Oto 1 - Kapitola 2 – Nachlazení a ošetřování andělem 4/4

„…Každopádně si dnes odpočiň. A nezapomeň doplnit tekutiny. Pokud si budeš potřebovat setřít pot, použij tohle. Nalila jsem ti vodu do umyvadla, takže ho před otřením nezapomeň namočit a vyždímat, ano?“

Poté, co se Amane najedl, Mahiru pečlivě připravila neotevřený sportovní nápoj, misku s vodou a rozložila ručník a náhradní chladicí prostěradla.. Všechno bylo pečlivě umístěno na odkládacím stolku v Amaneho ložnici.

Mahiru v žádném případě nehodlala přespat u chlapce, kterého sotva znala. Amane by to nesnesl, ani kdyby se o to pokusila. Mahiru si tedy připravila vše, co Amane mohl potřebovat, zatímco odpočíval, a on byl vděčný za její píli, i když na ni celou dobu, co všechno připravovala, zíral.

To je strašně moc jen proto, aby splatila laskavost. Až tohle skončí, asi nebudeme mít moc důvodů k vzájemné komunikaci. Je to ojedinělá věc, neobvyklý jev, to je vše.

No, když už si nikdy nebudeme povídat, asi je v pořádku se zeptat na tu věc, kterou chci vědět.

Ať už po léku nebo po zdřímnutí, Amane měl jasnou hlavu, i když byl stále vyčerpaný.

„Hej, něco mě napadlo…,“ začal.

„Co se děje?“ Mahiru se otočila a podívala se na něj odtud, kde připravovala všechny nezbytnosti, které bude potřebovat.

„Proč jsi seděla venku v dešti? Pohádala ses s přítelem nebo co?“ Podivné chování, které spustilo celý tenhle řetězec událostí, Amaneho trápilo od první chvíle, kdy si ho poprvé všiml. Mahiru se houpala na houpačce v prudkém dešti. Co tam asi dělala?

Právě proto, že Amaneho zajímala Mahiruina nepatrná podobnost se ztraceným dítětem, jí nabídl svůj deštník. Nikdy ale nezjistil, proč tam v té bouři vůbec byla.

Amane si myslel, že Mahiru na někoho čeká, takže hádal, že s nějakým klukem chodí, a dokonce ho napadlo, jestli se s přítelem nepohádali. Na Amaneho otázku se na něj Mahiru podívala, jako by už toho měla dost.

„Promiň, ale nemám přítele a ani si ho neplánuji najít,“ odpověděla.

„Cože? Proč?“ zeptal se Amane téměř nevědomky.

„Dovol mi zeptat se tě, proč sis myslel, že s někým chodím?“

„Vzhledem k tvé popularitě jsem si myslel, že budeš mít alespoň jednoho nebo dva přítele.“

Něco v téhle debatě dělalo Mahiru v Amaneho očích mnohem normálnější dívkou. Byla laskavá, ale silná. Byl si jistý, že ostatním lidem se zdála docela jiná. Mahiru byla krásná dívka, upravená, milá, tichá a pokorná. Její hezká tvář, tak půvabná, že se jí často říkalo anděl, otáčela hlavy všude, kam šla, a její postava byla drobná, ale s výraznými křivkami. I letmý pohled na ni vyvolával zvláštní, chvilkový pocit touhy ji chránit. Tato vlastnost v kombinaci s jejím vynikajícím smyslem pro styl z ní udělala objekt touhy mnoha školáků.

Navíc ji její známky držely na špici třídy a byla to všestranná vynikající sportovkyně. Navíc se Amane právě na vlastní kůži dozvěděla, že je také dobrá ve vaření. To by její popularitě rozhodně neuškodilo.

Stačil jediný pohled, aby věděl, že po ní musí být spousta kluků, a Amane věděl s jistotou, že i pár jeho spolužáků chová k Mahiru romantické city. Mohla si vybrat z kohokoli a nenapadlo ho, že by se s nikým nemusela vídat.

Tohle Amane myslel, když řekl tu věc o jednom nebo dvou přítelích, ale v okamžiku, kdy ta slova uslyšela, Mahiruin výraz ztuhl, byť jen na okamžik.

„Nemám přítele a navíc nejsem ten typ holky, která by se věnovala několika klukům najednou. To je absolutně vyloučené.“

Mahiruiny oči byly tak studené, že Amanemu přeběhl mráz po zádech. Okamžitě si uvědomil, že šlápl na nějakou společenskou minu.

Možná to bylo kvůli jeho nemoci, ale cítil, jak jím přeběhl mráz, a v místnosti se najednou zdál být průvan.

„Promiň, to jsem nemyslel. Omlouvám se,“ řekl Amane.

„…Ne, omlouvám se, že jsem se tak rozčílila.“

Mahiruino sklonění hlavy jako by rozptýlilo chladnou, napjatou atmosféru místnosti. Mahiruina ledová odpověď na Amaneho otázku byla spíše než „rozčílená“, ale jako vánice, i když věděl, že je lepší to nezdůrazňovat.

„Každopádně, o tohle vůbec nešlo. Jen jsem se snažila trochu uklidnit… A opravdu mě mrzí, že jsi se nachladil, protože sis o mě dělal starosti,“ vysvětlila Mahiru.

„To je v pořádku. Vždyť to bylo koneckonců moje rozhodnutí. Vlastně se kvůli tomu všemu cítím trochu provinile. Dal jsem ti deštník jen spontánně. Až tohle všechno skončí, budu se tě snažit neobtěžovat.“

Amane si byl jistý, že Mahiru tam je jen proto, aby pomohla z nějaké povinnosti, ale když slyšela, co říká, párkrát zamrkala a zvědavě se na něj podívala. Muselo ji zaujmout, že ji už nebude obtěžovat.

„Nemáme vlastně žádný důvod se spolu bavit, takže to asi nebude nic velkého. Myslím tím, že i když jsi nejkrásnější dívka z našeho stupně, a navíc génius, a všichni ti říkají anděl, nesnažil jsem se tě sbalit, přísahám. Nemyslíš si, že to byl nějaký plán nebo něco takového?“ zeptal se Amane.

Mahiru se trochu rozpačitě odvrátila. Na rtech se jí rozlil hořký úsměv, jako by čekala, až Amane řekne přesně ta slova. Konečně si uvědomil, že se jen nechová opatrně. Mahiru se v podobné situaci pravděpodobně už několikrát ocitla. Chlap, který se snaží dostat s krásnou dívkou tím, že ji nutí cítit se zavázaná, bohužel nebyl nic neobvyklého.

To vysvětlovalo, proč byla Mahiru ten den v dešti vůči Amanemu tak opatrná. Nebyla na něj naštvaná, jen se snažila chránit.

„Musí to být tak otravné. Být otravována kluky, které ani nemáš ráda,“ řekl Amane.

„No, to je pravda, ale…“ Mahiruin hlas se vytratil.

„Říkáš to,“ zavtipkoval Amane, trochu překvapený, že to přiznala.

Takže ta tichá, okouzlující a vzorná studentka, kolem které všichni dělají velký rozruch, které všichni říkají anděl, má věci, které se jí nelíbí. Vždyť se občas i naštve, stejně jako my ostatní smrtelníci. Ta myšlenka v Amanem vyvolala náhlý dojem, že poprvé vidí skutečného Mahiru.

Bohužel, způsob, jakým se na Amaneho zamračeně podívala, naznačoval, že ve skutečnosti lituje, že ho vůbec potkala. Vypadalo to, jako by mu zazlívala, že ji donutil odhalit, co doopravdy cítí.

Další důkaz, že ta andělská vyznamenaná studentka má hluboko uvnitř skryté skutečné emoce, pomyslel si Amane.

„V tom vlastně nevidím problém,“ přiznal Amane. „Vlastně se mi ulevilo. Je hezké slyšet, že anděl shledává tyhle věci stejně otravné jako normální lidi.“

„…Prosím, přestaň mi tak říkat.“ Mahiru zjevně nenáviděla titul, který jí ostatní dali. S nesouhlasem v očích dál zírala na Amaneho.

I její nelibost se Amanemu zdála zajímavá, znovu se usmál a řekla, „Neboj se, už tě nebudu obtěžovat bez dobrého důvodu.“

Mahiru doširoka otevřela oči, jako by ji jeho prohlášení zaskočilo. S nepatrným úsměvem přes rty se ostře uklonila a odešla.

 

Amane ležel v posteli, prázdně zíral do stropu a přemýšlel o Mahiru.

I když lék zabral, nepřekvapivě se stále cítil malátně. Kdyby se uvolnil, spánek by ho jistě brzy pohltil. Zavřel oči a přemýšlel o událostech dne.

Nikdo by mu nikdy nevěřil, kdyby jim řekl, že ho k uzdravení přivedl anděl s překvapivě ostrým jazykem. Události dne byly tajemstvím, které sdíleli jen Amane a Mahiru.

Je trochu divné nazývat to tajemstvím. Spíš by bylo opravdu otravné vysvětlovat celý příběh. Je prostě jednodušší to nikomu neříkat, to je vše, uvažoval Amane.

Jak Amane pomalu ztrácel vědomí, říkal si, že až přijde zítřek, on a Mahiru nebudou zase nic víc než pouzí známí.