HRH 1 - Kapitola 1: Získávání financí 5/5

Ve světle blízkého úsvitu, jsme Liscia a já poskakovali na koni.

Při dýchání v ranní mlze, Lisciin kůň uháněl s klap, klap, a ani v nejmenším ho netrápila váha dvou lidí. Liscia seděla vpředu a držela otěže, zatímco já byl za ní s rukama kolem jejího útlého pasu a držel se jako o život.

„Hele, nemačkej mi tak silně břicho,“ namítla.

„V žádném případě. Je to dost děsivé.“

„Žalostný. Neměl bys normálně jako muž držet otěže?“

„No, není to, jako bych měl na výběr. Protože jsem nikdy na koni nejezdil.“

V moderním Japonsku byla zřídkakdy možnost jezdit na koni.

Přinejlepším, jako dítě jsem jezdila na poníkovi v zoologické zahradě, zatímco někdo jiný ho vedl na vodítku.

„V téhle zemi může jezdit skoro každý, od sedláků až po šlechtu, víš?“ řekla mi.

„V mém světě bylo mnohem pohodlnější vozidlo."

„Tvůj svět ... řekni mi o něm, Soumo."

„Hm?”

„Nechal jsi... po sobě nějakou rodinu, možná milenku, na druhém světě?“ Liscia se mě váhavě zeptala. Snažila se být ohleduplná k mým pocitům?

„Ne, nikdo. Můj poslední příbuzný, můj děda, nedávno zemřel... jo.“

„...Omlouvám se.“

„Není se za co omlouvat. Děda měl plnohodnotný život. Proto, no... Nikdo nečeká na můj návrat, takže asi necítím potřebu se vracet ve spěchu.“

„Ah... opravdu.“ Liscii se poněkud ulevilo.

Zatímco jsme si povídali, kůň neustále klapal. Bylo kolem šesté ráno, možná. Čas, kdy se lidé konečně začnou hýbat. Když jsme procházeli nákupní ulicí, žádné obchody ještě nebyly otevřené a skoro nikdo nebyl venku. Prošli jsme hradním městem a dorazili ke zdi, která šla kolem hlavního měst. Došli jsme k masivní bráně, jakou jsem viděl jen v zahraničních fantasy filmech, a když jsme si promluvili se strážemi, vyšli jsme ven malými dveřmi vedle ní.

Tady mluvila Liscia. Kdyby jim čerstvě jmenovaný král řekl, že chce odejít z města bez osobních strážců, pochybuji, že by to dovolili. Tak jim Liscia, která měla hodnost důstojníka, řekla: „Byla jsem vyslán ven na příkaz krále,“ a odehrála to jako součást svých povinností.

Jakmile jsme bezpečně prošli branou, Liscia dodala: „Vzhledem k tomu, že jsem řekla, že je to královský rozkaz, bude o tom záznam. Kdo ví, co nám Marx později řekne...“

Ignoroval jsem její stížnosti.

Po krátkém výletu ulicemi města jsme konečně dorazili k cíli. „...Tady zastav,“ řekl jsem.

Když zastavila koně, Liscia se na mě tázavě podívala. „Sem jsi chtěl přijít? Vidím jen pole farmářů.“

Vskutku, nebylo tu nic než zelená pole zelených listů. Zelená pole, vlhká ranní rosou, kam až oko dohlédlo. Tohle bylo to místo... O tom není pochyb.

„Tohle je místo, které jsem ti chtěl ukázat, Liscio.“

„Tahle pole? Předpokládám, že jsou pěkná, když jsou mokré ranní rosou jako je tato...“

„Hezká... co. I když právě kvůli tomu lidé umírají hlady.“

„Cože?“ Lisciiny oči se rozšířily překvapením.

Povzdechl jsem si. „Podívejte se zblízka. Tato „nepoživatelná pole“ jsou kořenem potravinové krize v této zemi.“

◇ ◇ ◇

Nepoživatelná pole... Tak Souma nazýval pole rozprostírající se přede mnou a trpce se na ně díval. Souma řekl, že mi chtěl ukázat tato pole, ale já pořád nechápala proč.

„... Co tím myslíš?“

„Přesně to, co jsem řekl. Všechna pole, která vidíš, jsou bavlněná pole. “

„Bavlněná pole ... Ah! To jsi myslel tím nepoživatelným!“

Bavlněné rostliny byly pěstovány tak, aby vytvářely bavlněné nitě. Jistě, na těchto polích nerostlo nic, co by se dalo sníst.

Souma se posadil a opřel si lokty o stehna. „Skočím-li rovnou k mému závěru, je to přílišný nárůst počtu těchto bavlníkových polí, který způsobil nedostatek potravin v této zemi.“

„...Ještě jednou?“

Řekl teď tak nějak mimoděk něco neuvěřitelného? Příčina nedostatku potravin?

„Zatímco jsem třídil papíry, všiml jsem si toho. S rozšířením panství Pána démonů prudce vzrostla poptávka po oblečení a dalších každodenních potřebách. Poptávka po surovinách samozřejmě také vystřelila vzhůru. S rostoucími prodejními cenami bavlněných rostlin a možností prodat tolik, kolik se dá vyrobit, zemědělci zcela přestali pěstovat potravinářské plodiny, které do té doby pěstovali. Plodiny pěstované k prodeji jiným, místo aby jedly, se nazývají hotovostní plodiny. Což znamená: naši zemědělci se uchýlili k pěstování pouze hotovostních plodin, což vedlo ke snížení míry potravinové soběstačnosti této země.“

Nebyla jsem schopna slova. Příčina nedostatku potravin v této zemi...

Vždycky jsem si myslela, že je špatné počasí, nebo že naše země má jen špatnou půdu. Tady byl konkrétní důvod, a přesto jsem ho já, která jsem v této zemi žila více než deset let, neviděla. Soumovi, který sem byl povolán teprve před několika dny, se to mezitím podařilo.

„Kdybych zašel ještě o kousek dál, mohl bych říci, že je to také příčina špatné ekonomiky této země. Když klesne míra potravinové soběstačnosti, musíte dovážet z jiných zemí, abyste se vyhnuli hladovění. Dovážené potraviny však zahrnují i náklady na dopravu, takže cena potravin roste. To vytváří tlak na rozpočty domácností, ale zatím můžete jen snížit náklady na potraviny. Když nebudeš jíst, budeš koneckonců hladovět. Samozřejmě, pokud chcete tuk někde upravit, bude to v nepotřebném a luxusním zboží. Tato změna výdajových postupů způsobuje sestupnou spirálu v ekonomice.“

Na co jsem se to dívala? Kdybych byla jen prostým občanem, bylo by fajn se jen pohrdavě smát mému nedostatku rozhledu. Nicméně, byla jsem princezna.

Neznalost těch nahoře zabíjí ty dole.

„Jsem ... selhání jako královská." Ztratila jsem veškerou sílu a padla jsem tam na kolena. Za celý svůj život, jsem nikdy necítila tak silný pocit bezmoci jako teď.

Když mě Souma takhle viděl, vypustil „Uh“ a „Um“, poškrábal se na hlavě, než mi položil ruku na hlavu.

„Nenech se tím tak srazit k zemi. Zajistili jsme finance, které budeme potřebovat. Na zemědělské reformy ještě není pozdě.“

„...Co plánuješ dělat?"

„Zavést omezení růstu hotovostních plodin, vrátit pěstování potravinářských plodin a zlepšit míru naší soběstačnosti. Země bude vyplácet dotace na podporu tohoto přechodu. Nejprve pole znovu osázíme fazolemi, které mají širokou škálu využití, a bramborami, které jsou odolné proti hladomoru, a časem bych rád zvýšil počet rýžových polí. Potom...“

Souma výmluvně hovořil o svých plánech na reformu zemědělství. Použil spoustu slov jako „rýžová pole“, která mi byla neznámá, ale když jsem se podívala na jeho tvář z profilu, vypadal tak zářivě.

Cítila jsem, že chápu, proč mu otec abdikoval na trůn. On byl to, co teď tahle země nejvíc potřebovala. Museli jsme udělat cokoliv, abychom ho tu udrželi svázaného. Naše zasnoubení bylo pravděpodobně míněno jako další řetěz, kterým bychom ho mohli svázat.

Asi si nemůžu dovolit být naštvaná, že se o zásnubách rozhodlo bez mého přispění.

Souma řekl, že jakmile se země dostane na správnou cestu, vrátí trůn, ale to jsme mu nemohli dovolit. Pro zemi by byla ztráta, kdyby muž s tak vzácným talentem odešel. Bylo třeba tomu za každou cenu zabránit.

Říká, že ve svém starém světě nemá rodinu. Kdybych se stala jeho rodinou tady, mohla bych ho udržet v této zemi? Přemýšlela jsem. Jako jeho snoubenka, pokud mohu udělat manželství hotovou věcí... Počkat, nejlepší způsob, jak z toho udělat hotovou věc... by v podstatě bylo... dělat to s ním...

Myšlenky, které mě napadaly, mi zrudly v obličeji.

„Takže v horách budeme.... hej! Liscio, posloucháš?“

„Eek! P-Proč, ano, Poslouchám tě.“

„Hm?" Tvoje tvář je celá červená, víš.“

„To je jen východ slunce! Nic si z toho nedělej!“

Tváře mi hořely. Byla jsem připravená z rozpaků umřít.

Od té doby si myslím, že jsem neslyšela jediné slovo Soumova vysvětlení.