やくと
Kapitola 146: Sloučení (dva)
Nikdy jsem
neměl možnost, ale je tu něco, na čem se opravdu chci svézt.
Ale teď
konečně jezdím na lodi. Jedu na lodi ve vaně.
Je to
vydlabaná kánoe, kterou jsem si vyrobil ze stromu.
Po ohřátí u
horkého pramene jedu na lodi, abych se ochladil.
Pak se znovu
dostanu do horkého pramene.
Není to
špatné.
Je také
možné se na lodi najíst.
Chci zkusit plavbu na lodi, ale potřebuji větší místo.
Ichiha mě vedl zpátky tam, kde byl velký bratr a ostatní, jednou chodbou za druhou, když se najednou zastavil.
„Ah!“
„Ichiho?“
Podívala jsem se před sebe a přemýšlela, co se děje, a uviděla jsem tři velké muže, jak se k nám blíží. Všichni byli tak svalnatí, že to bylo vidět i přes oblečení, takže bylo jasné, že to musí být vojáci.
Znepokojovalo mě, že všichni vypadali zraněně.
Jeden měl ránu na hlavě a čelo měl omotané obvazy, zatímco další měl zřejmě zlomenou ruku, protože mu visela na krku. Poslední z nich měl možná zlomenou nohu, protože chodil o berlích.
Kapitola 145: Sloučení (jedna)
Velkou vanu,
kterou může používat 20 lidí najednou, jsem rozdělil na dvě poloviny. První
polovina je dámská a druhá pánská.
Vyrobil jsem
také dvě malé vany, do kterých se vejdou tři lidé.
To jsou
rodinné vany.
Vlastně jsem
si jednu z nich dělal jako soukromou vanu, ale Tier ji viděla, tak jsem ji
předělal na rodinnou.
Říkám si,
jestli se nevzdávám kvůli jejímu tlaku pohledu.
Jsou tam dvě, protože mě viděla i Kierbit, která je svobodná, tak jsem si vyrobil soukromou vanu.
Kapitola 3 – Andělská štědrost
Jak Amane předpokládal, on a Mahiru se opět stali pouhými dvěma lidmi, kteří navštěvovali stejnou školu.
Následující den se cítil mnohem lépe a náhodou potkal Mahiru, když šel na nákupy do obchodu s potravinami, ale moc si toho neřekli. Amane si všiml, že Mahiru vypadala trochu ulevně, že se uzdravuje.
Ani následující pondělí se ve škole nic nezměnilo. Ti dva si zase byli cizí. Jediný malý rozdíl byl v tom, že kdykoli se teď cestou do školy potkali, pozdravila ho rychlou úklonou. To bylo vše.
„Oh, Amane, je ti lépe?“
„Jsem v pořádku, díky.“
Kapitola 144: Hlídač
Jmenuji se
Donovan.
Jsem
trpaslík, ale liším se od obvyklých trpaslíků.
Pocházím z
velké rasy starších trpaslíků.
Náš rozdíl s
trpaslíky je… Zajímalo by mě.
Opravdu
nevím.
Je to
fyzická síla? Délka života?
Nebo možná tolerance k alkoholu.
Kapitola 143: Díra zemní krysy na východě
Jmenuji
se….Gavaru….je to tak?
Myslím, že
moje jméno je delší než to….
Maa, na tom
nezáleží.
Představte
si mě jako milého, pracovitého předka upírů.
Vymazal jsem
si paměť, takže to vlastně nevím, i když se snažím si na to vzpomenout.
A teď se
vraťme k tomu, co chci říct. Překvapil mě zázrak, že někdo s mou krví porodil
dítě.
Nemyslel jsem si, že je to možné, a tak jsem ji okamžitě hledal.
Kapitola 142: Díra zemní krysy na západě
Jsem
Rasutisumoon.
Jsem drak,
jehož nejoblíbenější je sušený tomel.
I když jsem
se tak dříve nechovala, jsem hrdá na to, že v poslední době se chovám jako
dospělá.
Zdá se, že
odvádím dobrou práci, takže mě chválí i můj otec a dědeček.
A pak je tu
zkáza v severním dungeonu.
Je to
selhání, které jsme udělali já i Hakuren-aneesama, když jsme lovily krvavé zmije.
Myslela jsem si, že zřícení části podzemí je maličkost ve srovnání s vyhubením krvavých zmijí, ale nikdy jsem si nemyslela, že jsem příliš naivní.
