překlady od Jakuto: HRH 6 - Kapitola 3: Zužující se vzdálenost mezi dvěma 3/3

Naden běžela lesem.

Běžela přímo po herních stezkách a snažila se na nic nemyslet. To proto, že kdyby při přemýšlení byť jen na okamžik zvážila svou situaci, měla pocit, že by ji tíha jejího smutku rozdrtila.

Jak běžela, Nadenino tělo se proměnilo. Stala se čtyřnohou, její tělo zhoustlo a prodloužilo se, a vyrostly z ní jelení parohy, dlouhý ocas a dva bičovité vousy. Nabyla své dračí podoby.

Otočila své gigantické tělo a plazila se mezi stromy jako had. Na zádech samozřejmě neměla žádná křídla.

To že máš křídla tě dělá tak skvělou?! Položila si stejnou otázku, jakou měla už tolikrát v životě. Je to tak špatné nemít křídla? Bože... Už ani nevím! Co chceš, abych udělala?! Nemůžu nic dělat!

V určitém okamžiku jí začaly z červených očí padat slzy. Nechtěly se zastavit.

Dost! Už je mi to jedno!

Běžela dál a nakonec vyšla z lesa.

Přišla na skalnaté místo. Byl to strmý útes a vzdálený okraj oblasti, který Tiamatina magie udržovala ve stavu věčného jara. Tohle byl okraj Draculu. Zapadající slunce obarvilo moře mraků, které se rozprostíraly pod jeho červení.

Zdejší krajina byla skutečně vhodná k tomu, aby se jí říkalo dechberoucí. Nicméně, Naden teď neměla tolik duchapřítomnosti, aby to teď přijala.

Vyklonila se z útesu, natáhla dlouhý krk a v myšlenkové řeči křičela co nejhlasitěji, „Ty hloupé slunceeeeeeeeeeeeee!“

Nahlas dodala, „Rooooooooooooar!”

Ooooooooooooooooar...

Ooooooooar...

Ooooar...

Její řev, který vykřikovala psychickou řečí a zároveň řvala, se rozléhal ozvěnou, jak mizel kamsi za mraky.

Naden tam stála a dívala se do slunce.

„T-To ryuu prochází dospíváním.“ Za Naden se ozval hlas, který postrádal napětí.

„Cože?!”

Když se překvapená Naden otočila, stál tam mladý muž v neznámém oděvu a díval se na ni, jako by viděl něco neuvěřitelného. Mladý muž v cestovním plášti přes košili a kuželovitém slamáku se škrábal na tváři, jak se na ni díval a nevěděl, co má dělat.

„Od madam Tiamat a dračí kněžky vím, že je možné s nimi mluvit, ale když vidím ryuu dívku, jak křičí něco z pubertálního dramatu... Jen nevím, jak reagovat,“ dodal.

Naden vytřeštila oči. Co tady dělá člověk? A v tom podivném oblečení... Není to rytíř z Nothungského Království Dračích Rytířů, že ne?

Zatímco dostávala informace z říše prostřednictvím jednoduchého přijímače, Naden nevěděla skoro nic o Devítihlavém Dračím Souostroví, takže nevěděla, že mladíkův oděv pochází odtamtud.

Mladík dál hleděl na Naden, otevřel ústa a řekl, „Přesto, slyšel jsem, že pohoří Hvězdná Dračí Hora je národ draků.... Ale nikdy by mě nenapadlo, že tu bude i ryuu. Mám pocit, že tomuhle světu rozumím čím dál míň.”

„Ryuu“... Tak mladík říkal Naden. „Ryuu“ bylo jiné slovo pro draka. Naden doširoka otevřela oči.

„Ryuu, co...!“ řekla chladně, protože si myslela, že to možná myslel sarkasticky. „Nemám křídla, víš.”

Ale mladý muž naklonil hlavu na stranu. „Cože? To je přece jasné, ne? Ryuu nemá křídla.”

„Cože? O čem to mluvíš? Ryuu by měl mít křídla, ne?”

„Cože? Pokud mluvíš o ryuu s křídly, je tam ouryuu, nebo také nazýván yinglong, ale nemají být tak trochu jedinečný případ?”

„Cože?“ zeptala se Naden.

„Cože?“

Zdálo se, že v jejich chápání je jistý rozpor.

„Vydrž,“ řekla Naden, „Když říkáš ryuu... myslíš tím draka, že?”

„Drak? ...Oh, Chápu. Tak to je.”

Mladík zatleskal rukama, jako by mu najednou něco dávalo smysl. Pak zvedl větev a nakreslil dva znaky, 龍 a 竜 na zem.

„Ve světě, odkud pocházím, jsme měli orientálního draka, kterému se také říká ryuu nebo long, a západního draka, dvě podobná, ale odlišná stvoření.”

„Tvůj svět? Podobní, ale odlišní...?”

Zatímco Naden měla stále nad hlavou otazník, mladík nakreslil kruh kolem 竜.

„V mém světě, tento znak, který se také čte jako “ryuu“, dostali draci západního typu. Jsou to tvorové, kteří jsou jako obří rohaté ještěrky, ale s křídly.”

„Obří ještěrky, ale s křídly… to je správné…“ Naden si myslela, že je to výstižný popis.

Bylo příjemné slyšet, jak se ostatním drakům, kteří ji vždy nazývali červem, říká velké ještěrky. Bylo to osvěžující.

„Hm? A co ten druhý ryuu?“ dodala Naden a ukázala na 龍.

„Jsou to tvorové, o kterých se říká, že mají hlavu velblouda, oči králíka, uši krávy, parohy jelena, krk hada, břicho mořského hada, nohy tygra, drápy orla a sto sedm koi podobných šupin, které zakrývají jejich tělo.”

To bylo mnohem bizarnější než nějaká velká ještěrka. Co to bylo za záhadné stvoření?

„Podle toho, co říkáš, znějí jako totální chiméry,“ řekla Naden.

„Ne, ne... Mluvím tu o tobě.”

„...”

Mě?!

To dávalo smysl. Dlouhé tělo pokryté šupinami, přední a zadní nohy s ostrými drápy a jelení parohy... Kdybyste zkusili popsat Nadenino tělo pomocí zvířat, mohlo by to tak dopadnout. Nevěděla, co je to velbloud, ale opravdu se mu podobala?

„Jsem... ryuu...“ řekla pomalu.

„V mé zemi, když slyšíte slovo ryuu, obraz, který vás napadne jako první, je ti hodně podobný,“ vysvětlil. „Ale to je nejspíš účinek jisté slavné mangy a anime.”

„Mangy? Anime?”

„Nevadí, to jsem mluvil jen sám se sebou. Nedělej si s tím starosti. Mimochodem...”

Mladý muž se náhle zhroutil na zem. Z nějakého důvodu se držel za břicho.

„Počkej, co se děje?! Bolí tě břicho?!“ zvolala Naden.

„Ne, um... Mám hlad ... Odtáhli mě před snídaní, a když o tom teď přemýšlím, celý den jsem nejedl.”

„Takže máš prostě hlad!“ vykřikla Naden podrážděně.

Bzzt! Znovu se dostavil ten otupující pocit.

Ve své ryuu formě to poznala. Tváře měla trochu ztuhlé, ale ve skutečnosti reagovaly její dva dlouhé fousy podobné biči. Tyto fousky byly nejcitlivějšími smyslovými orgány Naden a sebemenší vánek přes ně jí stačil napovědět, jaké bude počasí příští týden.

Moje fousy ... Reagovaly na něj?

Naden se vrátila do lidské podoby a postavila se před shrbeného mladého muže. Obličej měl obrácený dolů, takže neviděla jeho výraz. Natáhla ruku a jemně se dotkla jeho tváře. Její ruka byla dost blízko, aby nepoznala, jestli se ho už dotýká nebo ne, když....

„To je docela roztomilá forma, do které ses změnila,“ mladý muž vzhlédl a řekl, když spatřil Naden v jejím mladém dívčím těle.

Naden zrudla, když ji nazval roztomilou. „C-c-c-c-c-c-c-c-c-co-co-co-co?! J-Já?!”

„Cože? Ty jsi tu jediná, že?”

„A-ale, jsem tak prostá... a malá.”

„Vážně? Myslím, že máš dobrý materiál na práci. Kdyby ses lépe oblékla, myslím, že bys mohla vypadat dobře na obrazovce, víš? Kdybys byla dobrá i ve zpěvu, skoro bych tě chtěl naverbovat jako lorelei,“ řekl mladý muž s lehkým smíchem

I když existovaly některé neznámé termíny, jako „na obrazovce“ a „lorelei“, Naden se okamžitě zatočila hlava, když si uvědomila, že ji někdo chválí za její vzhled.

Zatímco si Naden stále tiskla ruce k zarudlým tvářím, muž se váhavě zeptal, „Mimochodem...”

„C-co?”

„Máš něco k jídlu?“ Mladíkovi se ze žaludku ozvalo slabé kvílení.

…

„...Pft.“ Naden vyprskla smíchy. „Ahahahahaha! Co to sakra...? Hahaha!”

Byl to srdečný smích. Kam zmizel všechen ten smutek z minulosti?

„Jsi tak divný.“ zasmála se srdečně.

Pak se Naden proměnila zpět do své ryuu podoby a zvedla mladého muže za límec, jako by matka kočka mohla nést své kotě.

◇ ◇ ◇

Chomp... Munch, munch...

„Třeba zkusit jíst pomaleji?“ řekla podrážděně ryuu dívka, když viděla, jak hltám jídlo.

Byl jsem v jeskyni, kam mě přivedla ta ryuu dívka, a trhal jsem kus masa. Toto její doupě vypadalo zvenčí jen jako jeskyně, ale uvnitř byla postel, police s knihami lemované romantickými romány a koberec. Vypadalo to jako dívčí pokoj.

Naservírovala mi nějaké solené, vařené maso spolu s ovocem. Normálně by mi tenhle velký kus masa naháněl strach, ale byl jsem tak vyhladovělý, že mi to připadalo jako hostina. Připadal jsem si jako Aisha, když měla před sebou jídlo. Divoce jsem se do toho pustil.

„Hmm,“ řekl jsem uznale. „Nevím, co je to za maso, ale je dobré!”

„Proboha, nemluv s plnou pusou,“ řekla dívka na protějším konci stolu a položila si tváře na dlaně. „To jsi měl takový hlad?”

„Jo. Jsem ti opravdu vděčný. Mimochodem, co je to za maso?”

„Je to z velkého jelena, kterého jsem ulovila v horách.”

„Zvěřina, jo? ...Počkej, tys ho lovila?”

„Tak dostává potravu většina draků, víš? Létáme po pohoří Hvězdná Dračí Hora, lovíme zvířata a sbíráme ovoce k jídlu. Tak z nás vyrostou silní draci.”

„Žiješ mnohem divočejší život, než by tvůj pokoj naznačoval...”

Zatímco jsem jedl, vysvětlovala mi, že draci se po svatbě s rytířem pevně přimkli ke svým rodinám, ale v pohoří Hvězdná Dračí Hora žili každý po svém. V pohoří Hvězdná Dračí Hora nebyly žádné zásoby a každý den lovili a shromažďovali, aby se nakrmili.

Draci se také neshromažďovali ve velkých skupinách, takže se jim dařilo dobře, pokud měli jednoho, možná dva přátele. Říkalo se, že si tuto mentalitu osvojili proto, že většina draků se provdala a odešla do Nothungského Království Dračích Rytířů, takže to udělali proto, aby nemuseli mít přetrvávající výčitky, že opustili svou vlast.

Když jsem tohle všechno poslouchal, dojedl jsem maso a ovoce a zatleskal. „...Phew. To byla hostina.”

„Ale zas taková hostina to nebyla,“ řekla ryuu.

„To se jen tak říká po jídle v mé zemi. To mi připomíná. Pohostila jsi mě jídlem, ale ještě jsem nedostal tvé jméno, že? Vypadlo mi to z hlavy.“ Posadil jsem se zpříma a hluboce se uklonil dívce naproti mně. „Děkuji za pomoc. Já jse, ... Kazuma Souya.”

Na chvíli jsem zaváhal, ale rozhodl jsem se použít své falešné jméno. Kdybych jí řekl, že jsem Friedonský král, vysvětloval bych jí to jako potíž. Vysvětlení madam Tiamat bylo příliš abstraktní, což znamenalo, že jsem situaci moc dobře nepochopil, takže to prozatím stačilo. Nechtěl jsem obtěžovat někoho, kdo mi pomohl, kdybych nemusel.

„Pozvala mě madam Tiamat a přijel jsem sem z Friedonského království,“ dodal jsem.

„To je od tebe zdvořilé.“ Mladá dívka, zaháknutá mou vlastní úklonou, také pokývala hlavou. „Jsem Naden Delal.”

„Huh? Dendera?”

„Naden Delal! Nezkracuj to nějak divně!”

„Dendera ryuu... Denderaryuu...”

Co to bylo? Najednou se mi vybavila ta dětská písnička.

„Denderaryuuba detekurubatten, denderarenken detekonken?“ zeptal jsem se.

„Co je to za divné zaklínadlo?“ zvolala.

„To je dětská písnička z mé země.”

„Denderaryuuba“ byla dětská píseň z venkovského Kjúšú. Mimochodem, nebyl v ní žádný drak zvaný denderaryuu. „Denderaryuuba“ znamenalo v dialektu tohoto regionu „kdybych chtěl jít ven“. Tato věta písně znamenala: „Kdybych chtěl jít ven, mohl bych, ale nemůžu jít ven, takže to neudělám.“ Nebo aspoň tak jsem to slyšel. Bylo to o tom být uzavřený?

„No, každopádně, rád tě poznávám, Dendero,“ řekl jsem.

„Na-de-n! Neříkej mi Dendero!“ Naden z toho byla celá rozmrzelá.

Napadlo mě, že je to roztomilá dívka, jejíž výraz se hodně změnil.

Tak jsem přišel do pohoří Hvězdná Dračí Hora a potkal Denderu... ehm, pardon... tak jsem potkal Naden Delal.

------------------------------------------------------------------------------------------------------

Seskládat při překladu správně ty ryuu bylo teda peklo.

Ilustrace a odkazy pro zpřehlednění

Ryuu 竜. - draci západního typu