Stránky

IwS 6 - Kapitola III: Pokud jste připraveni, není se čeho bát! 4/11

Zatímco Frame Geary a etherová kapalina pokračovaly ve výrobě, můj každodenní život se vůbec nezměnil. To bylo samozřejmě normální.

Po několika dnech cech vyplatil odměnu a peníze, které jsem získal prodejem surovin. Upřímně, ta částka byla přímo obscénní. Rozhodl jsem se, že si to nechám jako nouzovou rezervu pro případ, že by byl problém s Frame Geary nebo tak něco.

Použil jsem svou [bránu] a zamířil přímo do hangáru. Jakmile jsem se tam dostal, nakoukl jsem hlavou do hangáru Rytíře Barona, ale zjistil jsem, že Rosetta s Monicou bručí, když mu sundávaly pancéřování.

„Co se děje?”

„Pracujeme, ehm, pěkně tvrdě, mistře! Rytíř Baron má poškozené ruce, tak je opravujeme.” Co? Ale byl nasazen jen jednou. Ani jsem si nevšiml, že by se paže poškodily.

„Pane, tento rámový převod není poškozen kvůli poškození, které utrpěl nepřítelem během bitvy, pane! Tento Frame Gear byl napjatý a zdeformovaný kvůli břemenu tvé magie, pane!”

„Huh?”

„Ehm, jako... tvůj magický výstup je až moc silný a tak. Tvá magie je ohromně čistá, takže když Frame Gear zesílí ... No, součástky připevněné na Rytíře Barona to prostě nesnesou.” Huh, tak takhle to funguje? Znamená to, že do toho nemůžu jít naplno? „Chevalier i Rytíř Baron jsou starý model Frame Gearu, pane! Mohli bychom to zlepšit na novějších modelech, pane!”

„Novější modely?”

Ty... modely, které po sobě profesor nechala jako plánovací dokumenty a tak. Máme základní modely, které slouží jako základ pro další plánované jednotky, kostry rámů. Existovaly plány na zařízení pro boj zblízka, zařízení na dálku, reflexní zařízení a různé další různé typy využívající kostru jako základ. A, uhm... bylo by to naprosto přizpůsobitelné a tak! Tak z něj můžete udělat super-duper unikátní a specializovaný pro jednotlivé piloty! Tyto věci by hypoteticky ani nepotřebovaly etherovou kapalinu ke svému fungování. Ale ani jedna z nich se nenaplnila. Jsou to koneckonců pouhé návrhy.” No, to zní úžasně. Mít Frame Gear speciálně naladěný na můj styl by bylo super. Stejně tak schopnost vyměňovat součástky... Bylo by super udělat aspoň jeden.

„Takže, kde jsou plány na tohle?“

„Jako úplně ve skladišti...” Jo. To zní dobře. Pokud si dobře vzpomínám, skladištní gynoid je taky nějaká nemotora... Zajímalo by mě, jestli takové plány vydržely tak dlouho…

Vzhledem k tomu, že tolik artefaktů je již rozptýleno po povrchovém světě... Byl by div, kdyby ta věc nebyla spálená do pekla.

„No, můj pane.... Myslím, že je prozatím rozumné, abyste se zdržel používání magie uvnitř Frame Gearu.”

„Vážně?"

„Naprosto vážně! Nechci, jako, opravovat nebo vyhodit Frame Gear pokaždé! Přece jen jsme tu jen my dvě jako údržbáři.” Hmph... Asi nemůžu nic říct, když to řekne takhle. I když se Frame Geary v dílně neustále vyrábějí, pořád se musím spolehnout, že tyhle dvě budou udržovat věci v hangáru... Počkej, vydrž. „Nemohli bychom dílnu prostě použít k výrobě nového Frame Gearu z rozbitých zbytků toho černého rytíře?”

„Ty navrhuješ, abychom použili výrobní materiál pro... jiné Frame Geary a použili ho k posílení Rytíře Barona? To je poněkud neortodoxní léčba ...”

„Ale ne... Chci říct, hoďte tenhle rozbitý do dílny a rozeberte ho na součástky, pak...”

„Pane! Se vší úctou, pane! Kdybychom rozebrali tento Frame Gear v dílně, veškerá jeho bitevní paměť a data o ladění by byla zcela ztracena, pane! Opravdu chceš bojovat znovu a znovu s nižší úrovní 1 Frame Gear po zbytek svých mizerných dnů, pane?!“ Obě se na mě podívaly s pohrdáním. Zdá se, že jsem řekl něco, co jsem rozhodně neměl. „Takže... co kdybychom ta data prostě vytáhli a přenesli do nového rámu.”

„A kdo by tu práci zvládal, víš? Nevěřím, že jsi si vědom namáhavého procesu, ani toho, jak dlouho by trvalo přenést data z pouhého snímku druhé úrovně.”

„Promiň, pane! A znovu se vší úctou, pane! Musí být skvělé, když na nás seržant seřve něco, o čem vůbec nevíš, pane! Když vyměníme byť jen jednu část, musíme obnovit všechny manové obvody a doladit všechna nastavení... a teď po nás chceš, abychom udělali úplně všechno od základů pokaždé, když tvůj ubohý zadek vypadne a zničí naše výtvory... pane?!“ V hlavě mi houkaly varovné sirény. Obě na mě zíraly chladnýma, mrtvýma očima. Nakonec mě v tichosti donutili zmlknout. Jejich oči mě prosily, abych ten stroj nerozbil. Bitevní škody byly v pořádku, ale to, co jsem dělal, bylo stejné, jako bych si ničil vlastní hračky.

Rychle jsem utekl, než mě zmlátily nebo tak něco.

 Myslím, že i ony měly své hranice. Přirozeně by byly naštvané, bylo to jako říct svému opraváři PC, co je s vaším počítačem špatně, a zároveň trvat na tom, že potřebujete všechny ty freewarové nástrojové lišty ve vašem prohlížeči Internet Explorer. Byla to pravda, měl jsem jen znalosti moderního Japonska. Mluvil jsem ze zadku a opravdu jsem měl držet jazyk za zuby.

Rozhodl jsem se nechat hangár chvíli o samotě. Nechtěl jsem, aby na mě ty dvě zase vybouchly...

Po útěku před Rosettiným a Moniciným hněvem, jsem se rozhodl, že se trochu projdu. Ve východní části Brunhildu bylo v té době mnoho rýžových polí a obdělávaných zemědělských ploch, tak jsem je navštívil.

„Oho, Vaše Výsosti?“ Otočil jsem se k hlasu a zjistil jsem, že stojím tváří v tvář mladé ženě.

Byla to žena, ale v žádném případě ne konvenční. Stála s břečťanem propleteným kolem těla, květy zdobily její zelenobarevné vlasy, okvětní lístek připomínající sukni jí zdobil pas a listy jí stékaly po zádech jako křídla. Byla to žena, ale ne lidská. Byla to alraune.

Byla jednou z pěti polo-lidí, které jsem naverboval do svého rytířského řádu.

„Oh hej. Tvé jméno bylo... Lakshy, že?“

„To bylo! Členka rytířského řádu, Lakshy the alraune.“ Nasadila nevinný úsměv a pak mi zasalutovala. …Nejsi policistka, víš.

„Proč jste tady, můj pane?”

„No dobrá.... Byl jsem tu jen na inspekci. A co ty?”

„No, dneska mám volno, takže.... Pomáhala jsem na poli!“ Páni, to je působivé. alraune jsou démonkini... ale jsou to také rostliny. Farmaření je pro ně asi dobré povolání.

„Jak ses přizpůsobila zdejšímu životu, Lakshy?”

„Výborně, děkuji. Všichni jsou ke mně velmi laskaví. Daří se mi velmi dobře a snažím se ze všech sil. Tu a tam se ke mně dostanou cestovatelé, kteří se mě bojí vidět, ale není to tak zlé!” Demonkini a jim podobní byli předmětem extrémních předsudků. V některých zemích jsou dokonce segregováni a vyloučeni ze společnosti. I když, málokdy jsou předmětem fyzického týrání. Démonkini jsou z větší části mnohem silnější než průměrný člověk.

Lidé mají tendenci se jim vyhýbat, už jen proto, jak se narodili. Na některých obzvlášť krutých místech se dokonce traduje, že dotyk někoho démonkiního původu vás zabije nebo prokleje. Bylo to pěkně zamotané.

„Pokud si vzpomínám... pocházíš ze země démonů, že?”

„Přesně tak. Pocházím z místa daleko za mořem na severovýchod. Země se jmenuje Xenoahs. Prostředí je drsné, ale můj druh takové věci moc netrápí.” Démonické království, Xenoahs... Jen z názvu se promítal obraz zkaženého národa, který se snažil ovládnout svět, ale zjevně fungoval jako normální národ.

Tamní občané byli demonkini a s lidskými národy se většinou nestýkali. Nešlo o to, že by byli přirozeně izolovaní nebo tak něco, prostě se nezdálo, že by měli zájem o zahájení dialogu s ostatními národy. Díky tomu se toho o samotné zemi moc neví.

Vůdce země je znám jako vládce a jeho nejbližší spolupracovníci jsou známí jako čtyři lordi… To nijak nepomáhá jejich image, alespoň v mé mysli. Lakshy mi ale řekla, že je to docela příjemné místo.

Abych byl upřímný, opravdu jsem si nemyslel, že lidé a demonkini se o sebe musí tolik bát. Největší problém byl v tom, že pořádný kus lidstva se demonkinů bezdůvodně bál. Byl jsem si docela jistý, že když se budou normálně stýkat, nic nezabrání členům obou druhů, aby se spřátelili.

Dalo by se také říct, že problém byl na straně demonkinů, protože se nesnažili být otevřenější k lidstvu... Pravděpodobně byli opatrnější a stydlivější než že aktivně nesnášeli lidstvo.

„Tato země je také docela příjemná. Jsem ráda, že jsem se odvážila a požádala o přijetí.“

„To rád slyším, Lakshy. Budu na tebe spoléhat.”

„Ano, můj pane!“ Nechtěl jsem se příliš plést do práce v terénu, a tak jsem nechal Lakshy jejím povinnostem a vrátil se do města. Tam jsem uviděl dalšího demonkina. Stál tam, kde stavěli cech.

Měřil asi tři metry a měl červenohnědé tělo. Paže měl jako kmeny stromů a z bílých vlasů mu trčely dva rohy. Byl to ogr.

Potuloval se kolem, s úplně odhalenou hrudí. Zdálo se, že táhl dřevo pro stavební tým. Jeho moc patřila pěti dobře vycvičeným mužům. Vskutku hrozný chlapík.

„Och, šéfe. Dobře, že se vidíme.”

„Ahoj, Samso. Jsi také mimo službu?“

„Jistě. Ale sním asi tak za tři chlapy, takže můj plat z práce není nic moc, co? Mluvil jsem o tom s Naitem, a on mi dal tuhle práci. Teď je moje břicho plnější a plnější!“ Ogr Samsa se usmíval tak široce, jak jen mohl, což... bylo docela široké. Rozhodně na to byl ten pravý. Jeho síla nebyla něčím, čemu by se dalo posmíval. Nepochyboval jsem o tom, že se bude moct v cechovním baru taky pořádně najíst, protože to bude jednoznačně on, kdo toho bude stavět nejvíc.

Samsa zjevně nebyl příliš zaměřený na boj, což mě trochu překvapilo. Nebylo to tím, že by na to neměl tělo, rozhodně ano... šlo o to, že jeho postava na to nebyla vhodná. Abych to řekl na rovinu, jedna jeho část se bála boje.

Přesto jsem to neviděl jako fatální chybu pro rytíře jako Samsa. Rytířský řád nebyl pouze válečnou silou, měli tam být také proto, aby pomáhali lidem, a to bylo něco, co byl přátelský ogr více než ochotný udělat.

Jeho síla právě teď prospívala celému národu a v dohledu nebyl žádný zraněný nepřítel.

„Pokračuj v dobré práci. Tady, vezmi si tohle... Ujisti se, že si to užiješ, až dnešní práce skončí, ano?“ Vytáhl jsem ze [skladu] dva obrovské kusy kančího masa zabaleného do látky a položil jsem je na zem.

„Ohromující... Děkuji vám, šéfe. Dáte mi to všechno, jo?“ Samsa přitáhl své dřevo a věnoval mi upřímný úsměv. Určitě byl pracovitý. Trochu jsem o něm přemýšlel a usoudil, že jeho velká postava musí tu a tam způsobovat potíže. Pochyboval jsem, že by mohl vstoupit do většiny budov, protože byl širší než dveře... Ale vypadal šťastně, takže jsem se tím příliš nezabýval.

Tam a tehdy jsem se rozhodl, že chci udělat zemi lepší pro své lidi. Byly by moudrým nápadem nějaké další občanské stavby. Škola byla rozhodně nutná. Nemohl jsem zanedbávat mládí zítřka.

Pomalu jsem kráčel domů do svého hradu a přemýšlel jsem, co víc bych mohl udělat pro své lidi, když jsem sledoval skupinu dětí, jak všechny běží domů.



3 komentáře: