HRH 7 - Kapitola 3: Skvělý muž, stále ve vývoji 3/3

Při pití mého fermentovaného mléka jsem se rozhlédl.

Kontroluji nejbouřlivější místo v místnosti, Aisha a Kuu seděli před velkými talíři plnými jídla a z nějakého důvodu soutěžili o to, kdo sní nejvíc a nejrychleji. Zdálo se, že Kuu je ovlivněný tím, jak Aisha jí, tak ji vyzval. Konkurence byla zřejmě v tom, kdo dřív vyčistí talíř naskládaný do výšky jídlem.

„„Nom, nom, nom, nom...““

Oba si zoufale vršili jídlo do úst.

V jednoduché soutěži o to, kdo sní nejvíc, nemyslel bych si, že je možné, aby Aisha prohrála, ale, když se přidal rychlostní prvek, kdo ví? Jak to tak vypadá, jídlo mizelo z jejich talířů přibližně stejnou rychlostí.

„Nom, nom...“(Oookyakyo, nejsi špatná, na někoho tak štíhlého.)

„Nom, nom...“ (Ty taky. Jsem ohromena.)

Jednou za čas se jim zkřížily oči, a když se tak stalo, zdálo se, že mezi nimi dochází k podobné výměně názorů.

Pozorovala je podrážděná Roroa a zmatená Tomoe.

„Upřímně... Velká sis Ai, na co máš soutěž v rychlosti pojídání?“ zeptala se Roroa.

„Aisha jí stejně rychle jako dřív,“ okomentovala to Tomoe.

„Tomoe, nedovol jí, aby tě porazila. Jez. Jinak neporosteš, víš?“

„Když budu hodně jíst, můžu vyrůst jako Aisha?“

„Musí to být pěkné, mít prostor pro růst...“

Byl jsem si docela jistý, že Tomoe mluví o výšce, ale Roroa se jí dívala na hruď mrtvýma rybíma očima. Musela mít deprese, když si představila, že naše sestřička bude v budoucnu větší než ona. Myslím, že si právě vybrala pro srovnání chudého člověka a nebylo to tak, že by žádná neměla, ale... probírat s ní téma příliš hluboko by bylo sebevražedné, tak jsem se rozhodl to nedělat.

Hledám jiné místo, Hal a Kaede popíjeli s Taru a o něčem si povídali. Hal položil otázku a nalil Kaede další drink.

„Taru, ty jsi kovář, že? Víš, jaká zbraň by mi vyhovovala?“

„Jakou zbraň chceš?“ zeptala se Taru.

„Specializuji se na to, že si zbraně zapálím a pak je hodím, ale s obyčejnými kopími shoří, jakmile je hodím. Mezitím jsou kouzelně očarované oštěpy drahé, takže je nemohu vyhodit a na bitevním poli je dost obtížné je získat.“

„To, a Hal často jezdí na Ru... velkém stvoření,“ dodala Kaede. „Takže by mu bylo nejlépe se zbraní, kterou by mohl použít z takového tvora, víš.“

To velké stvoření, na kterém Hal často jezdil, byla Ruby, ale o tom se nezmínila. Pokud se lidé dozvědí, že Hal uzavřel smlouvu s drakem, aniž by pocházel z pohoří Hvězdná Dračí Hora, budou se divit, kdo to vlastně je, a tak si tuto část nechávala pro sebe.

„V tom případě existuje zbraň zvaná dvojité hadí kopí.“ Taru při těch slovech trochu přemýšlela.

„Dvojité hadí kopí?“ zeptal se Hal. „Co je to za zbraň?“

„Jako dvouhlavý had, který má druhou hlavu na konci ocasu. Je to zbraň se dvěma kopími spojenými u paty. Jsou spojeny tenkým řetězem, a když jedno použijete jako vrhací kopí, můžete zatáhnout za druhé, abyste ho získali. Původně byla vyrobena tak, aby někdo, kdo jede na velké bestii, jako je numoth hloupého pána, mohl útočit na vojáky u jejích nohou.“

„Hmm, to zní jako úžasná zbraň.“

Hal vypadal ohromeně, ale Taru tiše zavrtěla hlavou.

„Je to prostě... neuvěřitelně těžké na použití. Délka řetězu může být upravena kouzelnou magií, ale čím je delší, tím více techniky a síly je potřeba k jejímu použití. Není to moc používáno, dokonce ani v naší zemi.“

„Myslím, že by to mělo být v pořádku, víš,“ vložila se do hovoru Kaede. „Jestli si Hal může v něčem věřit, pak je to jeho síla.“

„To je kruté.... Nemohla jsi najít láskyplnější způsob, jak to říct?“

„Je to láska, co mě nutí hledat zbraň, která vás dva ochrání před smrtí na bojišti, víš?“

„Urgh...“

Vidět Hala, jak ho verbálně porazila Kaede, Taru se zahihňala. „Jestli si dobře vzpomínám, máme jeden na skladě v dílně. Myslím, že by bylo dobré nejprve vyzkoušet, jak to funguje pro tebe. Jestli se ti to líbí, přijmu objednávku na jeden.“

„Oh! Děkuju. Budu na tebe spoléhat,“ řekl Hal.

„Přijmeme tvoji nabídku, víš,“ dodala Kaede.

Všichni tři zaklapali číšemi o sebe. Byla uzavřena dohoda? Doufal jsem, že najde dobrou zbraň.

Takže, pokud jde o ty z nás, kteří zůstali, Juna, která hrála roli mé ženy, se posadila a bílý králík Leporina jí nalila. Částečně proto, že jsme seděli přímo na podlaze, ne na židlích, mi to připomnělo recepci v japonském stylu v místnosti s tatami.

„Omlouvám se,“ řekla Leporina, když mi do číše nalévala fermentované mléko. „Za normálních okolností by pobavit naše hosty bylo úkolem pána Kuu...“

„Ne, ne, jsem nesmírně vděčný za to, že mám vůbec takovou hostinu na uvítanou.“

„Moc mi pomáhá, když to od tebe slyším. Nech mě postarat se i o tvou ženu.“

„Hee hee. Děkuji.“ Juna si také nechávala od Leporiny nalévat pití. Vypadala, že má poněkud dobrou náladu.

„Vypadáš, že si to užíváš, Juno,“ řekl jsem.

„Ano. Teď vypadáme jako manželé.“

„M-Myslíš...?“

To bylo trochu trapné. Leporina nás pozorovala se širokým úsměvem.

Juna nabrala něco, co bylo v blízkém hrnci, do dřevěné misky a nabídla mi to. „Ta jídla tady jsou pro mě taky úplně nová. Ta polévka je výborná.“

„Jo? Vypadá to, že je to jako knedlíčková polévka.“

Ve vývaru podobném polévce miso s červeným miso se vznášela kořenová zelenina a tenké bílé knedlíky.

Usrkl jsem a ústy se mi rozlila nečekaná chuť. Tohle nebyla polévka miso, ale dýňový guláš. Knedlíky byly knedlíky, ale byly tenké a natažené. Bylo to jako... Jak bych to řekl? Bylo to jako kříženec houtou a dýňového guláše.

„Není to chuť, jakou jsem čekal, ale... je to dobré.“

„Ano,“ souhlasila Juna. „Nějak ti to zahřeje tělo.“

„Hee hee! Ten dýňový guláš je u nás starý standard, víš?“ Leporina dychtivě vysvětlovala, jak Juna mlaskala. „V naší zemi je těžké dostat se k listové zelenině, ale dá se sehnat spousta dýní. Proto máme širokou škálu dýňových jídel. Mnoho našich sladkostí také používá dýňovou náplň nebo dýňový krém. Používají však cukr volně, takže těm ze zahraničí mohou chutnat příliš sladce.“

„Oh? Máte hodně cukru?“ zeptal jsem se.

„Ano. Jako s dýněmi, máme taky hodně řepy.“

Řepa. Mluvila o cukrové řepě.

Jak její jméno napovídalo, byla jednou z rostlin, z nichž se dal vyrobit cukr. Většina cukru obíhajícího v naší zemi byla také vyrobena z cukrové řepy. Byl tam také javorový cukr, který se dal sklidit z javorů. Protože cukrová třtina se dala pěstovat jen na některých místech na severu království, nebylo v oběhu mnoho třtinového cukru.

V téhle zemi mohli sklidit hodně řepy, co...

„Jídlo je jedním z míst, kde země skutečně ukazuje svůj charakter,“ komentoval jsem to.

„Máš úplnou pravdu,“ souhlasila Leporina. „Ale teprve nedávno jsme začali dávat knedlíky do dýňového guláše, víš? Začali jsme je tam dávat poté, co se ozval amidonský obchodník, že můžete sníst kořen okouzlující lilie.“

„Počkej, to byly knedlíky z liliového kořene?!“

„Ano. Zdá se, že božstvo známé jako lord Ishizuka, bůh jídla sestoupil do Amidonie a naučil je, že jsou jedlé. Díky tomu jsme mohli jíst polévku, která byla kdysi přílohou jako náš hlavní chod. Musíme tomu bohu poděkovat.“

„„…““ Všichni jsme mlčeli.

Když si pomyslím, že kultura jídla, kterou jsme šířili v Amidonii, se dostane i do této země.

A co víc, Poncho stoupal k božství jako bůh jídla, nejen v Amidonii, ale i zde... Zvěsti měly tendenci vyvádět věci z míry, ale rychlostí, kterou se věci vyvíjely, zajímalo mě, jestli by někdo nakonec mohl postavit chrám bohu Ishizukovi.

Oh, Poncho, kam jdeš? No, on sám to asi nevěděl.

Kuu k nám přistoupil a poplácal se po břiše. „Hej, vy dva. Bavíte se?“

„Jsme, díky,“ řekl jsem. „A ty? Soutěž jedlíků skončila?“

„Oookyakya! Ta holka je tvrdá. Rychlé přejídání je jedna věc, ale nikdy jsem proti ní neměl šanci, pokud šlo o kvantitu. Jsem v šoku, že toho může tolik nacpat a ještě sníst víc.“

Aisha tu soutěž vyhrála? No, když se na to podívám zpětně, zdálo se mi to jako samozřejmost.

Kuu vzal od Leporininy pohár a plácl sebou vedle mě. „O zbytek se postarám, takže se můžeš přidat k ostatním, Leporino.“

„Dobře.“ Leporina zamávala a přešla k Aishe a ostatním.

Juna řekla, „Půjdu se podívat na Aishu a na zbytek,“ a uvolnila místo.

Vypadalo to, že tu budeme jen my chlapi a budeme pít jeden na jednoho. Nalévali jsme si pití a pak jsme si připili.

Kuu jedním douškem vypil a pak se vesele zasmál. „Whew! Chlast, který pijete na hostině, chutná extra zvláštně.“

„Není ta věta na patnáctiletého trochu moc staromódní?“ komentoval jsem to.

„Oookyakya! Nedělej si s tím starosti. Ponechat stranou věk a hodnost je jediný způsob, jak pařit.“

„...Jo?“

Nalil jsem Kuuovi další drink. Kuu se tentokrát napil a pak plácl rukou dolů, aby mi spočinul na rameni. Co? Chtěl se se mnou hádat? Myslel jsem na to, ale...

„Tak jaké to je, Kazumo?“

„Jak je co?“

„Tato země, myslím. Užíváš si to?“

Chvíli jsem o tom přemýšlel, než jsem odpověděl. „Jo. Myslím, že je to dobrá země. K dispozici jsou horké prameny a místní jídla a fermentované mléko jsou vynikající. Máte také schopné řemeslníky, takže si myslím, že je to atraktivní země.“

„Oookyakya! Jo, to si piš. Já tuhle zemi taky miluju.“ Kuu se znovu chechtavě zasmál a pak nasadil vážnější výraz. „Upřímně řečeno... myslím si, že je to dobrá země, víš? V létě dáváme dobytek na pastvu a v zimě vyrábíme ve vnitřních prostorách výborná řemesla. Je zima, ale lidé se shlukují, aby v této zemi přežili. Je tu pár tvrdohlavých staříků, kteří se zdají být odhodlaní expandovat na sever.“

Mlčel jsem.

Slyšel jsem, že republika Turgis má národní politiku rozpínavosti na sever. V době, kdy naší zemí otřásaly vnitřní problémy a konflikt s Amidonským knížectvím, tato země shromáždila na hranicích vojska, která dávala najevo svůj úmysl nás napadnout. I když mezi našimi národy nebyl žádný přímý konflikt, překvapilo mě, že jsem v republice Turgis našel někoho, kdo myslel jako Kuu.

„Kromě toho, i kdybychom si vzali pevninu na severu, neudržíme ji,“ pokračoval Kuu, zkřížil ruce na prsou a přikývl. „Ve vnějším světě je letecká síla jako wyverny nejefektivnější, že? Chladná země, jako je ta naše, není vhodná pro chov wyvernů. To je plus, když to ostatním znesnadňuje přijít nás napadnout, ale je nemožné odříznout část území sousední země bez wyvernů. Nezáleželo na tom, jak moc jsme se snažili, brali jsme si nanejvýš jedno nebo dvě města. Kromě toho, až přijde zima, sníh přeruší spojení s pevninou, takže bude těžké je udržet.“

Kvůli jeho hloupému chování bylo těžké to vidět, ale měl neuvěřitelně přesný přehled o situaci své země. Když jsem s ním mluvil, cítil jsem charisma, které by k němu také přitáhlo lidi. Kdyby se Kuu narodil do královské rodiny království s lepší územní situací, mohl se stát vzácným hrdinou.

Kuu znovu jedním douškem polkl zkvašené mléko. „Poslouchej, Kazumo, vážně si myslím, že tato země má svůj vlastní způsob, jak prosperovat. Nemusíme jít na sever. Tato země má základní sílu se rozvíjet. Tak se cítím.“

„Mám pocit, že tomu rozumím,“ řekl jsem střízlivě.

„Vážně, jo?“ zasmál se. „Jsem rád, že to chápeš! Doufejme, že jednání mezi mým otcem a vaším králem dopadnou dobře!“

„Jo. Jsem si jistý... že setkání bude smysluplné pro obě strany.“

S tím jsme opět zaklapali číšemi o sebe.