IwS 8 - Kapitola I: Archiv moudrosti 3/7

Ve chvíli, kdy jsme vstoupili do vzdušného prostoru Xenoahs, něco letělo přímo naším směrem. Na okamžik jsem se bál, že už jsme byli spatřeni, ale při bližším ohledání se nezdálo, že by tomu tak bylo. Abych se vyhnul zbytečným rizikům, zpomalil jsem rychlost našeho letu a rozhodl se chvíli pozorovat z dálky. Tehdy jsem si všiml, že to, co k nám mířilo, byli dva demonkini. Horní poloviny jejich těl byly ženské, zatímco jejich paže a nohy byly ptačí.

„To jsou harpyje. Drápy na jejich nohou mají dost síly na to, aby roztrhaly medvědy, ale je nepravděpodobné, že by na nás zaútočily, pokud bychom je nejdřív nevyprovokovali.“ Přesně jak řekl Kohaku, harpyje proletěly přímo kolem nás, aniž by se jen podívaly naším směrem. Když se nad tím zamyslím, ani by nás nedokázaly vystopovat kouzlem kvůli magickým polím, která jsme měli k dispozici, aby pomohly úplně utajit naši přítomnost.

Z toho, co jsem mohl říct, musely být harpyje druh démona. Rozhodně mi alespoň nepřipadali jako magická zvířata. Stále mi nebylo trochu jasné, co odděluje démony od magických zvířat, ale podle Lushade by cokoliv humanoida, s nímž byste mohli vést souvislou konverzaci, bylo démonem, zatímco stvoření jako Dullahan, kde byla komunikace s nimi naprosto nemožná, byla monstra. Mezitím nehumanoidní tvorové, se kterými jste mohli stále komunikovat, jako jsou jednorožci, stále spadali do kategorie magických zvířat. Stále jsem úplně nerozuměl všem rozdílům mezi nimi, ale měl jsem pocit, že už jsem alespoň trochu pochopil logiku, která se za tím skrývá.

„Zkusme se pro jistotu mýlit na straně opatrnosti. Nedá se říct, na jaké druhy podivných magických zvířat bychom mohli narazit až sem, a jsem ochoten se vsadit, že je spousta z nich, se kterými jsme se nikdy předtím nemuseli vypořádat.“ Jakmile byly harpyje z dohledu, pokračovali jsme v letu směrem k našemu cíli. Pohled na scenérii pod námi neodhalil nic jiného než pustiny, zrádné hory a husté zalesněné oblasti, kam až oko dohlédlo. Začínal jsem chápat, proč by život na takovém místě byl pro běžného člověka takovou výzvou.

Sem tam byly tečkované cesty připomínající stezky, ale i ty vypadaly dost zrádně, jako by tu byly jen díky tomu, že byly v průběhu let dobře prošlapané, na rozdíl od toho, aby byly záměrně vytvořeny tak, aby byl přechod mezi dvěma konkrétními oblastmi snadnější a bezpečnější.

„Tohle místo vypadá dost nemilosrdně i pro nezasvěcené. Očekávám, že hlavní město nebude vypadat jako tyto zalesněné cesty, ale vidím, odkud tyto země získávají svou zastrašující pověst.“

„Magické částice jsou husté ve vzduchu kolem těchto částí, což může být to, co přitahuje magická zvířata v tak velkém množství. Je to rozhodně druh místa, kde by lidé bojovali o to, aby přežili i několik dní, jak vidím. Démoní rasy s jejich nepřirozenou odolností a fyzickou odolností by byly jiný příběh, ale jiné rasy by si v těchto podmínkách pravděpodobně nevedly tak dobře...“ Svým způsobem mi tento popis zněl jako přesně ten druh ideálního prostředí k založení země demonkinů.

Přesto, není tu příliš horko? Mohl bych přísahat, že to bylo uprostřed zimy, když jsme odjížděli z Brunhildu... Chci říct, slunce pálí na plný výkon a mohlo by mě dokonce oslepit, pokud si nedám pozor. Získává na obloze v této oblasti nějaký druh statusu nebo tak něco? Mohlo by to být způsobeno hustotou magických částic v okolním vzduchu, nebo to má možná něco společného s duchy země v této části světa?

V takových chvílích jsem rád, že můj kabát odolává přírodním živlům, říkal jsem si a tajně děkoval svému dlouholetému partnerovi.

Když jsem se vytrhl z okružní jízdy, všiml jsem si, že naším směrem letí něco jiného. Další harpyje, říkal jsem si? Při bližším pohledu to byli velcí modří ptáci připomínající kondory. To museli být někteří z Kougyokuových následovníků.

Po rozptýlení mého kouzla [neviditelnosti] se zdálo, že nás ptáci poznali a změnili směr, aby letěli na východ, jako by nás chtěli vést tam, kam jdeme.

Nakonec jsme se dostali do hornaté oblasti a ptáci nás zavedli do malého údolí.

„Co je to...“ Uhnízděná v koutě mezi horami byla velká struktura, která připomínala Vítězný oblouk.

Sestoupil jsem a zkontroloval složení konstrukce. Rozhodně byla vyrobena ze stejného materiálu jako ostatní. Zdálo se, že jsme předpokládali správně.

Byla vysoká asi tři metry, a když jsem pod ní prošel, ocitl jsem se v malé místnosti s písmeny vyrytými na zdi. Po mé levé ruce bylo pět různých předmětů naskládaných v řadě.

Uprostřed místnosti byl malý kamenný sloup, který mi sahal až k pasu. Nahoře seděl ohnivý magický kámen. Trochu to připomínalo hokoru, malou šintoistickou svatyni pro obětiny. Byl však vyroben ze stejného materiálu jako zbytek konstrukce.

„Hm... To je určitě novinka. O co tady jde...?“ Nasměroval jsem magii do kamene, ale nefungovalo to. Slyšel jsem hlasitý zvuk bzučáku, který značil, že jsem něco udělal špatně. Připadalo mi to jako zvuk, který byste slyšeli v kvízu, kdyby někdo odpověděl špatně. Myslel jsem, že to byl způsob, jak mi zřícenina sdělila, že to dělám špatně. „Hm... Možná jsou ty symboly vodítkem. Oh... měl bych si přečíst ty dopisy... [Čtení]: Starověké duchovní písmo.“ Právě tak se písmena stala čitelná

„Podívejme se... ‚Zarovnejte tvary vpravo ve správném pořadí, od vrcholu ke dnu. Nemusíte je fyzicky přesouvat. Stačí si to představit, když nasměrujete svou magii do ohnivého kamene. Co...“ Co se děje...? Kvíz? Jsou tvary těch podivných věcí naskládaných na zdi vlevo?

Byl tam čtverec, půlkruh, hvězda, plný kruh a trojúhelník. Na všech byly také tečky. Pět pro čtverec, tři pro půlkruh, jedna pro hvězdu, čtyři pro kruh a dvě pro trojúhelník.

„Pokud jsou tyto tečky klíčem k tomu... Mohlo by to být opravdu tak jednoduché?“ Tvary jsem si v duchu představoval v následujícím pořadí. Hvězda, trojúhelník, půlkruh, kruh, čtverec. Pak jsem do kamene vlil svou magickou sílu. Bzzt. Mýlil jsem se. No, to by bylo příliš snadné.

„...Možná je to počtem rovných stran?“ Kruh neměl rovné hrany, půlkruh měl jednu, trojúhelník tři, čtverec čtyři... a hvězda pět. Nebyl tam však tvar se dvěma. Bylo to trochu otravné. Člověče, tohle opravdu nechápu... Bez ohledu na to jsem zkusil pořadí kruh, půlkruh, trojúhelník, čtverec, hvězda.

Bzzt. Opět špatně!

„Sakra... Jsou to tedy opravdu ty tečky?“

„Možná, že tvary představují různé významy.“

„Uh... Významy? Kruh... Možná je to slunce...? Pak je půlkruhem měsíc... Pak je hvězda... hvězda... Je to nějaká astrologická věc? A co trojúhelník a čtverec?!“ Možná, když je uspořádám shora dolů... Je to jejich vzdálenost od planety? Takže nejdále jsou hvězdy, pak slunce... Pak měsíc... Je-li trojúhelník dům...? A čtverec je planeta sama! Zkusil jsem je takhle seřadit

Bzzt

„Uf... No tak... Tečky musí být rady, ale co to znamená?!“

Poté jsem strávil nějaký čas zíráním na tvary. Stalo se to únavným procesem pokusů a omylů. Ale většinou chyba. Uplynula dlouhá doba, než...

Ding ding ding!!

„CO?! DEJTE PROSTORNOU PRŮBĚHU!“

„M-můj pane... Chápu vaši frustraci, ale prosím uklidněte se.“ Když se stěna tvarů posunula na stranu a otevřela se pro mě, ozvalo se hlasité dunění. Upřímně jsem si přál, abych to mohl srazit dolů. Kohakuova prosba mě však zastavila.

„To byla tak hloupá otázka! Co to sakra mělo být za odpověď?!“

„Souhlasím, ale stejně...“ Kohaku rezignovaně povzdechl. Odpověď na hádanku mě rozzuřila. Bylo to dost jednoduché... „Napravo nejsou žádné tvary.“ To bylo ono. Připadal jsem si jako idiot. Ale byla to pravda. Tvary byly vlevo ode mě a otázka mě požádala, abych seřadil tvary napravo... Byla to jen hloupá hádanka! Uklidnil jsem se a šel do vedlejší místnosti. Zjistil jsem, že čelím známému pohledu. Stěna s vytesanými nápisy a uprostřed místnosti sloup s modrým magickým kamenem. ZNOVU NE!

◇　◇　◇