Stránky

IwS 7 - Kapitola I: Kalamita 4/13

Byli jsme tam jen my tři. Já, Tsubaki a Paolo.

Otevřel jsem oči a spatřil poklidnou a krásnou vesničku.

„Tak tohle je Quint?“

„A-ano, to je... Tady jsem se určitě narodil. Vaše magie je neuvěřitelná ... Pohybovat se tak daleko, tak rychle...“ Paolo se na své okolí zatvářil zaraženě, ale zdálo se, že se mu ulevilo.

Zavolal na nás mladý muž, který vypadal jako sedlák.

„Paolo? Huh, to jsi ty, Paolo?“

„Ty krávo! Lent! Už je to věčnost, člověče!“ Paolo přiběhl k mladému farmáři. Zdálo se, že jsou to přátelé, nebo přinejmenším známí.

„Co to máš za převlek? Uloupil jsi to mrtvému nebo co?“

„Ty pitomče! Jsem úplný rytíř Brunhildu, brácho. Nic jsem neukradl. Jsem certifikovaný voják pod velkovévodou!“

„Páni, doopravdy?“ Paolo hrdě ukázal palcem směrem ke svému mitrilovému brnění. Všiml jsem si, že jeho způsob vyjadřování se dost rychle změnil. Sám v sobě zněl mnohem nenuceněji a sebevědoměji.

„Pfft. Býval jsi známý svou rychlostí útěku. Vedeš si dobře ve své nové práci s těmito schopnostmi, wahaha...“

„Heh, možná, možná... Počkat, není čas na plané škádlení! Yulong a Hannock spolu teď válčí!“ Lentova tvář se náhle po Paolově prohlášení zachmuřila.

„Jo, my víme ... Všichni mají strach. Měli bychom být v pořádku, protože jsme docela daleko od hlavní silnice, ale pokud hlavní město padne a Yulong převezme kontrolu, život se hodně změní...“

„Ne, tak to není! Armáda Yulongu sem právě přichází! Budou tu ještě do rána!“

„Co to sakra vůbec říkáš?! To není možné! Není důvod, aby útočili na malou vesnici, jako je tahle... Už tak nemáme skoro žádné jídlo ani zboží.“ Bylo to tak, jak jsem čekal. Armáda na cestě do vesnice byla nezúčastněná jednotka, pravděpodobně součást nějaké větší strategie. Zatímco se obě hlavní síly dívaly dolů na dálnici, Yulong měl podpůrná vojska, která se ubírala dlouhou cestou kolem... pravděpodobně.

„Zaveď nás k náčelníkovi vesnice. Tady Jeho Výsost nám pomůže!“

„Er, Jeho Výsost?“

„Říkal jsem ti, že teď pracuji pro jednu zemi, vévodství Brunhild. Tento muž je sám velkovévoda!“

„Uh, dobře...“ Paolo udělal několik přehnaných pohybů rukou, když mě představoval. Nicméně jeho jednání bylo příliš náhlé, tak jsem jen maličko kývl.

Lent pomalu zamžikal a pak se s obavami otočil k Paolovi.

„Paolo... Jsi v pořádku?“ Přesně jak jsem očekával, nevěřil mi. Začal jsem vážně uvažovat o tvorbě koruny jen na nošení pro takové příležitosti.

Každopádně jsme nakonec přiměli Lenta, aby nás vzal k náčelníkovi vesnice. Nepřekvapilo mě, že o nás pochyboval. Přece jen to bylo hodně od žaludku.

Když jsem šel ven, oblékal jsem se typicky do dobrodružného oblečení, protože bylo snadné se s ním pohybovat. Navíc nošení křiklavých královských šatů nebyla moje parketa. Upřímně řečeno, z těch věcí jsem se styděl.

Setkali jsme se s vesnickým náčelníkem, ale ten nám také nevěřil. Smířil se s tím, že jsem vůdce Brunhildu, ale prostě nemohl uvěřit, že armáda Yulongu míří tímto směrem.

Použil jsem [levitaci] vedle [letu], abych náčelníka se mnou přivedl do vzduchu. Pak jsem letěl směrem k blížícím se silám.

Shlédli jsme z nebe a poskytli mu jasný výhled na postupující armádu Yulongu. Bylo jich tam hodně. Vsadil bych kolem 5000 nebo tak nějak. Při tom pohledu se náčelník vesnice otřásl a zasténal. Nedokázal jsem ale říct, jestli to bylo ze šoku nebo ze strachu z výšek.

Přistáli jsme a já použil [bránu], abych ho poslal zpátky do vesnice. Požádal jsem ho, aby si promluvil s ostatními vesničany, zatímco budu létat po okolí.

Vytáhl jsem mapu a všiml si svých pozorování. Na dálnici byla hlavní jednotka a oddělená jednotka mířila k obci, ale za hlavní jednotkou se táhla i další samostatná jednotka. Předpokládal jsem, že je to zásobovací jednotka, ale bylo jich tam taky hodně.

Podíval jsem se na oddíly Hannocku a ty ve srovnání s nimi prostě zbledly. Nebylo tam mnoho vojáků, kteří by už nebyli součástí hlavní skupiny. Zvětšil jsem mapu a uviděl za hlavním vojskem Hannocku přicházet další oddíl. Vypadali jako posily přicházející z hlavního města Hannocku. Podle mých odhadů by trvalo asi dva dny, než by se dostali k hlavním silám. Zdálo se, že chtějí držet přední linii...

Co s tím mám dělat... Tak trochu potřebuju spravedlivou věc, pokud chci zasahovat do cizí války. Raději bych přiměl armádu Yulongu ustoupit, ale tím válka neskončí. Prostě se vrátí. Bylo by to jednodušší, kdyby útočili na Brunhild.. Pak bych byl schopen ... Oho, počkat ... ano. To je pravda...! Určitě je tu ta metoda ...

Sestoupil jsem na zem a otevřel [bránu] do říše Regulus. Císařského paláce, abych byl přesný. Znenadání předstoupit před krále Hannocku by nebylo moc chytré, a tak jsem se rozhodl, že nechám císaře Regulusu, aby mě mu představil.

Poté, co se doslechl, že mě císař Regulusu podporuje, přijal král Hannocku můj návrh. Království Hannock mělo být zničeno a stát se součástí Yulongu, a tak souhlasil s mou bizarní myšlenkou, protože to byl jediný způsob, jak zachránit svůj lid.

V pořádku, mám králův podpis ... Poté, co jsem získal, co bylo potřeba, opustil jsem hrad s císařem Regulusu.

„Proboha, teď už jsi opravdu šel a udělal něco neuvěřitelného...“

„Je to jen dočasné opatření. Až budu mít jistotu, že jsou všichni v bezpečí, tak se toho zbavím.“ Císař se mnou nevěřícně hovořil, vrtěl hlavou a prohlížel si papíry.

„No, Touyo. Mně to opravdu nevadí, upřímně ... Jsem jen rád, že tahle hloupá válka skončí dřív, než budeme muset poslat ještě víc zásob.“ Nevěděl jsem, jestli to půjde moc hladce, ale byl jen jeden způsob, jak to zjistit. Rozhodl jsem se, že do toho plánu půjdu naplno.

„Jak to myslíte, že se nemusíme ukrývat...?“

„To je v pořádku. Vyženu z Hannocku každého yulongského vojáka.“ Ukázal jsem královu dokumentaci Paolovi, který na mě čekal ve vesnici. Když to četl, šokovaně otevřel oči dokořán, i když jsem si byl jistý, že tomu všemu úplně nerozumí.

„T-To... To-to myslíte vážně?!“

„To tedy jo. Je tam vidět králův podpis, že? I tam je vyražena státní pečeť Hannocku.“ Tsubaki nakoukla a také zírala vykulenýma očima.

„J-já jsem ráda, že máme královo schválení, ale... No, při pohledu na to, jak se věci vyvíjejí, země brzy připadne Yulongu...“ Tsubaki tiše zamumlala, jako by plně nechápala plán. Bože, jaká by to mohla být roztěkanost.

„Hej, Tsubaki. Vrať se na hrad a dej následující rozkazy Kousakovi a rytířskému řádu. Zatímco to budeš dělat, vyženu yulongskou armádu z Hannocku.“

„Vy je chcete vyhnat...?“ Otevřel jsem [bránu] a poslal Tsubaki zpátky do Brunhildu, přičemž jsem naprosto ignoroval ohromeného Paola.

Pak jsem se s [letem] vznesl do vzduchu a odstartoval. Během několika okamžiků jsem byl v hlavním městě Yulongu, Shenghai.

Místo vypadalo tak, jak jsem si představoval, že bude vypadat poté, co jsem viděl ty maskované chlapy. Celkově to bylo dost orientální. Všiml jsem si obrovské budovy, o které jsem předpokládal, že je to královský palác. Všude jsem viděl šarlatové střešní tašky a bíle omítnuté stěny. Všude také byla spousta plátkového zlata. Zlaté sochy zvířat byly zapuštěné také do sloupů.

Připadalo mi to okázalé... Byly nepřiměřeně jasné, jako samotné vtělení křiklavosti. Pravděpodobně byly vyrobeny z daní lidí... Kdyby takové věci byly v Japonsku, nepochyboval jsem o tom, že by je všichni nenáviděli. Byla to jen předtucha, ale měl jsem pocit, že takhle hezky vypadá jen hlavní město.

Tak jo, radši se vrátím.

K návratu do nebe nad Hannock jsem použil [bránu] a obhlížel jsem tamní armádu Yulongu.

„Mapa. Zobrazit. Všichni členové armády Yulongu na území Hannocku.“

„Rozumím. Zobrazuji.“ S několika malými zvuky ping červené světlo na mé mapě ukázalo vojenskou přítomnost Yulongu v Hannocku.

[Multiple]. Cílový zámek.“

„Rozumím. Cíle zaměřeny.“ Přirozeně, mým cílem byl každý yulongský voják v Hannocku.

„Vyvolat [bránu] pod nohama každého vojáka Yulongu.“

„Rozumím. Vyvolání [brány].“ S tím červená světla označující vojenskou přítomnost Yulongu v Hannocku začala kousek po kousku slábnout.

Vojáci Yulongu se v té chvíli začali jeden po druhém objevovat uvnitř královského paláce. Tady to máš, nebeský císaři. Užij si své vojáky.

Když jsem se ujistil, že každý yulongský voják je pryč z Hannocku, prošel jsem [bránou] a vyšel jsem na hranici mezi oběma národy. Skutečná práce měla za chvíli začít...


2 komentáře:

  1. ďakujem, tak a ďalšia krajina je "zaviazaná".
    PS: Tak to je "boj" bez akejkoľvek straty na životoch.

    OdpovědětVymazat