やくと
Zatímco se mi ulevilo, že jsem byla zachráněna, najednou na mě padl stín.
Váhavě jsem se podívala očima vzhůru a byl tam velký bratr s vážným výrazem ve tváři, ze kterého jsem nevyčetla žádné emoce. Vedle něj byla Aisha, která vypadala, jako by mi chtěla pomoci, ale zadržovala to.
Velký bratr se přikrčil a díval se mi přímo do očí. „...Tomoe.“
„A-Ano?“
„Víš, co chci říct, že?“
„Ano... Omlouvám se, že jsem utekla sama a že jsem ti dělala o mě starosti.“
Epilog
Po dlouhém rozbřesku vysvitlo ranní slunce.
Monstrum se na Zaganův příkaz vrátilo domů. Nevěděl, odkud to bylo povoláno, ale rozhodně to byla oblast, která mu byla zcela neznámá.
Ihned poté se jeskyně začala hroutit a Zagan byl donucen uprchnout a nést Nephy, Chastille, Manuelu a dokonce i Barbatose.
No, opravdu si myslel, že je překvapivé, že to stihl takhle včas.
Upřímně, v žádném případě to neměl udělat, ale právě když si myslel, že je po všem, tito tři andělští rytíři přiskočili na pomoc. A protože nesli Chastille a Manuelu, všichni to zvládli.
Kapitola 148: Cesta zpět domů (jedna)
Podle
příběhu předka-san se podzemí u titánů zřítilo, protože pod ním byl velký tunel
táhnoucí se od východu na západ.
Na západní
straně končí u místa, kde Rasutina skupina našla černou skálu.
Východní
strana také dorazila k místu s černou skálou, ale tunel se dále táhne na
východ.
Poslední bod
se zdá být místem za pohořím na východě Lesa Smrti.
Tunel je
jedna rovná tyč, ale zdá se, že tam byly odbočky, která vedly k zemi.
A to se stalo několikrát.
Opravdu zmatený Amane se vydal ke vchodovým dveřím a vyhýbal se rozházenému oblečení a časopisům na podlaze.
Věděl, kdo to je, aniž by se musel podívat kukátkem, a tak si nazul pantofle, sundal řetízek ze dveří a otevřel je. Jak se dalo očekávat, stál tváří v tvář vlnám pískově blond vlasů.
„…Co to děláš?“ zeptal se Amane.
„Nedokázala jsem snést, jak moc zanedbáváš své zdraví. Tohle jsou jen zbytky, které jsem měla, ale prosím, vezmi si je,“ prohlásila Mahiru jasně a prudce natáhla ruku před sebe. V její jemné dlani, o něco menší než Amaneho, držela plastovou nádobu. Matně viděl skrz poloprůhledné víko nějaký dušený pokrm. Nedokázal však přesně říct, co to je, protože nádoba se naplnila párou z teplého jídla.
„...Máte něco s mojí malou sestrou?“
Byl to tichý hlas, ale jasně naplněný hněvem, a když jsem vzhlédla, velký bratr Souma, Aisha a Mutsumi Chima, žena, kterou jsme potkali na nádvoří, byli na druhé straně tří vojáků.
Aisha i Mutsumi měly rozzlobené tváře, a zatímco velký bratr Souma předstíral klid, jeho oči se neusmívaly.
Tři muži se otočili k nově příchozím a pokusili se stěžovat si.
„Cože? Jste toho uprchlíka – bwuh –!“
Než mohl muž s paží v závěsu vyslovit zbytek svých slov, Aisha se k němu přiblížila a chytila jeho tvář pravou rukou. Zdálo se mi, že slyším nepříjemný zvuk.
Kapitola 147: Král duchů
Jsem král
duchů.
Nevím, proč
existuji ani co mám dělat.
Jenom spím.
To je vše.
Ale někdo mě
probudil.
To je
otravné.
Navíc mi ten
někdo dal rozkaz.
Je to zrušit pečeť na tomto místě.
Kapitola 146: Sloučení (dva)
Nikdy jsem
neměl možnost, ale je tu něco, na čem se opravdu chci svézt.
Ale teď
konečně jezdím na lodi. Jedu na lodi ve vaně.
Je to
vydlabaná kánoe, kterou jsem si vyrobil ze stromu.
Po ohřátí u
horkého pramene jedu na lodi, abych se ochladil.
Pak se znovu
dostanu do horkého pramene.
Není to
špatné.
Je také
možné se na lodi najíst.
Chci zkusit plavbu na lodi, ale potřebuji větší místo.
