HRH 8 - Kapitola 6: Realita tady a teď 1/3

Kapitola 6: Realita tady a teď

       

„Je to jako vize pekla...“ zamumlal jsem a díval se na scénu pod námi.

Byla hodina čarodějnic a Julius a já jsme spolu stáli na vrcholku zdí Lasty.

Kdyby se něco stalo, Aisha stála kousek za námi. To nebylo preventivní opatření proti Juliusovi, ale proti stvořením dole.

Stvoření podobná chimérám se teď pod námi hemžila a hodovala na pečených pozůstatcích ještěřích mužů zabitých naším leteckým bombardováním. Tyto ohavnosti by se šťastně živily lidmi i ještěrkami.

Když se monstra prala o jídlo, ozývaly se roztroušené výkřiky.

Sledovat, nebo dokonce jen poslouchat tohle všechno nemohlo být dobré pro mou duševní pohodu.

„Se všemi těmi ještěřími muži, kteří ji obklopují, jsem ohromen, že tato malá země vydržela tak dlouho,“ řekl jsem nejistě. „Nebylo neočekávané, že by ji okamžitě pohltili.“

„Možná ano, ale nemohli jsme se vzdát života,“ řekl Julius. „Byli zde protože všichni tvrdě bojovali o přežití.“

Bylo překvapivé slyšet, jak to Julius řekl. Zdálo se, že se opravdu změnil. Julius, kterého jsem znal předtím, by se o vojáky, kteří bojovali, tolik nestaral. Dny putování a čas strávený s princeznou Tiou v něm zanechaly změněného muže.

„Mimochodem...“ začal Julius, „Co se stalo s wyvernskou kavalérii?“

„Poslal jsem je zpět k hlavním silám,“ řekl jsem. „Protože spotřebovali výbušné barely, které přinesli. Kromě toho nemáte rezervy na to, abyste je tu obsadili donekonečna.“

„...Vskutku.“

Wyvernové by snědli ekvivalent jedné krávy na jídlo. Jakmile se však nakrmili, nemuseli krmit znovu téměř týden, takže jejich celkové náklady nebyly příliš špatné. I tak by to bylo těžké břemeno pro zemi, která byla v obležení, takže jsem je tady nemohl obsadit.

Mimochodem, pokud Naden nebo Ruby použily svůj ohnivý dech nebo elektrické šoky v dračí podobě, spotřebovaly by značné množství energie a chvíli by pak hladově jedly, aby ji doplnily. Kvůli tomu jsem je také ještě nemohl nechat jít divoce v dračích formách.

„Aspoň jsem požádal wyvernskou kavalérii, aby přivezla zásoby, které vám tady docházejí, ale...je to asi půl dne cesty, takže dorazí nejdřív zítra večer,“ řekl jsem. „Budeme muset ještě chvíli bojovat jen s vojáky této země a Dratroopery.“

„V tom případě... bude důležité rozhodnout, jak se bude nakládat s velením jednotek obou zemí.“ Julius se na mě podíval. „Jsi si tím jistý? Necháš mě velet Friedonským silám?“

„No, v této situaci není moc alternativ.“

Poté, co jsme si promluvili s mým štábním důstojníkem Kaedem, rozhodli jsme se, že po omezenou dobu, než se s námi setká hlavní síla, bude velením Dratrooperů pověřen Julius.

Bylo to opatření, které jsme přijímali, abychom odvrátili veškeré konflikty ve velitelských strukturách ozbrojených sil Friedonie a Lastanie.

„Přece jen jsi tady nejzkušenější velitel,“ řekl jsem. „Možná jsem vysoko postavený, ale jsem spíš byrokratický typ a Dratroopeři jsou zuřiví bojovníci, ale všichni jsou to jen banda svalovců. Kaede je nejlepší velitelka, kterou máme po ruce, ale i když je talentovaná na plánování operací, nehodí se k tomu, aby se ujala velení uprostřed bitevního pole. Zkrátka, ty jsi tady jediný opravdový generál, Juliusi.“

„Tomu rozumím, ale... ptám se, jestli mi ty nebo tvoji muži můžete věřit. Pokud moje rozkazy ignorují, protože nemohou, je to problém. Mohl bych použít Dratroopery, jako by byli postradatelní. To tě nezajímá?“

Na jeho téměř paranoidní otázku jsem se ironicky usmál a řekl, „V současné situaci tím nic nezískáte. Kromě toho, když vytáhnete něco vtipného, znepřátelíte si téměř 60 000 vojáků, kteří sem přicházejí.“

„Předpokládám, že máš pravdu.“

Opřel jsem se o okraj zdi a vzhlédl k večerní podzimní obloze. „Nikdy jsem si nemyslel, že přijde den, kdy budeme bojovat pospolu.“

„Mohl bych říct totéž. Nikdy jsem nečekal, že uvidím den, kdy mě zachránil můj hořký nepřítel.“ Julius zkřížil ruce a také se opřel o zeď.

Kdysi jsme byli nepřátelé, ale nyní jsme byli spojenci. Svět byl nepředvídatelné místo. Nastal tichý okamžik, když jsem nad tou myšlenkou přemítal.

Po nějaké době Julius váhavě otevřel ústa. „Chci, abys mi to řekl. Můj otec, Gaius VIII...jaký byl jeho konec?“

Odmlčel jsem se. „Jak to myslíš, jaké to bylo?“

„Podle toho, co mi vojáci řekli, když jsme se rozešli, řekl, že ukáže ducha Amidonie. Dokázal otec dosáhnout svého cíle?“

Mlčel jsem.

Jeho tón nebyl obviňující. Julius chtěl jen vědět, jaký byl konec Gaiuse VIII., suverénního prince Amidonie.

„Bylo to děsivé,“ přiznal jsem. „Když si Gaius přišel pro mou hlavu, byl opravdu děsivý. Abych byl upřímný, mužova čepel byla jen krůček nebo dva od toho, aby mě dosáhla.“

Dokonce i teď jsem občas viděl události toho dne ve svých snech. V mých snech byl výsledek jiný a meč, který hodil z posledních sil, mi probodl hruď.

To ukázalo, jak traumatizující pro mě ten den byl. Nikdy nezapomenu na Gaiusovu tvář, zkroucenou jako démona a plnou vražedných úmyslů, do konce svého života.

Julius se zasmál. „Pravda, pohled toho mého otce stačil k tomu, aby se někdo bál o svůj život.“

„Nemohu se tomu smát. Vážně jsem přijal svou smrt a zvažoval jsem, jaká slova přenechám své snoubence.“

„Chápu... Zdá se, že otec tehdy dokázal ukázat svého ducha.“ Julius se trochu smutně usmál a pak se plácl po tvářích, jako by si chtěl pomoci přeřadit. „Můj otec byl schopen prožít zbytek života jako válečník. Teď mi nepřísluší k tomu cokoliv říkat. Stejně jako můj otec se budu snažit žít tak, jak si opravdu přeji.“

„Jaký by to byl způsob života?“ zeptal jsem se.

„Budu žít tak, že budu chránit ty, které miluji, každým vláknem své bytosti. Takže, Soumo, abych ochránil princeznu Tiu a tuto zemi, dovol mi půjčit ti svou sílu.“ S tím ke mně Julius sklonil hlavu.

On se... opravdu změnil, co.

Poplácal jsem Juliuse po rameni a začal jsem chodit. „Pojďme, Juliusi. Budu tě potřebovat, abys řídil válečnou radu.“

„Dobře. Máš to.“

A tak jsme zamířili k hradu, kde všichni čekali.

◇ ◇ ◇