Setkání s nadýchaným stvořením
„Mistře, je tu nějaké neidentifikovatelné stvoření.“ I když mluvila monotónním hlasem, konečky Nephyiných špičatých uší klesaly dolů. Zdálo se, že je vyděšená.
„Jaké stvoření?“
Oblast kolem Zaganova hradu byla nazývána Lesem Ztracených a jednou za čas se objevily příšery. Byly spíše slabé, ale pokud existovala možnost, že by Nephy ublížily, pak bylo potřeba je zničit. Zagan si rozepnul hábit a přešel k Nephy, ale...
„Co to... Není to kočka? Pravděpodobně je to tulák, který se ztratil v lese.“
„Kočka...?“
Zagan při prohlídce tvora, o kterém mluvila, našel kotě se srstí, která měla stejnou barvu jako Nephyiny vlasy.
„Co je to? Vidíš to poprvé?“
„Ano. V Nordenu žádná taková zvířata nebyla.“
„Kočky jsou tady domácí mazlíčci. Poté, co je jemně vykartáčujete, rychle přirostou, což se lidem líbí. Navíc jsou zcela neškodné jak pro člověka, tak pro zvíře.“
Když se Zagan pokusil oprášit hlavu kotěte, aby to ukázal, zasyčelo na něj a uteklo se schovat za Nephy.
„Ugh... Ty synu...!“
Jak se opovažuješ odmítat můj dotek?!
Zagan zaskřípal zuby, oči měl podlité krví vztekem, když se mu kotě vyhýbalo. Nephy pak nesměle vzala kotě do náruče a jemně mu vyčesala srst.
„Je to tak měkké,“ řekla Nephy bez výrazu po celou dobu, i když se jí chvěly uši, jako by byla hluboce pohnuta. Nakonec kotě natáhla k Zaganovi.
„V každém případě, mistře.“
„Ne, není to tak, že bych si to opravdu chtěl pohladit nebo tak něco... No, cokoli...“
Už nevěděl, kdo komu demonstruje, ale Zagan se bez ohledu na to snažil pohladit kotě po hlavě. Tentokrát to s ním vypadalo dobře, protože se nepokusilo utéct.
„...Chápu. Je to opravdu měkké, co?“
„Ano. Je to také velmi roztomilé.“
Jsi však mnohem roztomilejší. Alespoň to chtěl říct, ale Zagan nebyl schopen vyslovit tak romantická slova.
A tak jen
dál hleděl na Nephyiny uši, které se šťastně chvěly, zatímco předstíral, že si
kotě rád hladí.
ďakujem. Nie je to romantik, ale skalný platonik.
OdpovědětVymazat