HRH 6 - Kapitola 6: Pláně smutku 1/3

Kapitola 6: Pláně smutku

Na severozápadě království Friedonia se tomu v pozdějších letech začalo říkat Pláně smutku.

Říkalo se, že jméno vzniklo podle krásné dívky, která plakala pro svého milence, který se nechtěl vrátit, a vytvořila rybník ze slz. V pláních smutku byl vlastně rybník a místní farmáři ho používali jako zdroj vody pro zemědělské účely. Říká se, že tato dramatická legenda o tragické lásce způsobila, že srdce mnoha mladých dívek, které navštívily tuto zemi, se zachvěla.

Nicméně ti, kdo znali pravdu za legendou, se mohli jen trpce usmát.

◇ ◇ ◇

„Páni,“ řekla Liscia když obdivovala výhled z okna gondoly“.

Právě teď jsme byli ve vzduchu. Mohl bych jet na Nadeniných zádech, ale kdyby se tam ke mně připojila Liscia, ochrana ryuu by ji nezakryla a byla by vystavena větru a chladu. Kvůli tomu, s Liscií jsme jeli v gondole, kterou měly nést wyverny, a Naden ji nesla ve své ryuu podobě.

Naden plavala oblohou daleko rychleji, než by dokázal létat wyvern. Díváním se na krajinu, která uháněla, Liscia řekla poněkud vzrušeně, „Podívej, Soumo. Je mnohem rychlejší než wyvern.”

„Gwah!“ zvolal jsem.

„Počkej, co se děje?! Proč se najednou chytáš za hrudník?”

„Ne... Znám to jen jako větu ze starého RPG, ale slyšet to vycházet z tvých úst byl šok...”

„Ale proč?!”

Jo, nikdy nepochopí, proč mě tak bolí, když to slyším, a ani to nemusí pochopit. Objal jsem Liscii a ona se na mě zmateně podívala.

„Prosím, zůstaň se mnou,“ řekl jsem jí.

„Nevím, co tě tak znepokojilo, ale... samozřejmě, že to udělám.“ Liscia mi položila hlavu na rameno. „My dva... budeme navždy spolu.”

„Liscio...”

„Heyyyyyyyyyyyyyyy!” Když jsme začali nabírat dobrou atmosféru, shora se ozval vzteklý řev. „Donutíte mě, abych vás nosila, a pak jdete a flirtujete spolu?!”

„Ach, promiň,“ řekl jsem. „Nemohl jsem si pomoct...”

„Jak to myslíš, že sis nemohl pomoct?! Pro začátek bys mi mohl jet na zádech!”

„Pak bychom ale my tři nemohli mluvit.”

V její ryuu formě, Naden mluvila něčím jako telepatií, takže mohla mluvit bez ohledu na stěny gondoly nebo zvuk větru, který šlehal kolem. Ale kdybych jel Naden na zádech, nemohl bych s Liscií v gondole mluvit.

Liscia se ke mně naklonila a zašeptala mi do ucha, „Děláš to schválně, protože Nadenina reakce je tak roztomilá, že?”

„Ne,“ zašeptal jsem ji taky. „No, možná trochu.”

„Sám sis vytvořil trochu ošklivou choutku, víš to?”

„No, být obklopen tak obtížnou skupinou dívek, mám za sebou spoustu tréninku.”

„...Zahrnuješ do toho i mě?”

„No tak, říkala jsem ti, ať mě nevynecháváš .... že?“ Nadenino stěžování utichlo uprostřed. Zatímco jsem přemýšlel, proč by to tak mohlo být, Naden náhle dodala, „Hej, mohli byste se vy dva na chvíli podívat na zem?”

Otevřel jsem okno a s Liscií jsme se podívali dolů na zem, zatímco jsme sebou trhli při větru, který se hnal do gondoly.

„„Cože?!““

V polích pod námi byla řada velkých děr. Vytvořily se tam krátery, velké i malé. Vypadalo to, že oblast zasáhla lokální meteorická bouře.

„Je to, jako by tu oblast bombardovala wyvernská jednotka…“ zašeptala Liscia.

„Bombardování?! O tom jsem od Hakuyi nikdy nic neslyšel!“ křičel jsem.

„Počkej, Soumo! Tohle je hned vedle vesnice, kde čekala Aisha a ostatní, že?!”

„Ah! Pospěšme si. Naden, spoléhám na tebe!”

„Rozumím!”

Naden provedla náhlý skok dolů do vesnice, kde čekala Aisha a ostatní.

Nechali jsme Naden sestoupit poblíž vesnice a převzít lidskou podobu, pak jsme prošli vchodem do vesnice. Na rozdíl od zmlácených polí, vesnice nevykazovala žádné známky toho, že by se nějak lišila od doby, kdy jsem tu byl naposledy.

No a co to bylo za velké díry? Zatímco jsem přemýšlel, že ...

Stomp, stomp, stomp, stomp. Slyšel jsem zvuk těžkých kroků a pak, „Vaše Veličenstvooooooo!”

Viděl jsem Aishu, jak se k nám řítí neuvěřitelnou rychlostí.

S tou dávkou setrvačnosti, kterou měla za sebou, vypadala skoro jako splašený kůň nebo divoký nosorožec, a když se přiblížila, slyšel jsem v hlavě zvonit alarm. To bylo zlé. Snažil jsem se otočit a utéct na druhou stranu, ale...

„Vaše Veličenstvo! Konečně jsem tě chytilaaaaa!”

„Gwah!”

„„Soumo?!””

Aniž by měla čas se úplně otočit, rychle se ke mně přiblížila a já jsem bokem zachytil létající kladkostroj. Náraz byl, jako by mě přejelo malé auto.

...Bude to v pořádku? Zlomila mi snad dvě žebra?

Nicméně mé peklo teprve začalo.

„Proč jsi najednou zmizel?! To bylo od tebe tak hnusné, takhle mě opustit! Nech mě s tebou zůstat napořád!“ Aisha mě přes slzy pevně objala.

Slova, která říkala, byla roztomilá a vypadala jako mladá dívka, která se mě snaží přimět, abych jí vyhověl, ale tohle byla Aisha, nejmocnější válečnice v celé naší zemi. S její silou, když mě pevně stiskla, cítil jsem, jak mi skřípou kosti.

„Aisho! Tohle už není jen objetí! Je to medvědí objetí!“ zakvílel jsem.

„Ohhhhh, sirrrrrrrrrrrrrre!” vykřikla a stiskla mě ještě silněji.

„Vzdávám, vzdávám, vzdávám se!“ Snažil jsem se poklepat na zem, ale Aisha se nehodlala zastavit.

Už nás nemoci dál sledovat, Liscia řekla Naden s povzdechem, „...Naden, mohla bys?”

„Můžu? V jejich současném stavu, nakonec uhodím i Soumu, víš?”

„Řekla bych, že si za to může částečně sám. Máš mé svolení.”

„...Rozumím.”

S tím, Naden na nás ukázala prstem. Huh? Co měla v plánu?!

„To je v pořádku, můžu upravit sílu energie.”

„Ne, ne, o to nejde...”

„Vezmi si to!” Bzzap!

„„Gyahhh!””

Schytali jsme ránu z Nadenina elektrického šoku a Aisha i já jsme skončili natažení na zádech.

 

I když mě konečně pustily z toho medvědího objetí, přál jsem si, aby mě mohla zachránit mírovějším způsobem. Opravdu... Zmlátili mě, zmáčkli, rozdrtili a nakonec zabili elektrickým proudem. Těch posledních pár minut mě úplně vyčerpalo.

Když jsme dorazili do hostince, kde bydlela Aisha a ostatní, Tomoe mě přivítala úsměvem, který byl jako kvetoucí květina.

„Velký bratře! Díky bohu, že jsi byl v pořádku!”

Jemně jsem ji poplácal po hlavě. „Omlouvám se, že jsem vám dělal starosti. Kde jsou všichni ostatní?”

Tomoe řekla, „Ohledně toho...“ ohlédla se za sebe.

Sleduje její zorný úhel, viděl jsem Hala, Kaede a Carlu jak omdleli u jediného stolu. Všichni tři měli pohledy, které jako by říkaly, „Jsem vyhořelý, jako bílý popel,” se vší energií a vitalitou pryč z jejich tváří. Jejich šaty vypadaly taky trochu omláceně.

„C-co se stalo...?“

„Všichni tři... Dělali, co mohli.”

Když Tomoe líčila, co se stalo, když jsem byl pryč, měla v očích vzdálený pohled.

◇ ◇ ◇

----------------------------------------------------------------------------------------------------
Lokální meteorická bouře, bombardování, vyhořelé trio …. Co se asi stalo?😁