IwS 6 - Kapitola III: Pokud jste připraveni, není se čeho bát! 10/11

Po odloučení od princezny Hildegardy, jsem se přestěhoval na jih. Nakonec se ruiny objevily na dohled. Vypadalo to jako hromada opuštěných budov. Byla tam hromada rozpadajících se kamenných zdí a tu a tam kamenné pilíře. 

Viděl jsem něco, co vypadalo jako různé zchátralé hrady a pevnosti, což mě rozhodně zaujalo. Všechny jejich zdi byly ve vážném dezolátním stavu.

Když jsem přistál, z okolních stromů přeletěl malý modrý zpěváček. Byl to jeden ze zvědů, které jsem před časem vyslal.

Zpívající pták mi přeletěl nad hlavou, vydal se směrem ke středu trosek a cvrlikal, jako by mě lákal, abych ho následoval.

„Hm... Co je to?” Uprostřed zříceniny, tam byl neobvyklý objekt podobný kompozici předchozích objektů, které jsem potkal u zřícenin Babylonu... Ale ten tvar byl divný.

První byl válec, druhý pyramida... Ale tenhle byl prsten. Byl to obrovský kruh, asi čtyři metry v průměru, který jen tak stál uprostřed trosek.

Základy a spodní polovina prstence byly zcela pohřbeny, takže by bylo vhodnější nazvat ho obloukem. Samotný materiál prstenu byl asi 50 centimetrů široký... Byl také asi 30 centimetrů tlustý.

Zkoušel jsem tím, projít, ale nic se nestalo. Snažil jsem se ho dotknout, ale neprošel jsem jím.

„Co je s tou věcí?“ Uvažoval jsem, jestli se to náhodou jen nepodobá jiným místům, kde jsem byl, a nemá to vlastně s Babylonem vůbec nic společného.

Když o tom tak přemýšlím.... Nebylo něco takového ve filmu, který jsem jednou viděl? Pamatuju si, že ten prsten v tom filmu byl jako portál založený na vytáčení, který vás mohl zavést na jiné planety.

Myslel jsem, že by to mohl být klíč, tak jsem zkusil otočit celým prstenem jako ciferníkem. Neotočilo se to. Začínaly mi docházet nápady.

Chodil jsem po kruhu a díval se na něj. Pak jsem si všiml červeného kamene zabodnutého do boku. Co je to, magický kámen? Vzhlédl jsem a uviděl i modrý magický kámen zabodnutý do boku. Použil jsem [let] ke kontrole prstenu ze všech úhlů, a našel jsem ještě více. Zelená, hnědá, žlutá a fialová. V té věci bylo šest kouzelných kamenů.

Heh, chápu to. Takže samotný kruh je jako brána a já ho prostě musím spustit obvyklým způsobem.

Nalil jsem ohnivou magii do části kruhu s červeným magickým kamenem a prostor mezi oběma stranami až ke kameni zrudl. Opakoval jsem proces nalévání magie do každého kamene, až se celý prsten změnil v krásnou šestibarevnou duhu.

Nakonec jsem si k nohám vylil nulovou magii a šest barev se promíchalo se sedmým dodatkem. Obklopilo mě světlo a všechno zbělelo.

Když jsem otevřel oči, ocitl jsem se obklopen stále známými scenériemi Babylonu. Za mnou stál prsten, podobný tomu v ruinách.

„Hoh.“ Nedaleko jsem také zahlédl podobně vypadající prsten. Tohle místo se z nějakého důvodu zdálo větší než standardní babylonský ostrov.

Vzhlédl jsem do dálky a uviděl obrovskou bílou věž, jak se vznáší vysoko kolem stromů. No, aspoň to není Temná věž.

Hm... Znamená to, že tohle je věž? Ale byl bych radši, kdyby to byl sklad…

I když jsem říkal věž, neměla žádná viditelná okna, výzdobu ani výčnělky. A spodní část byla nateklá směrem ven, takže to trochu připomínalo Erlenmeyerovu láhev.

„Vítejte v Babylonské věži. A vítejte na mé hradbě.“ Náhle se ozval hlas a já se s polekaným šílenstvím otočil. Stála tam dívka, jen o trochu menší než já. Byla vysoká asi jako Flora... Ale její ňadra nebyla zdaleka tak působivá. Byla plochá!

Měla na sobě oblečení podobné tomu, které měla Cesca, když jsem ji poprvé potkal. Velký rozdíl byl v proužkované sukni. Zdola pod sukní byly dvě štíhlé nohy zabalené v punčocháčích. Vlasy měla krátké, poněkud vlnité a velmi slabě modré.

„Skutečně jsem terminál gynoid, který má za úkol spravovat hradbu. Opravdu se jmenuji Preliora. Můžete o mně mluvit jako o Lioře.”

„Hradba? Myslel jsem, že tohle je věž.” Možná byla vadná, očividně jsem se díval na věž. Jak jsem zíral, dal jsem jí své překvapení najevo.

To je skutečně Bayblonská věž. Ale je také pravda, že je zde umístěna i hradba. Přenosový prstenec věže byl skutečně zničen vybuchující sopkou asi před pěti sty dvaceti sedmi lety. Potom jsem se já, terminální gynoid hradby, skutečně setkal s terminálním gynoidem věže asi před tři sta sedmdesáti čtyřmi lety. Skutečně to bylo naše náhodné setkání, které vedlo k tomu, že jsme společně zakotvili a společně čekaly na osobu s patřičnými vlastnostmi.“ Liora při řeči pomalu sklonila hlavu. Hm... Takže věž a hradba se spojily, co... To se mi zatraceně hodí! Dva v jednom.

„Opravdu beru na vědomí, že jste skutečně osoba se všemi náležitými schopnostmi pro všechny prvky. To však ve skutečnosti neznamená, že jste ten správný člověk.”

„Určitě? Děvčata v zahradě, v dílně, v alchymistické laboratoři a v hangáru mě poznávají jako správného.”

„Pokud je to skutečně tak, že jste ovládli čtyři Babylony, pak.... Vskutku žádný problém neexistuje. Hradba je vaše.” Co? To bylo... snadné. Nechceš mi blýsknout kalhotkami, nebo mě nutit dotknout se tvé hrudi? Nebudeš po mně házet hasák? Najednou jsem si vzpomněl na všechny ty hlouposti, které jsem udělal, a přemýšlel, jestli to má vůbec smysl.

...Nemůžu si pomoct, ale cítím se trochu nespokojený. N-Ne, uklidni se... Nechtěl jsi divný perverzní proces. Takhle je to lepší.

„Tak tedy ano. Rám číslo dvacet, Preliora, nyní bude předána do vaší péče. Ujisti se, že se o mě opravdu postaráš, mistře.“ Liora se mi uklonila. Číslo dvacet? To tě asi dělá starší než Floru. Nebo... mladší? Monicino číslo je dvacet osm, takže si nejsem jistý pravidly. Myslím, že číslo je z dvaceti na osmadvacet.

„Tak tedy, pane. Vezmu tě k terminálu věže. Přímo tudy.“ Šel jsem za Liorou a viděl jsem, že někdo spí ve stínu stromu.

Na zlomek vteřiny jsem přemýšlel, jestli je zraněná nebo nezpůsobilá, ale rozhodně si jen zdřímla.

Měla na sobě velkou stuhu podobnou Liořině a stejný druh uniformy jako ostatní gynoidi. Byla o dost menší než Liora, ale měla trochu vyvinutější prsa. Zvedaly se, když chrápala. Určitě hluboce spala.

Ametystové vlasy jí téměř sahaly až k pasu a na dvou místech kolem přední části těla měla malé spony.

A byla tu ještě jedna věc....

„Ehm, její sukně...”

„Opravdu. Nevadilo by mi to. Obvykle tak spí.“ Ne, rozhodně mi to vadí! Má úplně vyhrnutou sukni, Mám tu obličej plný kalhotek! Jsou pruhované! Má na sobě pruhované kalhotky! Dívka měla štěstí, že tu žili jen dva gynoidi, jinak by se vystavovala riziku. „Dobrá, no.... Vzbuď ji nebo tak něco.”

„To vskutku udělám. Noel. Je čas se probudit. Pamelo Noel, vzbuď se.“ Liora jemně zatřásla spící dívkou za ramena, ale ani se nepohnula. Liora pak položila dívce ruce do podpaží, aby ji zvedla, ale ona se stále nehýbala.

„...Ona je obvykle taková?”

„Opravdu. My terminální gynoidi Babylonu jsme měli rozdělené aspekty osobnosti doktorky Babylon. Tyto osobnostní rysy se v nás projevují a umocňují, stávají se jádrem našeho bytí. Tahle... Noel... Je skutečně dokonalým zesílením doktorčiných líných, apatických a prokrastinačních tendencí.” Aha, takže je to tak, co... Jejich osobnost je tedy diktována aspekty doktorčinými vlastními a na jejich základě se vyvíjely. To vysvětluje, proč tak často projevují postoj toho zvrhlíka…

Liora vlastně vypadá docela dobře, i když... Zajímalo by mě, jestli obsahuje jedinou dobrou část osobnosti té budižkničemu.

„Mistře... Nemáš něco k jídlu?”

„Cože? Vlastně u sebe nic nemám... proč? Máš hlad?”

„Pro mě ne. Možná bude opravdu nutné poskytnout této dívce potravu.” Co? Jídlo, které ji probudí? Vytáhl jsem nějaké grilované špejle ze [skladu] a předal je Lioře. Pořád byly ještě horké, protože jsem je hned po uvaření uložil do skladu.

Liora je držela v levé ruce, pohybovala pravou rukou vějířovitým pohybem a rozvířila vůni směrem k Noel.

Spící dívce začalo škubat v nose a její hlava se nevědomky natahovala směrem k vůni. Nakonec vstala a zapotácela se směrem k Lioře. ...ale oči měla stále pevně zavřené.

„Probuď se, Noel. Pokud se probudíš, budeš mít opravdu co jíst.” Jako by odpovídala na povel na Liořina slova, Noel prudce otevřela oči. Oči měla divoké, upřené na cíl. Cílem byly samozřejmě špejle v Liořině ruce

„...Mmh... Jsem HlaDová ... Neměla jsem dobré jídlo za čtyři tisíCE devět SEt a sedm let... Můžu, si kouSNOUT?”

„Ehm... do toho.” Jakmile uslyšela můj souhlas, Noel sebrala Lioře špejli. Okamžitě se do ní začala zakousávat a spolkla ji v jediném okamžiku.

...Zní trochu divně, ale sakra... Pokud opravdu nejedla téměř pět tisíc let, je to úžasné ... Ale na druhou stranu, Cesca mi řekla, že necítily hlad, když byly uvedeny do studeného spánku. Evidentně získávají energii několika léčivými směsmi a fotosyntézou, takže vlastně nemusí jíst.

„MňaM. Tohle je mňamka.”

„Jsem rád, že si to myslíš.“ Nevím, jestli to bylo tím dobrým jídlem, nebo jen tím, že se stala trochu volnější, ale dívka se otočila a podívala se na mě.

„Jak se jmenuješ?”

„Mochizuki Touya. Právě jsem byl rozpoznán jako osoba vhodná k ovládání hradby, takže bych byl rád, kdyby věž udělala totéž.”

„...Určité podmínky musí bÝT splněny, pokud máš být považoVÁn za vhodný pRo věž. Když půjdeš s niMI, tak tĚ přijmu.“ Noel vstala a upřela na mě ostrý pohled. ...Nemůžu tě brát vážně. Máš na tváři omáčku ze špejle...

„Dobrá, za jakých podmínek?”

„JÍDlo. A tePLou postel. Dej Mi je a buDu v pořádku.” ...No, to je... jednoduché. Zdá se, že dívka sama. Zajímalo mě, jestli bude takhle v pořádku...

„Takže jasná věc. Můžu to zařídit.”

„Okey dOke. Takže jsi rozpozNÁn. Od teď , proFil číslo DvaCet-Pět, Pamela Noel, je ve vaší péči. Nakrmte mě Hodně a Hodně, PaNe.“ Vidím, že máš mysl v žaludku. Ale co, nejsem ten, kdo by se vracel své sliby. Otevřel jsem [sklad] a vytáhl další špejle. Noel s vytřeštěnýma očima a úsměvem je popadla a všechny je zhltla.

„NeuvěŘitelné, MiStře. Věděla jsem, že ti můžu Věřit. BájeČný...“ Po těžkém výdechu si začala olizovat omáčku z prstů. Yae jedla hodně, ale byl jsem si jistý, že tahle robodívka by jí mohla dát pořádně zabrat. Tak trochu mi připomněla obraz medvěda těsně před zimním spánkem.

Noel se ke mně náhle otočila, lehce přikývla a přistoupila blíž, jako by na něco zapomněla. Než jsem se jí mohl začít ptát, co to dělá, ukradla mi rty.

„Mghh?!“ Její jazyk začal napadat má ústa, vířil a točil se kolem mých. A-Ah… Ta chuť, je tak sladká ... Ne, je to taky slané! To je tou zatracenou omáčkou! Nakonec rozevřela rty s mými, vyplázla jazyk a otřela si jím rty o zbytky šťávy.

„Registrace dokončena. Teď máM tvůj GeNEtický kód, miStře. Věž je na tobě, abys velel... TeĎ Mě nakrm. Nakrm mě víC.”

„Bože...“ Přiložil jsem si rukáv k ústům, abych setřel lepkavou omáčku, kterou na mě Noel dostala, ale z ničeho nic se objevila Liora. Pevně mě popadla za bradu a beze slova mi stejným způsobem ukradla polibek.

„Mghh?!” Zastihla mě nepřipraveného, nemohl jsem se osvobodit. Úplně se mě zmocnila vší silou. Nemohl jsem odolat, když se Liořin jazyk svíjel, svíjel a tiše vibroval v mých poškozených ústech.

Co to sakra...? Tohle je vlastně docela dobrý pocit ... Tohle je jiné, ahh... Její pohyby se střídaly mezi hrubými a jemnými a lačně sála mé rty s vášnivým elánem.

Chvilku to trvá, co?! Trvalo to bolestně dlouho, tak jsem se snažil víc stáhnout. Nenechala mě jít. Pomalu se to dostalo do bodu, kdy jsem byl ohnut dozadu a paže se zoufale natahovala k obloze. Zrovna když jsem si myslel, že omdlím, její rty uvolnily mé a já spadl na zem. Přinutila mě spadnout níž, v různých smyslech.

„Registrace dokončena. Pánovi geny jsou skutečně uloženy. Hradba je nyní formálně tvá, pane.“ Liora se na mě usmála a naklonila hlavu, jako by se chtěla zeptat, jestli jsem v pořádku. Jak bych potom mohla být v pořádku?! Málem mě znovu shledala se starým mužem. „Prosím, přijmi mou nejsvatější omluvu, pane. Byla jsem prostě omámená, jako jsem ještě nikdy nepolíbila muže.”

„...Muže?"

„Ano, vskutku. V dávné minulosti, byla jsem doktorky Babylon... Noční obsluha. Pokud si to přeješ, mohla bych se ujmout stejné role s tebou, pane. Nevadí mi, když do mě někdo proniká, ale opravdu mi nevadí, když pronikám.”

„COŽEEEE?!” Není to trochu explicitní?! Má tedy takovou techniku díky zkušenostem?! Ale co sakra myslela tím pronikáním, jak to chce udělat?! Jak mi to vůbec mohla udělat?! Myslel jsem, že jsi dobrá, Lioro, ale ty jsi taky podivín! Sakra, ty jsi ta nejděsivější! Počkej, to znamená, že se doktorka otočila tímhle směrem?! Byla na holky? Hlavu jsem měl v naprostém šíleném omámení. Nebyl jsem si jistý, jak se mám cítit. To je v pořádku. Jsem v pohodě. Odstrčil jsem špatné myšlenky a jednoduše se přesvědčil, že je všechno v pořádku.

◇ ◇ ◇