HRH 6 - Kapitola 7: Bouře 8/8

„Budu ničit. Abys mě zničila.”

 

Slyšel jsem to jasně. Hlas byl příliš vysoký na to, aby byl mužský, takže vypadal jako ženský, ale bylo na něm něco divného. Teď, když jsem to slyšel jasně, něco na tom upoutalo mou pozornost.

Tenhle hlas...

Už jsem to někde slyšel. Z nějakého důvodu, to byl můj smysl. Ale kde?

Zkoušel jsem pátrat ve vzpomínkách, ale krychle mi nedala čas.

 

Tiamat... jestli to nestačí, abys mě zničila...

 

Ze dna krychle se ozval zvuk.

„Naden, hlavu dolů!“ volal jsem.

„Máš to mít!”

Sestoupili jsme dolů a spodní hrana se otevřela jako krabice. Něco ve tvaru teleobjektivu vyrůstajícího přímo ze dna.

Tahle teleobjektivová věc... Měl jsem z toho opravdu špatný pocit.

 

„Vážně ti zničím všechno.”

 

Čočka trčící ze dna začala vyzařovat světlo. Zpočátku to bylo bledé světlo, ale postupně se rozjasňovalo.

Tahle scéna... Něco takového jsem viděl ve starém sci-fi filmu. Dno masivního talíře z vesmíru se otevřelo, postupně se plnilo více a více světlem... a pak světlo zaplavilo a odfouklo budovy a města pod ním.

Počkat, Liscia a ostatní byli pod tou věcí!

„Aisho, Naden, zaútočte na tu část dole!“ křičel jsem.

„D-Dobře!”

„Rozumím! Hahhhhh!”

Aisha spustila z meče závan větru a Naden vypálila elektrický útok. Navzdory hlasitým zvukům však ta věc podobná teleobjektivu zůstala nedotčena a dál sbírala světlo.

V tuto chvíli jsem si dokázal představit budoucnost, kde by to světlo bylo vypáleno na zemi.

„Přestááááň!“ vykřikl jsem, navzdory sobě, tak hlasitě, jak to jen šlo.

„S-Sire?“ řekla Aisha.

„Soumo?“ zajíkla se Naden.

Pořád jsem křičel na tu kostku. „Jestli se chceš nechat zničit, tak jdi někam spadnout, nebo se potop do oceánu a zlom se sama! Nenech ostatní lidi... Nenech mou rodinu zaplést do svých sebedestruktivních touh, ty figuríno.”

 

„Podpo ... jazyk ... zjištěn ... vyp… pomocné funkce.“

 

S tím se světlo náhle přestalo sbírat a ta věc podobná teleobjektivu, která trčela ze dna, postupně ztratila svůj lesk. Nakonec úplně zmizela a kostka zastrčila čočku zpátky do sebe. Že by to... přestalo?

Při pečlivém pohledu na ni přestala kostka upouštět i ty předměty.

„Myslíte, že se to zastavilo?“ zeptala se Aisha.

„Zastavilo to to, co Souma řekl?“

Aisha i Naden byly zmatené. Jak říkala Naden, načasování, s jakým se to stalo, naznačovalo, že naslouchala mému křiku. Možná se k tomu dostala moje slova? Když o tom tak přemýšlím....

 

„Podpo ... jazy... zjištěn ... pomocné funkce.”

To rozhodně říkala ta kostka. Přerušoval to nějaký hluk, takže jsem nemohl zachytit všechno, co říkala, ale bylo to „pomocné funkce“, co říkala?

Pokud ano, první polovina, „Podpo, jazyk, zjištěno,” mě zajímalo. „Zjištěno“ se zdálo být celkem jednoduché, ale „podpo jazyk“, znamenalo... že?

Ta kostka se zastavila, protože jsem vykřikl. Pokud tato krychle detekovala má slova a v důsledku toho vyřadila své funkce, pak toto „podpo jazyk“ bylo v odkazu na to, co jsem řekl.

Jinými slovy...

„Podporovaný jazyk...”

„Zjištěn podporovaný jazyk. Vypínám pomocné funkce.”

Bylo to to, co kostka řekla?

Podporovaný jazyk... jazyk, kterým jsem mluvil... japonsky?!

Byla tato kostka vypnuta, protože jsem použil japonštinu?

Byl klíčem Japonec...? Ne, říkalo to „podporovaný jazyk,” takže může podporovat i jiné jazyky než japonštinu. Uvažuje šířeji, kostka se vypnula, protože jsem použil jeden z jazyků Země, nebo protože jsem použil jazyk z jiného světa?

Když jsem dospěl k tomuto závěru, střípky různých vzpomínek ve mně se začaly pospojovat.

Důvod, proč mě madam Tiamat nazvala klíčem a pozvala mě do pohoří Hvězdná Dračí Hora. Nebylo to proto, že jsem byl hrdina, ale proto, že jsem byl Japonec, nebo jsem byl ze Země, nebo z jiného světa?

Jazyk, který jsem použil... Nevěděl jsem, jestli je to proto, že je to japonsky, protože to byl pozemský jazyk, nebo protože to byl jazyk z jiného světa, ale madam Tiamat musela vědět, že to bude klíč k zastavení té kostky.

„Mohlo by to být, že madam Tiamat je do jisté míry obeznámena s vaším světem,” řekl Hakuya. „Jestli si byla madam Tiamat jistá, že budete vědět o ryuu, znamená to, že musela vědět, že svět, z něhož pocházíte, má koncept co je ryuu.“

„Madam Tiamat... věděla o světě, ze kterého pocházím?“ zamumlal jsem.

Před pár dny jsem měl rozhovor s Hakuyou.

Došli jsme k závěru, že madam Tiamat by mohla něco vědět o mém světě. Už jsem o tom začínal být přesvědčený. Madam Tiamat, kostka a svět, ze kterého pocházím.

Pokud mezi nimi existovalo nějaké spojení, znamenalo to tamten a tento svět byli také nějakým způsobem spojeni? Jinými slovy...

Tento svět, o kterém jsem si myslel, že je jiným světem, nemusí být ve skutečnosti jiným světem.

Oh, bože... Já už prostě nevím.

V hlavě mi létala spousta různých spekulací, ale nic z toho nebylo víc než spekulace.

I kdybych to chtěl posoudit, chyběly mi k tomu informace.

O tomhle světě jsem věděl jen jednu věc, a to, že jsem o něm pořád nic nevěděl. Stejně jako moje mysl dosáhla extrémního zmatení...

 

„Aha... Proto Tiamat...”

 

Kostka zase začala něco říkat.

 

„Rodi ... stále ... není ... ztracen ...“

 

Hlas se vytrácel. Bylo těžké rozeznat, co to říká, ale nevypadalo to naštvaně ani smutně. Znělo to osaměle, ale skoro jako by se za něco modlil.

 

„Z...námý ... Mám... žádost...”

„Zn…ámý? Ah, známý? Ale co je to za žádost?“ zeptal jsem se kostky.

Možná proto, že mi rozuměla, začala kostka vysvětlovat.

 

„Prosím ... známý ... než skončíš ... do konce ... prosím ... klid ... dej mým dětem pokoj ... dny ...“

 

Zatraceně! Konečně jsme vedli rozhovor, ale uprostřed toho bylo příliš mnoho ztraceno. Zdálo se, že krychle mluví plynně, ale statika byla tak špatná, že jsem nemohl přijít na to, co říká.

„Neslyším tě, když mluvíš moc dlouho!“ volal jsem. „Řekni mi, co chceš, co nejkratšeji!”

Kostka odpověděla jedním dechem.

 

„Jdi na sever.”

 

Jdi na sever, huh?

S tím kostka zmizela.

„Z-zmizela ...“ zamumlal jsem.

Neodletělo to, ani nic takového. Prostě to v mžiku zmizelo. Pravděpodobně používala teleportační techniku, jako Madam Tiamat.

Když krychle zmizela, bouře, která zuřila tak silně, se změnila prostor v masu mraků, se nakonec rozprostřela a rozptýlila. Než jsem se nadál, zůstali jsme pod oblohou se zapadajícím sluncem. Čistý vzduch a červená barva zapadajícího slunce jiskřili v téměř oslepující míře.

„Mám pocit, že se nám to celé zdálo,“ řekla Aisha omámeně. Byl to ten druh náhlé změny, který by to udělal.

„Ale nebyl to sen, že ne, Soumo?“ řekla Naden. „Co říkala ta hranatá věc na konci?”

Odpověděl jsem jí stejně omámeně jako Aisha. „...Jdi na sever. Tak to znělo.”

„Na sever? Na sever to musí znamenat ...”

„Doména Pána démonů... Asi jo?”

Měl jsem pocit, že jsem z tohoto incidentu získal spoustu informací. Nicméně, to vytvořilo více otázek, než vyřešilo. O mém světě, o mně, o spojení mezi světem, ze kterého jsem přišel a tímto...

Jediné, co jsem mohl říct jasně, bylo, že žádná z odpovědí v nejbližší době nepřijde.

„Ať je to jak chce, bouře už pominula...“ řekl jsem. „Vraťme se k ostatním.”

Naden přikývla. „Jo. Cítím se opravdu vyčerpaná.”

Situace byla víceméně vyřešena, ale necítili jsme se plně spokojeni, když jsme se vrátili na zem.

-------------------------------------------------------------------------------------------------

Tak a v příští kapitole máme vypořádání se s následky a konečně i otřesení samotným chápáním světa. Schválně kdo se trefil 😁😁