IwS 1 - Prolog

 

 

Prolog „

 

 Nesnáším, když jsem nositelem špatných zpráv, ale je mi líto, že jsi mrtvý.“

 „Chápu."

Starý muž přede mnou sklonil hlavu. Byli jsme v moři mraků. Táhli se, kam oko dohlédlo, možná ještě dál. Uprostřed toho všeho jsme spolu seděli na malém čtverci rohoží tatami. Čtyři a půl rohože tatami, abych byl přesný. Byla to jednoduchá malá místnost, i když ten popis byl volný, protože postrádal stěny i střechu, a vznášel se v oblacích. Byl vybaven malým čajovým stolkem, sadou zásuvek, starou CRT televizí a staromódním telefonem. Vše bylo velmi klasické, když už nic jiného.

 Ale to všechno stranou, zpátky k Pánu Bohu. Nebo alespoň muži, který tvrdil, že je Bůh. Tenhle Bůh tvrdil, že jsem zemřel při nějaké nehodě jeho tvorby. Upřímně řečeno, na mrtvého muže jsem se rozhodně necítil úplně bez života.

Jak jsem si vzpomněl, když jsem byl na cestě ze školy domů najednou začal padat déšť. Jel jsem oklikou místním parkem a v tu chvíli mě přepadlo oslepující světlo a hromový řev.

„Obávám se, že jsem udělal hrubý omyl, když jsem seslal nějaký blesk do světa dole. Opravdu se omlouvám za svou chybu. Nikdy jsem nechtěl, aby to někoho zasáhlo ... šance, že se to stane, jsou tak nízké…! Opravdu se nemůžu dostatečně omluvit.“

 

 

„Takže blesk zaznamenal kritický zásah, který mě zabil?" To dává smysl. Takže ... pak je tohle nebe? “

„Aha, ne. To je vlastně daleko nad Nebem. Tady žijí všichni bohové. Dalo by se to nazvat Božskou říší. Vlastně jsem tě sem musel povolat sám. Lidé běžně nemohou nikdy doufat, že sem přijdou. Teď, um, Mo ... Mo-chi-zu-ki ...“

„Ah, Mochizuki. Mochizuki Touya. Touya je moje křestní jméno.“

„Ano, ano, mladý Touyo.“Starý Pán bůh mě oslovil, když nám oběma naléval šálek čaje.

Podívejme se na to. Můj čajový stonek je vzpřímený. Měl jsem štěstí, pomyslel jsem si.

„Mladý Touyo, nejsi v této situaci příliš klidný?  Jsi mrtvý. Myslel jsem, že bys byl víc zpanikařený, nebo možná dokonce rozzuřený.“

„Jsem mrtvý muž, co mluví. Upřímně řečeno, je pro mě těžké uvěřit, že je to skutečné. Ale co se stalo, stalo se. Nemá cenu nad tím ukazovat prsty.“

„To je dost filozofický pohled.“

I tak by mě nikdy nenapadlo, že umřu v patnácti... Upíjel jsem čaj, když mi ta myšlenka prolétla hlavou. Ah, vynikající.

„Tak co bude dál? Nebe nebo peklo, kudy mě pošleš?“

„Ach ne. Znič tu myšlenku! Byla to moje vina a já za to rád přijmu odpovědnost. Za chvíli budeš vzkříšen, nedělej si s tím starosti. Ale ... “Bůh se na okamžik zastavil nad svými slovy.

Nemohl jsem si pomoct, ale přemýšlel jsem co se stalo.

„Určitě tě můžu obnovit k životu, ale nemohu tě jednoduše umístit zpět tam, odkud jsi přišel. Existují pravidla pro tento druh věcí, rozumíš? Ještě jednou mi dovol, abych se za tuto situaci mohutně omluvil ... Nyní k věci.“

„Pokračuj," řekl jsem povzbudivě.

„Je možné poskytnout Ti život v jiném světě. Takříkajíc šanci začít znovu. Samozřejmě pochopím, jestli se ti ten nápad nelíbí, ale - "

„To zní dobře."

„... Opravdu?“ Když zjistil, že jeho nekonečná omluva byla krátká, boží tvář byla nyní téměř komicky prázdná.

„Pokud to tak musí být, tak to je vše. Upřímně jsem šťastný, že mám další šanci, takže to je v pořádku.“

„Opravdu jsi úžasný mladý muž ... Určitě jsi mohl udělat něco ze sebe, kdybys tam byl ještě naživu ... Prosím, odpusť mi mou nedbalost." Chudák starý Bůh vypadal velmi sklíčeně. Byl jsem velmi blízko svého vlastního dědečka, takže mi to připadalo trochu špatné.

Věděl jsem, že je to hloupé, ale rozhodně jsem s ním sympatizoval. Kromě toho jsem mluvil s bohem všech lidí. Nikdy jsem nebyl moc věřící, ale nebyl jsem tak hloupý, abych vstal a začal na toho chlapa řvát, požadoval, aby zase všechno napravil. Cítil jsem se velmi smutný z toho, že už nikdy neuvidím svou rodinu nebo přátele, ale to nebylo něco, co by se dalo spravit vinou boha. Můj děda mi říkal, že jsem dobrý člověk, typ člověka, který druhým lidem odpustil, když udělali chyby. Podle všeho byli bohové také lidé. Pravděpodobně

„Aspoň mi dovol, abych ti to nějak vynahradil. Je mi dovoleno udělit ti takové malé laskavosti... Napadá tě něco?“

„Hm... no, tak nějak jsi mě sem dostal." Být schopen jít domů by bylo hezké, ale to bylo proti pravidlům. Jako takový jsem neměl jinou možnost než myslet na něco jiného. Něco, co by mi v novém světě mohlo být k užitku.

„Svět, do kterého mě posíláš... co je to za místo?“

„Aha, ve srovnání s tvým světem to ještě není tak rozvinuté. Hm... tvůj svět byl ten, který měl středověk, správně? Předpokládám, že je to blízko této úrovně, na celospolečenský pohled. Tedy alespoň polovinu! Trochu se liší polohou.“

No... to byl určitě propad, co se kvality života týče. Když jsem to slyšel, trochu jsem se bál. Opravdu bych mohl přežít, kdyby mě někdo hodil do takové krajiny, abych se o sebe postaral? Ach, to je ono, uvědomil jsem si.

„Hm, je tu jedna věc.“

„Ach? Tady je? Řekni to a uvidím, co se dá dělat. “

„Tohle, dokážeš to, abych to mohl ještě použít, když budu tam?“ Vytáhl jsem z kapsy uniformy předmět, který jsem si přál. Předmět podobný malé kovové desce, zařízení známé jako všemocný mobilní telefon! No, opravdu, byl to jen můj smartphone.

„To je všechno? No, předpokládám, že je to možné... Musel bych však zavést určitá omezení pro jeho použití, pokud je to přijatelné.“

„Jaký druh?“

„Nebudeš moci přes něj s nikým komunikovat. Zjednodušeně řečeno bych měl říci, že ho nebudeš moci použít k interakci se svým starým světem. Žádné esemesky, posílání na webové stránky a žádné odchozí hovory. Stále však budeš moci pozorovat, procházet a využívat vyhledávací funkce a podobně. Co jiného ... Oh, dám ti také své telefonní číslo.“

„Zní to dobře.“ Všechny informace z mého starého světa by udělaly mocnou zbraň. Tehdy jsem přesně nevěděl, jak, ale byl jsem si jistý, že se to ukáže jako užitečné.

„Připojím baterii přímo k tvojí magii, aby byla stále nabitá. Nebudeš se muset starat o to, že ti dojde energie. “

„Promiň, řekl jsi právě magii?" Říkáš mi, že lidé v mém novém světě mohou vrhat kouzla a tak? “

„No, ano. Nebojte se, měl bys to umět v pravý čas volně používat.“

Chtěl jsem se stát čarodějem. Úžasný. Opravdu jsem se chtěl stát čarodějem, když jsem začal žít v jiném světě.

„Tak dobrá. Měli bychom se opravdu postarat o to, abych tě teď dostal zpátky na nohy, co? “

„Děkuji za to všechno, opravdu.“

„Vůbec ne. Celá tato situace byla výsledkem mé chyby, se kterou jsem začal. Když už o tom mluvíme, poslední věc.“ Bůh jemně zvedl ruku ke mně. Byl jsem na chvíli zahalen do teplého, něžného světla.

„Bylo by docela tragické, kdybys okamžitě po oživení znovu zemřel, a tak jsem dal všem tvým základním schopnostem malou podporu. Tvoje tělo bude silnější, tvoje mysl ostřejší a tak dále. Ať tak či tak, mělo by pro tebe být tentokrát podstatně těžší zemřít. Tedy pokud ti nějaký hloupý starý bůh nepustí blesk na hlavu!“ Laskavý starý blázen se kysele usmál. A já jsem se taky usmál.

„Jakmile budeš dole ve světě, nedokážu toho pro tebe mnoho udělat. Tak to považuj za malý dárek ode mě.“

„Ještě jednou díky.“

„Možná se mi nepodaří příliš zasahovat do nižších sfér, ale vždy ti mohu nabídnout rady, pokud to budeš potřebovat.“ bůh ukázal na můj telefon, když mluvil.

Tohle bylo trochu těžké. Nemohl jsem volat bohu každý večer a ptát se, jak udělat to nebo ono, tak jsem si řekl, že bych měl zdržet volat mu, pokud by situace nebyla obzvlášť vážná.

„Tak tedy, až příště.“ Bůh mě vyprovodil se svatým úsměvem a já v mžiku omdlel.