やくと
Kapitola 148: Cesta zpět domů (jedna)
Podle
příběhu předka-san se podzemí u titánů zřítilo, protože pod ním byl velký tunel
táhnoucí se od východu na západ.
Na západní
straně končí u místa, kde Rasutina skupina našla černou skálu.
Východní
strana také dorazila k místu s černou skálou, ale tunel se dále táhne na
východ.
Poslední bod
se zdá být místem za pohořím na východě Lesa Smrti.
Tunel je
jedna rovná tyč, ale zdá se, že tam byly odbočky, která vedly k zemi.
A to se stalo několikrát.
Opravdu zmatený Amane se vydal ke vchodovým dveřím a vyhýbal se rozházenému oblečení a časopisům na podlaze.
Věděl, kdo to je, aniž by se musel podívat kukátkem, a tak si nazul pantofle, sundal řetízek ze dveří a otevřel je. Jak se dalo očekávat, stál tváří v tvář vlnám pískově blond vlasů.
„…Co to děláš?“ zeptal se Amane.
„Nedokázala jsem snést, jak moc zanedbáváš své zdraví. Tohle jsou jen zbytky, které jsem měla, ale prosím, vezmi si je,“ prohlásila Mahiru jasně a prudce natáhla ruku před sebe. V její jemné dlani, o něco menší než Amaneho, držela plastovou nádobu. Matně viděl skrz poloprůhledné víko nějaký dušený pokrm. Nedokázal však přesně říct, co to je, protože nádoba se naplnila párou z teplého jídla.
„...Máte něco s mojí malou sestrou?“
Byl to tichý hlas, ale jasně naplněný hněvem, a když jsem vzhlédla, velký bratr Souma, Aisha a Mutsumi Chima, žena, kterou jsme potkali na nádvoří, byli na druhé straně tří vojáků.
Aisha i Mutsumi měly rozzlobené tváře, a zatímco velký bratr Souma předstíral klid, jeho oči se neusmívaly.
Tři muži se otočili k nově příchozím a pokusili se stěžovat si.
„Cože? Jste toho uprchlíka – bwuh –!“
Než mohl muž s paží v závěsu vyslovit zbytek svých slov, Aisha se k němu přiblížila a chytila jeho tvář pravou rukou. Zdálo se mi, že slyším nepříjemný zvuk.
Kapitola 147: Král duchů
Jsem král
duchů.
Nevím, proč
existuji ani co mám dělat.
Jenom spím.
To je vše.
Ale někdo mě
probudil.
To je
otravné.
Navíc mi ten
někdo dal rozkaz.
Je to zrušit pečeť na tomto místě.
Kapitola 146: Sloučení (dva)
Nikdy jsem
neměl možnost, ale je tu něco, na čem se opravdu chci svézt.
Ale teď
konečně jezdím na lodi. Jedu na lodi ve vaně.
Je to
vydlabaná kánoe, kterou jsem si vyrobil ze stromu.
Po ohřátí u
horkého pramene jedu na lodi, abych se ochladil.
Pak se znovu
dostanu do horkého pramene.
Není to
špatné.
Je také
možné se na lodi najíst.
Chci zkusit plavbu na lodi, ale potřebuji větší místo.
Ichiha mě vedl zpátky tam, kde byl velký bratr a ostatní, jednou chodbou za druhou, když se najednou zastavil.
„Ah!“
„Ichiho?“
Podívala jsem se před sebe a přemýšlela, co se děje, a uviděla jsem tři velké muže, jak se k nám blíží. Všichni byli tak svalnatí, že to bylo vidět i přes oblečení, takže bylo jasné, že to musí být vojáci.
Znepokojovalo mě, že všichni vypadali zraněně.
Jeden měl ránu na hlavě a čelo měl omotané obvazy, zatímco další měl zřejmě zlomenou ruku, protože mu visela na krku. Poslední z nich měl možná zlomenou nohu, protože chodil o berlích.
Kapitola 145: Sloučení (jedna)
Velkou vanu,
kterou může používat 20 lidí najednou, jsem rozdělil na dvě poloviny. První
polovina je dámská a druhá pánská.
Vyrobil jsem
také dvě malé vany, do kterých se vejdou tři lidé.
To jsou
rodinné vany.
Vlastně jsem
si jednu z nich dělal jako soukromou vanu, ale Tier ji viděla, tak jsem ji
předělal na rodinnou.
Říkám si,
jestli se nevzdávám kvůli jejímu tlaku pohledu.
Jsou tam dvě, protože mě viděla i Kierbit, která je svobodná, tak jsem si vyrobil soukromou vanu.
