnu. Jako test jsem si vzal několik nových receptů na sladkosti a dal je Aer, a ona téměř explodovala radostí. Byl jsem vděčný za to, že jsem byl schopen přeložit slova jako součást procesu tisku, pokud jsem se dostatečně soustředil. Jedinou nevýhodou bylo, že jsem musel použít [hledat], abych našel skutečné názvy složek jednu po druhé.

Naučil jsem se používat jednu ze sto jenových mincí, které jsem měl u sebe, abych se vypořádal s čímkoliv, co se týkalo váhy. Všimni si těch věcí dřív, idiote, říkal jsem si.

Mým dalším úkolem bylo doručit nástěnný přepis do hlavního města. Zeptal jsem se ostatních, jestli se někdo z nich chtěl připojit, ale zdálo se, že myšlenka na setkání s vévodou je všechny příliš znervózňuje, a tak odmítly.

Právě v těch dobách jsem opravdu cítil rozdíl ve svém vnímání toho, co je šlechtic, ve srovnání s tím, jak na ně všichni ostatní myslí. Myslím, že v Japonsku nebyli žádní šlechtici. I když, přísně vzato, v minulosti možná nějací byli.

Vzal jsem si balík přepsaných papírů do ruky a vrhl jsem své spolehlivé kouzlo [brány]. Prošel jsem světlem a dorazil jsem přímo před bránu k vévodovi.

„Co to -?!“

„Whoops, promiňte mi to..." Strážný byl překvapen mým náhlým zjevením. Abych řekl pravdu, takhle jsem toho ubohého hlídače překvapil pokaždé, když jsem přišel k vévodovu panství. Tak trochu jsem si přál, aby si na to už zvykl, ale z toho jak to vypadá to ještě chvíli potrvá.

Počkejte sekundu ... Brána se otevřela a vyjel kočár. Šli někam ven? Došlo mi, že jsem návštěvu špatně načasoval.

„Touya, jsi to ty?! Děkuji nebesům! Prosím, nastup!“

„Hm? Počkej ... Co?! Co se děje?!" Dveře vozu se otevřely a vévoda se spustil dolů jako dravec, chytil mě za paži a jedním pohybem mě odvlekl do kočáru. Vážně, co to sakra je?!

„Myslet si, že by ses objevil s tak dokonalým načasováním ...! Jsi opravdu dar z nebes. Děkuju jim.“ Vévoda se začal vroucně modlit.

Technicky mě sem Bůh poslal, takže.... Každopádně vévodovo chování rozhodně nebylo normální. Ještě nikdy jsem ho neviděl tak zběsilého. Přemýšlel jsem, co se to vlastně stalo.

„Co se přesně stalo?" Na mou náhlou otázku se na vévodově čele objevil pot, když odpověděl poněkud zpanikařeným tónem.

„Můj bratr byl otráven."

... Ještě jednou? Nebyl vévodův bratr... král? Byl to případ královského atentátu?

„Naštěstí byla léčba doručena rychle, takže stále žije ... prozatím." Vévodův hlas se chvěl, když se posadil tváří dolů a pevně sevřel ruce. Jeho bratr byl na pokraji smrti. Každý by se v té situaci bál.

„Máte nějakou představu, kdo by mohl být viník?"

„... Je tu jeden hlavní podezřelý, ale nemáme žádný důkaz. Jistě si pamatuješ ten incident, kdy byla Sue napadena, že? Věřím, že oba tyto zločiny zorganizoval... stejný jedinec.“

„Ale proč by chtěli zabít krále? Oh, počkat, mohl to být vrah vyslaný ze země nebo...“

„Kdyby to bylo tak jednoduché...“ Vévoda si povzdechl a zvedl hlavu. Na tváři měl hrozný výraz.

„Naše království Belfast je obklopeno třemi dalšími zeměmi. Na západ je imperium Refreese, na východě zasazené v pohoří Melicia je říše Regulus a na jih od Velké řeky Gau je království Mismede. Z toho jsme s imperiem Refreese v dobrém stavu už mnoho let.“ Chápu, chápu.

„Co se týče říše Regulus, podepsali jsme po válce před dvaceti lety pakt o neútočení, ale nemohu přesně říci, že jsme na tom dobře. Nebylo by divné, kdyby na nás každou chvíli zahájili další útok. Co se týče království Mismede, tady se věci komplikují.“

„Komplikované jak přesně?“

„Mismede je nové království, které vzniklo během války s říší Regulus před dvaceti lety. Můj bratr se pokoušel vytvořit oficiální spojenectví s tímto novým královstvím, částečně odvrátit hrozbu Regulu a částečně otevřít více obchodních cest mezi našimi dvěma královstvími. Jsou však někteří šlechtici, kteří jsou s jeho rozhodnutím velmi nespokojeni.“

„Jaký je jejich problém?" Pokud by Říše Regulus mohla kdykoli znovu zaútočit, bylo by rozumnější získat co nejvíce spojenců, než se to stane. Možná to však nebylo tak jednoduché.

„Mismede je království pololidí, kterému vládne král jenž je bestie. Někteří starší šlechtici pohrdají myšlenkou, no... vytvořit spojenectví s takovým královstvím.“

„... Dobře, ale proč?" Tito šlechtici by dokonce vyšli ven, aby bránili věcem, které by prospěly zemi jen proto, že se jim nelíbila myšlenka spojenectví s pololidmi? Tomuto uvažování jsem vůbec nerozuměl. Kdyby to byla jednoduchá zvířata, s nimiž by se nedalo mluvit, byla by to jedna věc, ale bestie byly dokonale schopné vést rozhovor. A ta malá šelma Arma byla také milé dítě.

„V minulosti byli pololidé vnímáni jako méněcenná rasa a byli terčem velké diskriminace. Chovali se k nim jako k rase primitivních divochů. To vše se však během generace našeho otce změnilo. Zákon byl vytvořen tak, že pololidé již nejsou považováni za méněcenné nebo diskriminováni. S tím staré způsoby vymřely a pololidé se dokázali bez obav procházet s hlavou vysoko vztyčenou. I když mluvíme, v samotném hradním městě je jich spousta. Na povrchu je diskriminace všech pryč, ale ve skutečnosti stále existují někdejší šlechtici, kteří se k nim odmítají chovat spravedlivě. “

„Diskriminace, co ..."

„To je pravda. Jejich názory jsou takové, že bychom se neměli spojit se zemí divochů. Někteří dokonce trvají na tom, že bychom prostě měli zničit jejich království a nárokovat si půdu za svou. Pro šlechtice té dispozice je můj bratr velmi velká nepříjemnost.“ To dávalo smysl. Takže viníky atentátu byli pravděpodobně ti staří šlechtici, ale bylo opravdu nutné, aby zašli tak daleko? Cítil jsem, že je to všechno špatně. Mohlo by to být opravdu tak zlé, že by kvůli tomu chtěli zabít krále? Kdyby král zemřel, nebylo by ti šlechtici těmi, co budou nejvíce trpět?

„Kdyby můj bratr zemřel, trůn by připadl jeho jediné dceři, princezně Yumině. Starší šlechtici pravděpodobně usilují o to, aby se princezna oženila s jedním z jejich synů nebo příbuzných, aby se dostali do královské pokrevní linie. Poté by mohli svobodně zneužívat své síly, aby očistili všechny pololidi ze země ... Začínám si myslet, že ti, kdo se pokusili unést Sue, se nesnažili zkroutit ruku mě, ale místo toho mému bratrovi.“

Tak tedy případ: „Udělej, jak říkáme, pokud si ceníš života své neteře“. Chtěli přerušit vztahy s Mismede natolik, že by si vzali rukojmí. Princezna měla asi silné stráže, které ji chránily, takže by místo toho mířily na příbuznou jako královu neteř... A pak se mohli nechat unést a požadovat, aby král oženil svou dceru za jednoho z jejich synů. Něco z celé té věci mi připadalo jako zápletka praštěného zla z kresleného seriálu nebo tak něco. Viníkem byl pravděpodobně naprostý idiot.

Pokud by byli chyceni, pravděpodobně by hned dostali rozsudek smrti. Skoro jsem si je dokázal představit jako padoucha v nějakém dobovém dramatu. Jako chamtivý obchodník nebo zkorumpovaný soudce, něco takového.

„Takže, co potřebujete, abych udělal?“

„Potřebuji, abys vyloučil jed z těla mého bratra stejným kouzlem, jakým jsi vyléčil Ellen.“ Kouzlo, které léčí všechny stavy onemocnění, [Recovery]. To dávalo smysl. Tímto kouzlem by se nejen samotný jed, ale všechny účinky, které měl na tělo, vrátily do normálu. To vysvětlovalo, proč mě vévoda naložil do kočáru. A také v takovém spěchu.

Zatímco jsme o tom všem diskutovali, vévodův kočár se protáhl hradními branami, přes padací most a do areálu zámku. Vévoda mě pak ve spěchu táhl do zámku a tam nás přivítala mohutná hala pokrytá jasně červenými koberci. Bylo to poprvé, co jsem byl v zámku. Všechno tam bylo obrovské.

Z místa, kde jsme byli ve středu haly, jsem viděl dvojici schodišť, která se stáčela a vedla do dalšího patra. Na stropě byl nádherný lustr, jiskřící jako hvězdy na noční obloze. Zdálo se však, že nemá žádné svíčky. Bylo to naplněno světelnou magií? Vévoda a já jsme vyšli po schodech s červenými koberci a vystoupali na malé odpočívadlo, kde jsme zkřížili cesty s určitým člověkem.

„No dobře, pokud to není jeho výsost, vévoda. Je dobré vás zase vidět. “

„Tsk ...! Hrabě Balso ...“ Vévoda se s mužem před sebou setkal s intenzivním pohledem. Byl to baculatý, malý mužík v nápadném oblečení. Jeho vzhled vyvolal představu ropuchy. Ropucha na nás zírala s velkým, slizkým úsměvem.

„Můžete si odpočinout. Zajali jsme toho, kdo se pokusil zavraždit Jeho Veličenstvo.“

„Co jste to říkal ?!“

„Správně, byl to velvyslanec z Mismede. Jeho Výsost se zhroutila po vypití sklenky vína a později jsme zjistili, že právě toto víno velvyslanec nabídl jako dárek.“

„To je absurdní ...“ Vévodův výraz se změnil. Jasně pochyboval o tom, co právě slyšel. Pokud by byl tento příběh pravdivý, pak by to jen neotevřelo rozpor mezi oběma královstvími, ale mohlo by to snadno vést k totální válce.

Opravdu pochybuji, že se to stalo. Nemá smysl, aby to druhé království udělalo něco takového.

„Velvyslanec je v současné době zavřený v jiné místnosti. Měli bychom to špinavé zvíře okamžitě popravit. Odřízněte jí hlavu a pošlete ji zpět do Mismede, říkám ...“

„Nic takového neuděláme! Tato rozhodnutí jsou pro mého bratra! Velvyslanec v té místnosti zůstanete naživu, dokud se můj bratr nerozhodne!“

„Dobře... Opravdu projevujete až příliš velké sympatie k takovým, jako jsou bestie... V každém případě, vidím, že je prozatím omezená. Pokud by však mělo dojít k tomu nejhoršímu, nebudu moci udržet ostatní šlechtice na uzdě. Pravděpodobně budou všichni reagovat přesně tak, jak jsem si přál.“ Hrabě Balsa tam stál s odporným úsměvem na tváři. Vidím ... Je to jeden ze starých šlechticů, kteří jsou proti královskému nařízení o zacházení s pololidskými druhy. Ne, mohl by být dokonce i ten největší blázen stojící za otravou...

Podle toho, jak se vévoda díval na ropuchu, se zdálo, že můj odhad je přesný. Jo. Tenhle chlap? Vinen. Případ uzavřen.

„Tak mi tedy dovolte, abych šel. Zdá se, že to tady začíná být docela vzrušující.“ S těmito slovy začala ropucha sestupovat po schodech s těžkopádnou chůzí. Bude to vzrušující? Proč, protože král měl zemřít? Vévodovy ruce se třásly vztekem, když spatřil hraběte Balsyho. Dobře, pojďme dát této ropuše ochutnat trochu spravedlnosti.

“[Slip].”

„Urrbuoah?!” Ropucha nádherně uklouzla a s nepřekonatelnou grácií sletěla dolů po schodech. Nic ho nemohlo zastavit, když sestupoval dolů, kutálel se po schodech, až ho nakonec jeho hybnost katapultovala na koberec ve spodním podlaží.

„Oof!" Když dosáhl spodního patra, ropucha se pokusil nasadit masku uklidnění, když se zvedl na nohy. Okolní služebné a rytíři ve strážní službě se třásli a snažili se potlačit svůj smích. Sakra ... Zvládl to většinou v pohodě...

Vévoda s prázdnou tváří se ke mně otočil, když mě uslyšel cvakat jazykem, a zeptal se mě.

„Bylo to tvoje dílo?" Žádná slova nebyla nutná. Vyhodil jsem mu palec s úsměvem jasným jako denní modrá obloha. Vévoda byl ze začátku naprosto udiven, ale nakonec jeho tvář změkla v úsměv.

 

◇　◇　◇