AdD 1 - Kapitola 4: Neopětovaná láska je něco, co může i fyzicky bolet 3/7

Půlnoc. Pokud si pamatoval, byla to doba, kdy se Zagan ponořil do výzkumu, ale v poslední době se to změnilo v čas spánku. Vzhledem k tomu, že Nephy dodržovala docela normální rozvrh, Zagan si nakonec zvykal, aby jí to vyhovovalo.

S loktem opřeným o trůn se poddal ospalosti. Vzápětí se však ozvalo zaklepání na dveře do pokoje.

„Nephy? Co je v takovou hodinu špatně?“

Normálně by Nephy v tak pozdní hodinu už spala. Možná měla jen žízeň, ale to bylo poprvé, co sestoupila z věže a tak pozdě v noci cestovala až do trůnního sálu.

Když Nephy vstoupila, všiml si její bílé noční košile, díky čemuž bylo jasné, že už jednou šla spát. Způsob, jakým nesla načechraný polštář v náručí, byl tak rozkošný, že měl Zagan pocit, že ztratí veškerý rozum.

Zatímco Nephy stále objímala polštář, nesměle otevřela ústa, aby promluvila.

„Um, mistře...“

„Hm?“ Když Zagan viděl, že se zdá, že stojí na obřadu, narovnal se.

A zanedlouho se Nephy rozhodla a promluvila.

„Bylo by... fajn... spát spolu?“ Nejen uši, ale dokonce i její tvář zrudla, když tato slova říkala.

A Zaganův obličej obratem ztuhl.

Jsem muž a Nephy je žena, takže když říká spát spolu, znamená to...! Zagan polkl douškem sliny.

Dokonce i on byl muž. Myšlenka, že by chtěl zkazit hebkou a světlou pleť tak krásné dívky, mu prolétla hlavou mnohokrát.

Pokud by se však jen jednou poddal chtíči a ublížil Nephy, Zagan by se z toho určitě nikdy nevzpamatoval. Proto se doposud zdržoval.

A teď se mi Nephy přišla odevzdat!? Vzhledem k možnosti, že slyšel špatně, nebo že šlo o pouhé přejídání, Zagan se uklidnil, když ji požádal, aby to zopakovala.

„Nephy, chápeš význam toho, co jsi právě řekla?“

„...Ano.“ Zřejmě byla také dost nervózní. A tak se slzami v očích upřímně řekla svůj názor.

„Na tomto hradě je přece jen jedna postel.“ A když se chystal vykřiknout radostí, Zagan naklonil hlavu na stranu.

Hm? Počkej, to je divný způsob, jak to říct... Jistě, pokud by měl člověk uvažovat o nějaké pořádné posteli v tomhle hradu, pak ho napadla jen Nephyina. Cokoli jiného bylo buď rozbité, nebo příliš špinavé, a Nephy se ze všech sil snažila je všechny zastrčit.

Samozřejmě nic nenamítal proti myšlence, že by se k sobě v Nephyině pokoji drželi, ale měl pocit, že to nebylo to, co se snažila říct.

Zatímco to několik sekund zvažoval, uvědomil si, že se k jádru problému nemůže sám dostat, a tak ji pobídl, aby poskytla další podrobnosti.

„V-význam...?“

Nephy si také zřejmě uvědomila, že její vysvětlení je nedostatečné, a poté, co se stydlivě kousla do rtu, začala vysvětlovat od začátku.

„Mistře, vždy spíte na tomto trůnu.“

„No, je to tak.“

„Věřím, že když si lehnete a odpočinete... možná by jste se cítil... víc v pohodě.“

I kdyby si chtěl lehnout, jediná postel byla Nephyina. Jinými slovy... Hm? Pak to není o vzdát se jejího těla nebo tak něco? Když Zagan nasadil naprosto zmatený obličej, Nephy dokončila, co říkala.

„Jako takový... co takhle... spát... spolu...“ Její tvář už byla jasně červená až do bodu, kdy měla pocit, že začne hořet.

Zagan si myslel, že v tu chvíli pravděpodobně dělá úplně stejný typ obličeje.

Jsi příliš čistá, zatraceně... Jinými slovy, zdálo se, že tím nemyslela, že by chtěla, aby vstoupili do fyzického vztahu. Ne, prostě chtěla sdílet postel. Přesto mu to připadalo dost nedostatečné, vzhledem k jeho předchozím očekáváním...

Pocit chtíče z toho, že jeho naděje vzrostla tak vysoko, a pocit, že chce čistě přijmout Nephy zapojenou do přetahované. A na konci tohoto konfliktu Zagan dospěl k poněkud zvláštní odpovědi.

„Poslouchej mě, Nephy. Jsem za tu myšlenku vděčný, ale tato místnost je základním kamenem mé bariéry. Je to nejpohodlnější místo pro nasazení protiopatření v případě narušitelů.“ Měl pocit, jako by mu z očí vytryskly krvavé slzy. To však byla také pravda.

Ti zatracení andělští rytíři sem koneckonců právě vtrhli odpoledne. Normálně by se tím tolik netrápil, ale skutečně cítil, že si nemůže dovolit být nedbalý.

Bylo snadné cítit se uvolněně hned po odrazení vetřelců, takže pravděpodobnost, že přijde druhá vlna a zamíří do toho okna, byla vysoká.

Proto musel Zagan sedět v místnosti, aby mohl okamžitě zasáhnout.

Nephy však přikývla, jako by jeho odpověď již předpověděla.

„Myslela jsem... to by mohl být ten případ, takže...“ Nephy se posadila na koberec a rozpřáhla ruce.

„Prosím, pokračujte... a použijte můj klín.“

Klín... polštář? Takový vývoj nečekal. Navíc, když viděl, že si s sebou vzala i polštář, zdálo se, že chce zůstat celou noc. Zagan pochyboval, zda prostě vstane a umře štěstím.

Když Nephy viděla, že Zagan není schopen udělat rychlé rozhodnutí, začala mávat roztaženýma rukama, aby na něj zavolala. Zdálo se, že je příliš trapné to říkat znovu, a tak se mu snažila pokynout, aby rychle přišel.

V žádném případě nemohu odmítnout takové pozvání...! Měl chuť na Nephy ještě chvíli hledět, ale Zagan okamžitě vstal ze svého trůnu, když mu došla trpělivost.

„Já-já vidím. Tak to mám nechat na tobě?“ Zakolísal, když se rozvalil na zemi, a svěřil svou hlavu Nephyinu klínu.

Byl to koberec, po kterém se chodilo s botami, ale protože ho Nephy vyprala a vydrhnula, byl ještě měkčí než jakákoli obyčejná deka. A kvůli tělesnému teplu z jejích něžných stehen přemohl jeho chtíč zvláštní pocit klidu.

Nephy na něj upřeně zírala, když jeho hlava klesla na její klín.

„Jak je to?“

„N-Není... špatné.“ Nephyinu tvář blokovala její obří ňadra, když na ni Zagan vzhlédl zezdola. Stále dokázal rozeznat polovinu její tváře, ale upřímně si nebyl jistý, kam se má dívat.

Nakonec Nephy začala neohrabaně hladit Zagana po hlavě.

Zaganův pohled začal bloudit ještě víc kvůli lechtivému a poněkud uklidňujícímu pocitu. A jako by se vzpamatoval, odkašlal si.

„Nicméně, proč to tak najednou?“ Nephy okamžitě odvrátila pohled, jako by byla zmatená, a pak promluvila šeptem.

„Mistře, i když... jste se dozvěděl o mé mystice, řekl jste mi, že je v pořádku, abych tu zůstala. Proto... chci projevit svou vděčnost... nějak...“ Vyjádření takové myšlenky a pocitů pro ni bylo poprvé. A pochopila, jak moc ji potěšilo, že byl Zagan spokojený.

Zagan, který zůstal rozvalený na podlaze, natáhl ruku k její tváři.

„Vždy mi pomáháš mnoha způsoby... Opravdu, není třeba, abychom tak formálně vyjadřovali vděčnost.“

„...Rozumím.“ Nephy stydlivě přikývla.

Zagan si pak vzpomněl, že je tu něco, o čem se jí nezmínil. Protože přišli andělští rytíři, nemohl to říct.

„Hej, Nephy.“

„Ano.“ Zagan řekl svůj názor, když na něj kývla hlavou s prázdným výrazem ve tváři.

„Chceš zkusit... naučit se čarodějnictví?“ Nephy dvakrát zamrkala a pak překvapeně otevřela oči.

„Já... učit se čarodějnictví?“

„To jo. Myslím, že na to máš talent. Kromě toho od dnešního odpoledne nemůžeš ovládat tu mystiku nebo cokoli jiného, že?“ V tuto chvíli nebyla schopna používat čarodějnictví s obojkem, který jí utěsňoval manu. Dokázala však projevit mystiku i na něm.

Kdyby ji tehdy nechal samotnou, andělští rytíři, na které Nephy zaútočila, by byli pravděpodobně roztrháni na kusy. Navíc také vyléčila Zaganovu ránu. Pokud by to dokázala vědoměji ovládat, pak byla velká šance, že nakonec zesílila natolik, aby zranila i Zagana.

„Je to síla s odlišnou strukturou, takže pouhé studium čarodějnictví ti nutně nepomůže ovládat mystiku. Nicméně prozatím by ses tím měla umět alespoň bránit.“ Čelil několika neúspěchům, ale Zagan se nevzdal toho, že by jí sundal límec. Proto ji chtěl připravit na den, kdy nebude spoutaná.

A jako by nedokázala skrýt své zmatení, Nephyiny oči se roztřásly.