HRH 7 - Kapitola 2: Naléhavé zprávy a schůzka 2/5

Z nějakého důvodu jsem si vzpomněl na den, kdy dostala zprávu o přírodní katastrofě, která zasáhla Bohem Chráněný Les. I když jsem se snažíl zapomenout na výraz úzkosti v Aishině tváři, nemohl jsem.

Napjatě jsem čekal a přemýšlel, jaké zprávy asi přišly, ale na Aishině výrazu se nic nezměnilo. Poté, co dopis dočetla, ke mně Aisha přišla.

„Měli jsme nějakou zprávu?“ zeptal jsem se.

Ano. Dva dopisy od lady Liscie.“

„Od Liscie?“

„Ano. První byl adresován mně a druhý vám, pane.“

S tím mi Aisha podala jediný nezapečetěný dopis. Zatímco jsem ho přijímal, tázavě jsem naklonil hlavu. Poslala Aishe a mně různé dopisy?

„Stalo se něco v hlavním městě?“ zeptal jsem se.

„No... v dopise mě požádala, abych udělala něco konkrétního.“

„Něco konkrétního?“

„Omlouvám se. Napsala, aby vám neřekla, co v tom dopise stálo, pane.“ Aisha omluvně sklonila hlavu.

Ještě méně jsem tušil, co se teď děje. Musel bych se podívat, co stálo v mém dopise.

Podívejme se ...

 

„Drahý Soumo,

Myslím, že tento dopis přijde společně s dalším pro Aishu, takže ať si Aisha nejdřív přečte ten svůj. Pak si ten dopis určitě přečti.“

 

Tak ten dopis začal.

Moc jsem to nechápal, ale zdálo se, že na tom trvá. Zdálo se, že Aisha už ten svůj četla, takže bych asi mohl pokračovat. Četl jsem dál a....

„Huh...?“

Když jsem zpozoroval určitou pasáž, najednou jsem měl pocit, jako by mě někdo praštil do hlavy.

Co...? Bylo to doopravdy? Myslela to vážně? Ne... Musela. Nemělo smysl takhle lhát. Což znamenalo...

Coooooooooooooooooooooo?

„C-co se děje?!“

Musel jsem mít docela výraz ve tváři, protože Aisha mi začala třást ramenem. To mě vrátilo k rozumu, ale po zádech mi stále stékal studený pot a kolena se mi třásla.

Vážně? Myslím vážně?

Otočil jsem hlavu k Aishe jako rozbitý plechový robot. „Jdu domů.“

„Huh?“

„Okamžitě se vracím do království!“ prohlásil jsem všem s krví podlitýma očima.

Vzpomínám si později, myslím, že jsem v té době nebyl úplně při smyslech. Každý plán, který jsem měl v hlavě, až do té chvíle zmizel. Koneckonců, celou mou mysl teď zcela zaměstnávala jistá věc napsaná v Lisciině dopise.

Ta jediná věta mě přivedla do zmateného stavu šoku a potěšení. Bylo tam ...

 

Jsem těhotná.

 

„Zavolala jsem doktorce Hilde aby se na mě přišla podívat, takže jsem si tím jistý. Oh, doktorka Hilde je taky těhotná. Cítila jsem se špatně, že jsem ji zavolala. Říká, že je to doktora Brada. Nezdálo se, že by spolu vycházeli tak dobře, takže je to trochu překvapující, co?“

 

Byla to pravda, překvapilo mě to, ale teď už mi na tom nezáleželo!

Při čtení dopisu jsem si chtěl z Liscie dělat legraci. Dopis pokračoval, „Ale stejně...“

Byl to strašně oklikou způsob psaní věcí. Možná se Liscia při psaní cítila napjatá.

„Tohle je naše dítě. Jsi šťastný? Jsi šťastný, že?“

To si piš, že jo! Ne, nebylo to tak, že by moje mysl tuto skutečnost ještě úplně zpracovala, ale byl jsem stejně šťastný jako překvapený. Kdyby tu teď byla Liscia, bez pochyby bych ji objal. Ruce, kterými jsem dopis držel, se třásly.

 

„Mimochodem, nejnadšenější z té zprávy byl náš komoří, Marx, který na nás neustále tlačí, abychom zplodili dědice. Prolil záplavu slz, pak vstal a prohlásil, „Musím mladému princi ihned připravit pokoj a šaty!“ A hned se dal do práce. I když ještě nevíme, jestli to bude kluk nebo holka.“

 

Co to děláš, Marxi? myslel jsem. Ale byl jsem rád, že je šťastný.

 

„Jsem velmi šťastná,“ stálo v dopise. „Mít možnost porodit tvé dítě. Teď, když jsem těhotná, to můžu říct, ale trochu jsem se bála. Víš, protože jsi z jiného světa, že? Lady Tiamat říkala, že i když jsme oba lidé, náš původ je jiný, tak jsem přemýšlela, jestli bychom mohli mít děti a co bych dělala, kdybychom nemohli. Ale vypadá to, že jsem se bála zbytečně.”

Liscia...

Už jsem nevydržel déle sedět v klidu. Chtěl jsem hned letět k Liscii. Ovládl mě ten pocit a snažil jsem se všem jednostranně prohlásit, že se vracíme zpět do království, před zahájením běhu.

Nicméně…

„P-Promiňte!“ Aisha na mě najednou zezadu skočila a přinutila mě spadnout na zem.

„Gwah!“

S rukama omotanýma kolem mých zad jsem byl jako uprchlík, kterého zadržují úřady.

Pod Aishou, snažil jsem se vymanit z jejího sevření.

„P-Pusť, Aisho! Musím jít za Liscií...“

„Nevím proč, ale lady Liscia mě o to požádala!“

Huh? Liscia?

Když jsem přestal vzdorovat, Aisha mi vrazila svůj dopis do tváře.

„Drahá Aisho,“ řekl, „Jestli Souma po přečtení mého dopisu řekne, že půjde domů, zadrž ho. Pak mu řekni, aby si pozorně přečetl svůj dopis a udělal, co je v něm uvedeno. Také, dokud ho nezadržíš, drž to, co se píše v tomto dopise, v tajnosti.“

Vypadalo to, že Liscia předpověděla mou odpověď na přečtení dopisu. Vzdal jsem to, vstal jsem a pokračoval ve čtení.

 

„Když jde o rodinu, dokážeš být přehnaně ochranářský, takže se určitě budeš chtít vrátit domů, až si to přečteš, ale... nemůžeš, jasný? Nebudeš mít mnoho příležitostí se volně rozhlédnout po jiné zemi, takže se ujisti, že to tentokrát uděláš.“

„Nemusíš se o mě bát. Mám Serinu a Carlu, které sem obě přispěchaly, když to slyšely, čekají na mě ruce a nohy a já přemýšlím, že zůstanu s rodiči, dokud se dítě nenarodí. Staré panství mého otce je tišší než hlavní město a nachází se na venkově. Půjdu se jich zeptat na různé otázky, jak vychovávat dítě. Takže, Soumo, ty teď taky udělej, co musíš.“

 

Zdálo se, že Liscia všechno pečlivě naplánovala. Nevypadalo to, že bych se měl čeho bát, ale.... I když to bylo řečeno, stejně jsem měl jako muž v povaze se strachovat, víte?

Přesto, když mi to všechno Liscia řekla, usoudil jsem, že nedokážu opustit to, co dělám, a vrátit se.

Když mi poklesla ramena, upoutala mě poslední řádka dopisu.

 

„P.S. Můžeš se začít dotýkat svých dalších snoubenek.“

 

Liscia... Na samém konci se rozhodla napsat právě tohle? Možná to byl její způsob, jak zakrýt rozpaky.

Ať je to jak chce, rozhodl jsem se ukázat všem ostatním ten dopis. Stará paní, která se starala o obchod, se na nás pochybovačně podívala, když jsme se všichni na chvíli přesunuli, abychom si o tom pošeptali, ale právě teď dostaly přednost naše rodinné problémy.

Když uviděli dopis, všichni byli na okamžik překvapeni, ale všichni mi blahopřáli.

„No tohle!“ zvolala Aisha. „Tohle je vskutku šťastná událost!“

„Jak báječné,“ usmála se Juna. „Gratuluji, sire.“

„Řekla bych, že nástupnictví je zatím jisté, co?“ uculila se Roroa. „Geh heh heh! Myslíš, že příště přijde řada na nás?“

„Gratuluji, velký bratře!“ vykřikla Tomoe.

„Gratuluji,“ souhlasila Kaede. „Teď je váš dům zabezpečený. Kdyby tohle nebyla cizí země, chtěla bych vykřiknout, „Sláva Friedonii,“ však víte.“

„Gratuluju,“ řekl Halbert. „Souma otec, huh... Je to docela dojemné, jako člověk ze stejné generace.“

„Dostaneš z toho náladu konečně se stát dědicem rodu Magna?“ zeptala se ho Kaede.

„Můj starý muž je pořád současný šéf domu. Ale... nutí mě to myslet si, že by to mohlo být dobré, jo.“

Zdálo se, že Hal a Kaede mají dobrou náladu. Hodlali použít dobré zprávy jiného domu, aby začali flirtovat, co? Ne, že by mi to vadilo.

Nacpal jsem si dopis do kapsy a kývl na Rorou.

„Roroo, pojď sem na chvilku.“

„Hm? Co se děje... Počkej, whoa?!“

Strčil jsem Roroe ruce pod podpaží a zvedl ji vysoko jako dítě.

Roroa byla drobná, takže i s mými slabými pažemi jsem ji snadno dokázal zvednout. Kdybych si vybral vysokou Aishu, nebo tvarovanou Junu, pochybuji, že bych to dokázal.

S Roroou vztyčenou ve vzduchu jsem se otočil na místě.

„Co co co co?!“ Roroa mluvila nezvykle nervózně.

Po tom, co jsem se trochu točil, pustil jsem ruce a chytil ji do náručí, když padala. Roroa točila očima.

„C-co mi to děláš... z ničeho nic?!“

„Promiň,“ řekl jsem. „Docela mě to vzrušilo. Opravdu, chtěl jsem to udělat Liscií, ale není tady. Udělal jsem to s tebou, protože máš k ní nejbližší postavu.“

„Murgh... Nejsem tak nadšená z toho, že jsem náhražkou velké sestry Cii, ale, no, byla to pro mě zábava, tak ti to projde. Ale, víš, není to trochu vzácné, takhle se uvolnit, zlato?“

„Jo... No, je to jen pro dnešek, tak to nech být.“

Chci říct, udělal jsem dítě. Nový člen rodiny. Se smrtí dědy a babičky jsem ztratil poslední lidi, kterým jsem mohl říkat rodina. Proto s pocitem, že Liscia a Tomoe jsou něco jako rodina, jsem je chtěl chránit.

Teď, když jsme s Liscií počali dítě, jsme se změnili z něčeho jako rodina na skutečnou rodinu. Nebylo nic, co by mě udělalo šťastnějším.

„Kdybychom teď byli na hradě, asi bych navrhoval systém podpory pro děti!“ prohlásil jsem, sevřel pěsti a vášnivě promluvil.

„No, nevidím, že by to bylo něco míň než přehnaného,“ Roroa se zatvářila zaraženě. „Možná je dobře, že jsme tě dostali na chvíli z hradu, aby ses uklidnil.“

Jo, musel jsem souhlasit.

Hal se podrážděně zeptal, „Takže? Nakonec, co teď budeme dělat?“

„Hrm...“ řekl jsem. „Chci letět zpátky, ale Liscia řekla, že ještě ne....“

„Ty jsi král, takže by ses měl přednostně rozhlédnout po téhle zemi, jak říkala lady Liscia,“ radila Juna.

„Přesně tak,“ plísnila mě Roroa. „Je třeba, aby se království rozvíjelo. Pro lidi, kteří jsou v něm teď, a pro dítě, které se také narodí.“

Pro dítě, které se mělo narodit, co... Když to řekla takhle, nemohl jsem na to odpovědět.

„Fajn,“ řekl jsem. „V plánech se nic nemění. Začneme tím, že půjdeme do té dílny, do které máme úvod.“

Když jsme to vyřešili, vrátili jsme se k té ženě a jejímu obchodu.

„Co se děje, mladý muži?“ zeptala se prodavačka. „Už jste skončili s mluvením?“

„Jo. Kde je ta Dílna Ozumi, o které jste mluvila?“

„Z tohohle města je to vidět. Podívej, je to tam na tom kopci,“ řekla žena a ukázala na kopec na zadním konci města.

Byl to travnatý kopec s mírným svahem. Na obou stranách byly lesy a v létě to vypadalo jako lyžařský kopec. V lese ještě tu a tam zbýval sníh, i kdybychom ho sledovali celý rok, nejspíš by úplně neroztál.

V polovině kopce stála budova z červených cihel. Viděl jsem to u lesa. To byla Dílna Ozumi?

Vyrovnali jsme účet za věci, které jsme koupili, nechali jsme starou paní napsat nám doporučující dopis a okamžitě zamířili k té budově.

Opustili jsme město Noblebepp a strávili dalších třicet minut cestováním na palubě skalního vozu. Pak jsme skončili před budovou z cihel: Dílnou Ozumi.

-------------------------------------------------------------------------------

😁😁😁😁😁