Stránky

HRH 7 - Kapitola 5: Bojujeme společně 1/4

Kapitola 5: Bojujeme společně

 

Do setkání s hlavou státu Turgis zbývalo ještě několik dní, a tak jsme nechali Kuua, aby nás provedl po okolních městech.

Chodit do neznámých míst, vidět, jak místní žijí, a identifikovat podobnosti a rozdíly mezi nimi a našimi vlastními lidmi byla zábava. Kdykoliv jsme našli něco nového, setkali jsme se s objevy s nadšením.

„Oh, co je tohle?“ komentoval jsem to. „Takové ovoce jsem ještě neviděl.“

„Velký bratře, tady prodávají nějaká divná zvířata!“ volala Tomoe. „Jsou malá a roztomilá.“

„Ukaž... počkej, Tomoe, není tam napsáno, že jsou k jídlu?“

„Lidi je jedí?!“

Tomoe a já jsme se s velkým nadšením rozhlíželi kolem, zatímco Juna a Roroa se usmívaly.

Ty pohodové dny pokračovaly, ale dnes to bylo jiné.

Dnes zbývaly dva dny do setkání s hlavou republiky.

Bylo ještě brzy ráno, ale Kuu spěchal do pokoje, kde jsme bydleli. Došel mu dech a vypadalo to, že pospíchal. Za ním stála Leporina a vypadala stejně zadýchaně.

„Hah... hah! Ka-Kazumo...“ zadýchal se.

„Co se děje?“ zeptal jsem se. „Jsi úplně bez dechu.“

Když jsem je pozval do pokoje a požádal Aishu, aby přinesla vodu, Kuu zvedl ruku, aby mě zastavil, a snažil se dostat svůj dech pod kontrolu, když říkal, „To je v pořádku.... Vodu nepotřebuju. Předtím, chci tě požádat o laskavost.“

„Laskavost?“

„Prozatím, můžeš dát všechny své lidi dohromady v této místnosti?“

Když jsem viděl na Kuuovi vážný výraz, který jsem u něj nikdy předtím neviděl, shromáždil jsem své společníky na cestách, navzdory jistým pochybnostem.

Bylo nás devět shromážděných v místnosti pro čtyři: já, Aisha, Juna, Roroa, Tomoe, Hal a Kaede, spolu s Kuuem a Leporinou. S devíti lidmi to bylo strašně stísněné, ale on řekl „všechny“, takže tomu nebylo pomoci.

„Takže, Kuue. Co máš na mysli, shromáždit nás tu všechny?“ zeptala se podezíravě Roroa.

Byl to syn jejich hlavy státu, tak jsem si myslel, že je trochu moc říkat mu Kuue, ale... vzhledem k napjaté situaci, rozhodl jsem se předstírat, že jsem to neslyšel.

Kuu vstal a sklonil hlavu před námi všemi. Dokud jsme byli všichni zaskočeni tou náhlostí, Kuu zoufale řekl, „Budu stručný! Prosím! Půjčte mi své bodyguardy!“

„P-prosím.“ Leporina také spěšně vstala a sklonila hlavu jako Kuu.

„Je mi líto, že se do toho zapletli cizinci! Ale stejně!“ zvolal.

„Uklidni se, Kuu,“ řekl jsem. „Co se vlastně stalo?“

„Ah... P-Pravda.“

Kuu se konečně uklidnil. S velkým a hlubokým nádechem se plácl po tvářích, možná jako způsob, jak se povzbudit.

„Jde o to, že u horské vesnice, která je asi dvě hodiny severně odsud, byla potvrzena existence dosud neobjeveného žaláře. Zdá se, že to byla skalnatá hora, a když došlo k sesuvu půdy, objevil se vchod do žaláře.“

Žalář.

Byl jsem zvyklý, že jsou něco jako RPG, ale v tomto světě byl žalář chápán jako labyrint s vlastní ekologií. Byly také jediným místem mimo panství Pána démonů, kde se daly najít příšery. Ale příšery nacházející se na takových místech měly všechny inteligenci na úrovni divokých zvířat a vůbec se nepodobaly vnímajícím démonům nalézaným v panství Pána démonů. Těchto žalářů bylo na tomto kontinentu poměrně dost.

Tohle jsem zatím o žalářích věděl:

 

Přicházely v široké škále typů a obývala je monstra nízké inteligence.

Nejhlubší bod obsahoval to, čemu se říkalo jádro žaláře.

Dokud existovalo jádro, objevovaly se příšery, bez ohledu na to, kolik jich bylo poraženo.

Pokud bylo jádro zničeno, nestvůry se přestaly objevovat... a tak dále.

 

Spojení mezi příšerami a jádrem kobek bylo dosud neznámé.

Zničená jádra žaláře však mohla být použita jako klenoty pro vysílání hlasového klenotu.

Kromě jader se vyskytly i případy, kdy bylo možné nalézt další nemístné artefakty a přetechnologie.

Existovaly dokonce skupiny, které si studium artefaktů stanovily za své životní dílo. Jedním z nich byl i dům Maxwell, do něhož patřila „nadvědkyně“ Genia.

Existence takových artefaktů způsobila šílený pokrok v technologii tohoto světa.

Kromě toho existovali dobrodruzi jako Dece a Juno, kteří si vydělávali na živobytí prozkoumáváním kobek, a okolní města z takových shromáždění dobrodruhů profitovala. Vzhledem k tomu, že se různé požadavky překrývaly, byly žaláře považovány za nebezpečné, ale také potenciálně výnosné.

Kuu nám s výrazem ve tváři, jako by se zakousl do něčeho nepříjemného, řekl, že jeden z těch žalářů byl objeven jen dva dny odtud kočárem.

„Tak, jsem si jistý, že z žaláře se da něco získat,“ řekl. „Nicméně o tom můžeme mluvit teprve tehdy, až bude zajištěna bezpečnost lidí ve vesnicích u vchodu. Koneckonců nikdy nevíte, co v nově objeveném žaláři je.“

„Takže něco vyšlo najevo?“ zeptal jsem se.

„Jo. Slyšel jsem, že vyšlo deset ogrů nebo něco takového.“

Ogr nebo něco takového, co...

Ogrové byli oni. V japonské mytologii byli oni symbolickým ztvárněním těch, kdo se nepodřídili systému, a byli zobrazeni jako mocní a děsiví, ale tak nějak tragičtí. Nicméně v západní mytologii to byla lidožravá humanoidní monstra a často to byli barbaři nebo pololidé. Z toho, co jsem slyšel, ti ogrové zněli jako ti druzí.

„Zhruba ve stejné době, kdy chlapi z vesnice, kteří ji našli, spěchali do hlavního města, aby podali zprávu o svém objevu, vylezlo ven něco málo přes deset obrovitých tvorů a zaútočilo na vesnici,“ řekl Kuu. „Podle toho, co říkali ti chlapi, co utekli, viděli, jak jedí lidi bez rozdílu.“

„Pojídání lidí...“ zamumlal jsem.

Pokud ogrové útočili na lidi bez rozdílu a jedli je, nelišilo se to od útoku nebezpečných zvířat. Na rozdíl od války vedené za nějakým účelem, nebyl prostor pro vyjednávání a my jsme je mohli jen vyhubit jako zvířata.

„Přirozeně dáváme dohromady síly, abychom je sami položili, a podali jsme žádost k cechu, aby dobrodruzi zabili příšery, které vyšly ze žaláře, ale... jde o čas,“ řekl Kuu. „Jakmile má zvíře chuť na lidské maso, určitě na lidi znovu zaútočí. Tyhle věci budou stejné. Nevíme, kdy zaútočí na další vesnici. Nevím, jestli jsou to ogrové, nebo co jsou zač, ale už je nenechám dělat to, co chtějí.“

Kuu vypadal vážněji a hrdinštěji, než jsem ho kdy viděl. Byl úplně jiný než Kuu, který byl vždycky odměřený a smál se. Byl to jeho vztek pro lidi v jeho zemi, kteří byli napadeni. Kuu se choval, jako by být synem hlavy jejich státu pro něj nic neznamenalo, ale v tom hněvu, měl jsem pocit, že vidím hrdost toho, kdo stojí nad ostatními.

„Chápu,“ řekl jsem a přikývl. „Musíte zabránit dalším obětem.“

„Jo. To je ono, Kazumo. Chci, abyste mi pomohli!“ Kuu to řekl a znovu sklonil hlavu. „Odtud můžeme rychle cestovat do vesnice. Také, vím, že máš po ruce schopné bodyguardy. Zejména ta tmavá elfí dívka a ten zrzavý chlapík. Kdyby přišli, bylo by to uklidňující. Myslíš, že bys je o to mohl požádat?“

Citově, chtěl jsem pomoct, ale.... Riskoval bych bezpečí své rodiny, takže bych nemohl říct ano tak snadno. Chtěl jsem trochu víc informací.

„Aisho?“ zeptal jsem se. „Jak silní jsou ogrové?“

„No, mají sílu drtit balvany holýma rukama, ale i obyčejní vojáci by dokázali jednoho porazit, kdyby ho obklíčilo deset mužů. Zvládla bych to sama,“ dodala Aisha se sebevědomým odfrknutím.

„Zní to, jako by jich bylo víc než deset,“ řekl jsem. „Můžeme s tím bojovat silou, kterou máme po ruce?“

„Když je to kolem deseti, nevidím, že bychom selhali. Madam Juna, sir Halbert a madam Kaede jsou skvělí bojovníci a sir Kuu je sám velmi zručný.“

„Chápu...“

V tom případě, kdybychom mohli potvrdit situaci na místě, mohli bychom pomoci.

„Mám to,“ řekl jsem. „Pomůžeme vám.“

„Myslíš to vážně?!“ vykřikl Kuu.

„To je problém, který se může stát v kterékoli zemi. Je to prakticky přírodní katastrofa. Teď není čas na starosti, jestli je to Friedonie nebo Turgis.“

„Díky! Máš to u mě!“ Zdálo se, že se Kuuovi ulevilo, že jsme mu pomohli.

A dodal jsem, „Nicméně, chci, abys mě taky přivedl.“

„Drahoušku?!“ vykřikla Juna.

„Miláčku?!“ vykřikla Roroa.

Než mohly říct víc, zvedl jsem ruku, abych je zastavil. „Nemůžu bojovat, ale moje magie se hodí na průzkum. Pomůžu ti.“

„Jestli to tak chceš.... dobře,“ řekl Kuu. „Spoléhám na tebe.“

„Jo. Okamžitě se připravíme k odjezdu, takže na nás počkejte venku.“

Kuu řekl, „Pospěšte si,“ a opustil pokoj s Leporinou v závěsu. Jakmile jsme uslyšeli zvuk jejich kroků, jak odcházejí, Roroa mě konfrontovala.

„Počkej, miláčku! Zbláznil ses?! Jít na tak nebezpečný místo?!“

„Já jsem taky proti,“ ohradila se Juna. „Kdyby se ti něco stalo, pane, já.“

Z toho, že o mně mluvila jako o „pánovi“ ne jako o „drahouškovi“, viděl jsem, že má vážné obavy.

Roroa pokračovala. „Nejsi silný jako velká sestra Ai, že ne?! Proč prostě nemůžeš počkat tady?!“

„Poslouchejte, jsem si dobře vědom, že nejsem silný, ale chci, abyste mě nechaly jít.“ Plácl jsem rukou Roroe na temeno hlavy. „Nemyslím si, že by Kuu lhal, ale připravit se na možnost pasti nebo jiné neplánované události by pro mě bylo příhodné, kdybych byl vedle našeho největšího bojového agenta. Pokud mám půjčovat svou rodinu a vazaly, musím se ujistit, že mi je vrátí.“

„No, možná, ale...“

„Kromě toho.... Myslím, že je to pro mě dobrá příležitost dozvědět se, jaká jsou monstra.“

„Učit se o příšerách?“ zeptala se Roroa.

„Jo. Od příchodu na tento svět, viděl jsem zlé tvory očima Malého Musashiba, pracoval jsem jako dobrodruh, ale když přijde na příšery, mám jen znalosti z druhé ruky. Přemýšlím o budoucnosti, chtěl bych je vidět a odhadnout, jakou hrozbu pro mě představují.“

Možná nakonec přijde čas, kdy budu muset čelit démonům z panství Pána démonů. Kdyby se to stalo, mohl bych zakopnout, kdybych k tomu přistoupil s naivní myšlenkou, že to bude v pořádku, protože jsou inteligentní. Kromě démonů byly v panství Pána démonů zřejmě také příšery. Proto jsem chtěl využít této příležitosti a dozvědět se něco o příšerách.

„Samozřejmě, chystám se zajistit si vlastní bezpečnost, jak jen to bude možné ... Inugami.“

„Jsem zde.“ Ze stínu dveří, kterými Kuu a Leporina odešli, se náhle vynořil Inugami.

Poblíž vždycky stálo přes deset členů Černých Koček, kteří na nás nepozorovaně dohlíželi. Bylo to tak už od našeho odjezdu do pohoří Hvězdná Dračí Hora.

Něco jsem mu předal a dal mu rozkaz. „Poslouchal jsi nás, že? Chci, abys poslal několik Černých Koček, aby prozkoumaly místo a potvrdily, že situace a počet příšer odpovídá tomu, co nám řekl Kuu. Výběr členů nechám na tobě. Jestli je jich víc, než zvládneme s naším číslem, hlaste se mi s touhle dřevěnou myší. Pokud se ukáže, že tomu tak je, bude mi Kuua líto, ale budeme z toho muset vycouvat.“

„Z vaší vůle.“

Inugami vzal dřevěnou myš posedlou mými živými poltergeisty a zmizel stejně náhle, jako se objevil. Čím dál víc se podobal ninjovi, že?

„Hrm... No, jestli chceš zůstat na bezpečném místě, myslím, že je to v pořádku...“ zamumlala Roroa.

„Budeme to muset přijmout,“ souhlasila Juna.

Usmál jsem se. Moje důkladná bezpečnostní opatření přiměla Rorou a Junu, aby se zdráhavě smířily s tím, že půjdu s nimi.

„Nebojte se!“ prohlásila Aisha. „Ty příšery okamžitě vyhladíme. Nedovolíme, aby se Jeho Veličenstva dotkli jediným prstem. Správně, sire Halberte, madam Kaede?“

„Jasně!“ souhlasil Hal. „Jen jsem si říkal, že bych taky chtěl vyzkoušet svou novou zbraň!“

„Bože, Hale...“ zamumlala Kaede. „Ale jestli je to královský rozkaz, budeme se jím řídit, víš.“

Aisha se hrdě bouchla do prsou a Hal s Kaede přikývli. Jak spolehlivou snoubenku a kamarády jsem měl.

Teď, když bylo rozhodnuto o našem směru, každému z nich jsem dal jejich rozkazy. „Roroa a Tomoe zůstanou v tomhle městě. Necháme některé členy Černých Koček, aby je hlídali.“

„No, i kdybychom jely, byly bychom jen překážkou,“ řekla Roroa.

„Zůstaň v bezpečí, velký bratře,“ dodala Tomoe.

„Jistě. Neudělám nic nebezpečného, tak mi věř a počkej.“ Položil jsem ruku na každou z jejich znepokojených hlav a jemně je pohladil. „Zbytek skupiny půjde s Kuuem, aby ta monstra zneškodnil. Udržím kontakt s Černými Kočkami a budu je prozkoumávat zezadu. Požádám Junu, aby mi dělala bodyguarda.“

„Nech to na mně,“ řekla Juna.

„Aisho, Hale, a Kaede, položíte příšery s Kuuem. Ale netlačte na pilu. Pokud si myslíte, že je to nebezpečné, okamžitě se stáhněte. To platí, pokud během průzkumu odhalím více nepřátel, než se předpokládalo, a dám rozkaz k ústupu. Nesnesu, abychom ztratili jediného člověka tady v jiné zemi!“

„Ano, pane!“ zvolala Aisha.

„Mám tě!“ řekl Hal.

„Můžete to nechat na nás, víte,“ potvrdila to Kaede.

Slyšet odpovědi všech, vydal jsem rozkaz.

„Tak tedy, všichni... Jdeme na to!“

„„„„Ano, pane!““““

 

4 komentáře: