IwS 7 - Kapitola III: Prořezávání 11/11

„Páni... je zima! Kdy se tak ochladilo?!“ Byli jsme pryč jen tři dny, ale Brunhild byl chladnější než kdy jindy. Bylo těžké dokonce ráno vstát.

Moře Stromů bylo přímo na našem jihu, ale v zimě tam nebyla zima. Nemohl jsem říct, jestli mi byla zima, protože jsem byl zvyklý na tamní klima, nebo jestli se právě ochladilo.

Klima tohoto světa nefungovalo podle konvenční logiky. Roční období neexistovala všude a tam, kde existovala, byla často extrémní. Jaká roční období se udála, ve kterých místech také nemělo nic společného s geografickým umístěním. Mezi východním a západním podnebím však byly malé rozdíly. To mi připomnělo, že jsem netušil, jestli je svět vůbec kulový... Mohl být plochý. Sakra, mohl tu být dokonce obří slon nebo had, který držel tento svět.

Klima zřejmě ovládali duchové, ale podrobnosti jsem opravdu neznal. Netušil jsem, jestli to souvisí s magií, odkud magie vůbec pochází nebo co. Země se čtyřmi funkčními ročními obdobími by mohla být hned vedle země, kde zima nikdy neskončila. Nebyl v tom vůbec žádný rým ani důvod.

Nevěděl jsem, jestli to bylo kvůli štěstí nebo co, ale Brunhild měl čtyři různá období. Prostředí bylo obecně dost podobné tomu, kde jsem vyrůstal.

„Opravdu bych teď mohl použít ohřívač...“ Nebylo by ani tak těžké ho vyrobit pomocí [programu], ale nebylo to tak, že by zima byla nesnesitelná nebo tak něco. Navíc jsme měli krb. Můj dědeček říkával, že „nepříjemnosti samotné jsou formou energie“, ale to jsem trochu odbočil. Láhev s horkou vodou by byla v pořádku. Prořezávání oficiálně skončilo a Pam se vzdala pořizování dítěte se mnou. Vypadala však trochu smutně.

Chtěl jsem, aby se osvědčila jako členka kmene Rauli, nebo spíš jako členka Kmene Vládce Stromů.

Brunhild byl formálně uznán za zachránce Moře Stromů a oni se zavázali, že nás podpoří, pokud se něco stane. Všechny kmeny souhlasily, že mi půjčí svou sílu, kdybych ji někdy potřeboval.

Nedostal jsem celý příběh o tom, co se stalo s kmenem Rivet poté. Pam mi právě řekla, že „Moře Stromů nad nimi vyneslo soud“ a nechala to tak. Rozhodl jsem se, že se na to už asi nechci ptát.

Vyšel jsem na studený vzduch na balkón, jen abych viděl někoho trénovat na cvičišti. Neviděl jsem je však příliš dobře, protože vzduch byl ráno těžký.

Použil jsem [dlouhý pohled], abych se na ně podíval, a viděl jsem, jak Moroha s někým zápasí. Byla to Lu.

„Člověče, taky tak brzy...“ Pravděpodobně to bylo kvůli její ztrátě. Lu byla naštvaná, že ji porazil Rengetsu. Nasadila statečný obličej, ale já to věděl lépe. Moje snoubenky nenáviděly prohry.

Všichni na hradě byli pěkně překvapeni, když jsem se vrátil domů s Morohou. Ale to bylo přirozené, protože jsem se nikdy předtím nezmínil, že mám další sestru.

Kousaka se mě zeptal, kolik mám sourozenců, a já jsem mu odpověděl dvojsmyslně... Ale myslím, že mě špatně pochopil, protože mi dal takové vědomé přikývnutí, jako by chtěl říci, „Tolik, co...? “ Takže myšlenka, že linie Mochizuki byla pokrevní linií sukničkářů, byla přijata.

To ne, sakra! Nejsme parta sourozenců od různých matek! Nejsou to ani moji sourozenci!

Co je překvapilo ještě víc, byla Morohina bojová zdatnost. Předvedli jsme její dovednosti tím, že jsme ji nechali, aby to vyřešila s rytířským řádem. Byla to bitva mezi ní a osmdesátkou. Vyhrála snadno. Neudělali na ní ani škrábnutí.

Poukázala také na jednotlivé slabiny každého vojáka a dala jim ukazatele, na které se zaměřit. Nebyla ničím, ne-li pečlivou.

„...Jo, jste sestra velkovévody, dobře.“ Požádal jsem Morohu, aby se utkala s rytířským řádem, kdykoli bude mít volno. Kdyby s ní trénovali, pak by se časem pravděpodobně stali silnějšími. Celkově to byl určitě přínos.

„Ráno!“

„Dobré ráno, Touyo.“ Převlékl jsem se a zamířil do jídelny. Yumina, Linze, Elze, Yae, Hilde a Karen seděly a čekaly na mě. Cítil jsem se trochu ospalý, tak mi Renne přinesla šálek bylinkového čaje.

Poděkoval jsem Renne a trochu ji poplácal po hlavě, když se najednou otevřely dveře. Byly to Moroha a Lu, vracející se z tréninku.

Snídali jsme každé ráno v sedm ráno. I když jsme nemuseli být všichni přítomni, abychom mohli začít jíst. Přesto, pokud to bylo možné, rádi jsme jedli spolu. Kvůli tomu jsme většinou skončili tak, že jsme vlastně začali jíst až po sedmé. Dnes tu byli všichni, dokonce i Karen, která obvykle ráda spala pozdě.

Sue k nám občas přišla na snídani, ale zdálo se, že má dneska plno.

Její pokoj v domácnosti Ortlinde byl propojen s mou vstupní bránou, takže mohla přicházet a odcházet, jak chtěla. Přirozeně pouze Sue měla přístup k tomuto konkrétnímu portálu a ten byl nastaven tak, aby zaznamenával, kdykoli prošla.

Byl jsem s ní zasnoubený, takže jí bylo dovoleno přijít na hrad Brunhild podle vlastního uvážení. I když jsem jí řekl, aby se snažila jíst s rodiči doma, jak jen mohla.

Pro rodiče bylo lepší jíst s dětmi. Nechtěl jsem, aby se vévoda Ortlinde cítil osamělý nebo smutný.

Po snídani jsme se všichni pustili do našich různých podniků. Yae, Hilde a Moroha se všechny připojily k rytířům, aby trénovaly. Yumina a Lu si šly promluvit se starým mužem Naitem o městském plánování. Elze šla trénovat a Linze šla zkoumat selektivně vyšlechtěné plodiny. Karen, na druhé straně, zůstala ve svém pokoji a dělala divné věci boha lásky. V podstatě jsme dělali, co jsme chtěli nebo potřebovali.

Nikdy jsem své snoubenky nenutil dělat nic oficiálního, ale zdálo se, že rády pomáhají s mými záležitostmi.

Můj plán na tento den zahrnoval setkání s kýmkoli, kdo požádal o audienci. Kdyby to nikdo neudělal, měl bych nějaký volný čas. Poslouchal jsem, jak Kousaka tu a tam žvaní o domácích problémech a rozděluje je na naléhavé, nenaléhavé a nedůležité záležitosti.

Kousaka se neustále snažil řešit problémy pomocí občanů, i když jsem je mohl vyřešit během několika sekund, ale měl pravdu. Kdybych všechno zvládal, země by na mě navždycky spoléhala. Pokud by země nemohla stát sama o sobě, pak by se ve skutečnosti nemohla nazývat zemí. Nehodlal jsem tu být věčně.

Takže kdykoli jsem nabídl pomoc, Kousaka mě viděl spíše jako překážku než pomoc. Přesto bylo pohodlné nemít žádné povinnosti.

„Jak moc se ochladí, to by mě zajímalo...“

„Hm... nevěřím, že se letos nějak ochladíme, pane. I kdyby ano, teplé koberce, které jste vytvořil, jsou pro nás všechny v chladném období velkým přínosem.“ Laim, můj komorník, promluvil, když mi přinesl můj černý čaj. Na hradě bylo mnoho velkých místností, takže udržet celé místo v teple bylo utrpení. Proto jsem očaroval různé koberce pomocí ohnivého kouzla [oteplení] a rozmístil je po celém hradu.

Také jsem dal Laimovi speciálně ušitý oblek očarovaný kouzlem. Byl to skvělý oblek, protože si sám reguloval teplotu. Laim byl velmi strnulý, takže jsem si nemyslel, že by ten dárek vzal, kdybych mu ho jen nabídl. Proto jsem použil jeho nadcházející narozeniny jako vhodnou záminku, abych mu to vnutil.

Přece jsem nechtěl, aby náš komorník onemocněl.

Měl jsem spoustu volného času, protože mě nikdo nechtěl vidět. No, nebyl jsem úplně volný. Rozhodl jsem se strávit čas doděláním klavíru, který jsem začal vyrábět po návratu z Moře Stromů.

Stavba klavíru nebyla příliš náročná. Byla to v podstatě jen obrovská vnější falešná věc. Šel jsem a použil jsem [program] k tomu, abych upravil aspekty, kterým jsem tak úplně nerozuměl. Jediným problémem bylo vyladění. Musel jsem ručně určit tón pomocí klavírní aplikace na svém smartphonu.

I tak jsem byl docela nadšený a nakonec jsem vyrobil křídlo s osmdesáti osmi klávesami. Možná by bylo lepší, kdybych vyrobil studiové piano s šedesáti pěti klávesami, ale už bylo pozdě.

Nebyl jsem si tím stoprocentně jistý, ale prozatím jsem to doladil. Sedl jsem si na židli a přejel prstem po klávesách. Do, re, mi, fa, sol, la, ti, do. Hrál jsem je v pořadí a pak pozpátku. Do, ti, la, sol, fa, mi, re, do.

Jak je to dlouho, co jsem naposledy hrál... Když jsem byl malý kluk, nemohl jsem se dostat na fa pomocí palce. Nepamatuji si, jak jsem trénoval... ale pamatuji si, jak jsem se snažil udeřit prostředníčkem... Tehdy jsem měl prsty docela krátké, co.

Začal jsem hrát nostalgickou melodii do, re, mi, fa, sol, la, ti, do, po níž následovalo do, ti, la, sol, fa, mi, re, do. Pro jistotu jsem to několikrát zopakoval.

Když jsem se dostal do proudu, začal jsem hrát Der Flohwalzer. Trochu mě to nadchlo a nakonec jsem udělal pár různých aranžmá. Nakonec jsem hrál i jazzovější verzi.

Když jsem dohrál, slyšel jsem někoho tleskat. Otočil jsem se a uviděl Sakuru. Stála vedle Kougyoku.

„Je to... nástroj?“

„Ano, je. Říká se tomu klavír. Je to klávesový nástroj, ale mohl by být klasifikován také jako bicí nebo smyčcový nástroj.“

„Ráda bych slyšela víc. Další melodie...“

Hm... uvidíme. Půjdu s dalším snadným. Už je to nějaký čas, co jsem tuhle hru hrál, ale tady nic není... Nenapadá mě lepší píseň pro tuto sezónu.

Začal jsem hrát, pomalé tempo mě vedlo. Byla to tradiční vánoční melodie. Přesto jsem nevěděl, jestli na tomto světě existuje prosinec.

Píseň byla Jingle Bells.

Něco mi říkalo, že Američana, který s touto písní přišel před více než sto padesáti lety, by ani ve snu nenapadlo, že se bude hrát v jiném světě.

Sakura jemně zavrtěla hlavou zleva doprava. Zdálo se, že si to užívá. Kougyoku také zavřela oči, jako by ocenila melodii. Obě si začaly broukat podle melodie písně.

Když jsem skončil, znovu tiše zatleskala. Cítil jsem se trochu stydlivě.

„Ta píseň... Nauč mě. Chtěla bych to zpívat.“ zeptala se mě Sakura a třpytící se štěněcí psí oči se upíraly na můj obličej. Bylo to od ní dost neobvyklé, že se takhle chovala. Normálně byla tak citově odtažitá.

Přesto jsem odpověděl na její žádost a pustil píseň ještě jednou, tentokrát jsem zpíval text spolu s melodií. Sakura si pobrukovala, když jsem zpíval. Jakmile jsem skončil, řekl jsem jí, že to udělám znovu, ale ona mi řekla, že už si všechny texty zapamatovala. To bylo divné.

Začal jsem znovu hrát melodii a tentokrát zpívala Sakura. W Whoa... Co to sakra?! Byla... úžasná. Její hlas byl jasný, neochvějný a krásný. Netušil jsem, že má v sobě takový talent. Když skončila, široce se usmála a vypadala velmi šťastně.

„Neuvěřitelné... Myslíš, že jsi mohla být zpěvačka?“

„Nejsem si tím jistá, ale možná jsem ráda zpívala. Mohl bys mi ukázat víc?“ Napadlo mě, jestli by to mohlo pomoci jejímu návratu vzpomínek, a tak jsem začal seřazovat všechny písničky, které mě napadly. Pop, rock, folk, říkanky. Západní nebo Japonské, na tom příliš nezáleželo.

Neuvěřitelně si zapamatovala texty písní, přestože je slyšela jen jednou. Její paměť byla ohromující. Ironické, vzhledem k tomu, že měla amnézii.

Přesto by ten její hlas mohl být impozantní zbraní, pomocí které by se dalo vydělat na živobytí. Pravděpodobně bych se pro ni mohl stát idolovým producentem nebo tak něco... Nebo alespoň, kdyby nebyla tak přirozeně uzavřená osoba.

Piano, které jsem teď měl, nebylo stavěno pro doprovodné zpěváky, tak jsem si řekl, že bych měl udělat lepší. Abych byl upřímný, trochu jsem se bál naučit Yuminu a ostatní hrát, protože jsem si ani nebyl jistý, jestli jim to pomůže manipulovat s Fragarach.

Netrvalo dlouho a ostatní slyšeli Sakuřiny neuvěřitelné tóny rozléhající se celým hradem. Než jsem se nadál, shromáždili jsme docela velké publikum.

Jakmile skončila, snesl se na nás příval potlesku. Sakura se z rozpaků podívala do země, ale jemně se usmála, když jí Linze věnovala pár slov povzbuzení.

Poté jsme pokračovali minikoncertem. Byla to v mnoha ohledech plachá a rezervovaná dívka, ale zpěv v ní ukázal jinou stránku, kterou jsem ještě neviděl.

Pokračoval jsem ve hře pro ni a v duchu jsem si poznamenal, že si do svého smartphonu stáhnu nějaké písničky, aby si je mohla poslechnout.