Po chvíli chůze jsem našel znamení pro Stříbrný Měsíc. Logo mělo srpovitý měsíční design. Celkem standardní, po zvážení všech věcí. Budova, která byla z cihel a dřeva, byla tři patra vysoká. Rozhodně to vypadalo dost bytelně.
Prošel jsem dvojitými dveřmi. Místnost uvnitř připomínala bar či jídelnu s velkým pultem napravo. Vlevo byly schody vedoucí vzhůru.
„Vítejte. Jste tu na jídlo, nebo je to pokoj, co chcete?" Volala na mě slečna za pultem. Své rudé vlasy měla svázané do copu a vypadala docela živě. Žena kolem dvaceti let, hádal jsem.
„Ach, rád bych si pronajal pokoj, prosím. Kolik za noc?“
„Dva měďáky! Stravování je zahrnuto v ceně. Oh, budete muset zaplatit dopředu.“
Bez jiné možnosti jsem si z peněženky vzal jednu zlatou minci a položil ji na pult.
„Kolik nocí mi to přinese?"
„Co to znamená, kolik? Padesát, že?" Odpověděla, očividně podrážděná.
„Padesát?!“
Cítil jsem se probodnut náhlým pohledem, který mi věnovala, z čehož jsem měl pocit, že v podstatě říká „Hej, neumíš to spočítat?“ nebo tak něco. Takže... jedna zlatka se rovná stovce měďáků. Deset zlatých by mi mohlo koupit pět set nocí. Pohodlně bych mohl žít zhruba rok a půl, aniž bych zvedl prst. To znamenalo, že jsem měl hodně peněz, že?
„Dobře! Jeden měsíc. V poslední době jsme neměli moc zákazníků, takže právě teď jste tak trochu záchránce. Haha... Díky. Ale už nemám stříbrné mince, takže vám dám zbytek v mědi.“
Slečna si vzala zlatou minci a vrátila mi čtyřicet měděných mincí. Pokud vzala šedesát měďáků, pak to znamenalo, že jeden měsíc na tomto světě je zhruba třicet dní. Tedy dost blízko k mému starému světu.
Když se to roztřídilo, slečna vyndala z pod pultu to, co vypadalo jako hotelový registr. Otevřela to přede mnou a pak mi podala ptačí pero.
„Tak dobře. Kdybyste se tu mohl podepsat, prosím.“
„Ach, promiňte.... Věc se má tak, že vlastně nemůžu psát. Mohla byste to vyplnit za mě, prosím? “
„Opravdu? No, to je v pořádku. Jak se jmenuješ?“ (změna v oslovování - kvůli "důvěrnosti" ohledně jména a kvůli charakteru postavy hostinské)
„Mochizuki. Mochizuki Touya. “
„Mochizuki? To je dost neobvyklé jméno.“
„Ach, počkejte, ne. Jmenuji se Touya. Mochizuki je moje příjmení... moje ehm, rodinné jméno.“
„Dobře, dobře! Tvé jméno a jméno rodiny jsou obráceně. Jsi z Eashenu?“
„Err... někde kolem těch částí, jistě.“ Neměl jsem nejmenší ponětí, kde na světě je Eashen, ale nemohl jsem přijít s ničím lepším, tak jsem to tak nechal. Rozhodl jsem se později podívat na mapu, abych zjistil, jestli na ní najdu tohle místo Eashen.
„Dobře. Tvůj pokoj je ve třetím patře, hned na konci. Ze všech našich pokojů získává nejlepší sluneční světlo! Tady máš klíč, určitě ho neztrať. Toaleta i vana jsou v prvním patře a tato místnost zde je ke stolování. Když už o tom mluvíme, budeš dnes obědvat?“
„Tak něco rychle vyšlehnu. Můžeš využít tento čas a jít se podívat na pokoj, možná si trochu odpočinout.“
„Rozumím," řekl jsem. Potom jsem si vzal klíč od pokoje, šel nahoru do třetího patra a otevřel dveře do mého pokoje. Byla to zhruba velikost místnosti o šesti tatami s postelí, psacím stolem, židlí a skříní. Otevřel jsem okno a podíval se dolů na ulici. Pohled byl opravdu pěkný. Rovněž bylo úžasné sledovat děti pobíhající a hrající si kolem.
Posilněn a v překvapivě příjemné náladě jsem opustil svůj pokoj a zamkl ho. Když jsem se vracela dolů, přivítala mě krásná vůně.
„Tady máš! Promiň za to čekání.“ Sedl jsem si do jídelny a slečna mi donesla jídlo. Byla tam nějaká polévka, něco připomínající sendvič a salát. Chléb byl trochu tvrdý, ale na první bochník, který jsem zkoušel v jiném světě, velmi dobrý. Dokonce vynikající. Celou tu věc jsem snědl.
Poté jsem se zamyslel nad svým dalším postupem. Chtěl jsem chvíli pobývat v hostinci, takže jsem si myslel, že bych měl získat cit, jak se děly věci po městě.
„Vydávám se na procházku."
„Dobře!! Tak se uvidíme později.“ Hostinská, která mi řekla, že se jmenuje Micah, mě vyprovodila, a já jsem odešel prozkoumat zbytek města.
Být ve městě v jiném světě, to všechno bylo neobvyklé a fascinující. Můj bloudící pohled přiměl některé lidi, aby mě vnímali s podezřením, a kdykoli jsem si to uvědomil, způsobilo to, že můj pohled bloudil ještě víc. Takové pokračování by mě jen dostalo do nekonečné smyčky ... To nebylo dobré.
Jednou z věcí, které jsem si všiml na lidech ve městě, bylo, kolik z nich mělo u sebe zbraně. Někteří měli meče nebo sekery, jiní nože a pár jich dokonce nosilo biče. Připadalo mi to poněkud nebezpečné, ale došlo mi, že to tak v tomhle světě prostě je. Poznamenal jsem si, že bych měl zvážit nákup své vlastní zbraně.
“První věc´, pomyslel jsem si. Musím začít vydělávat peníze. Nemohu velmi dobře žít v tomto světě bez zdroje příjmu ... “
Nikdy by mě nenapadlo, že budu hledat zaměstnání tak brzy. Upřímně řečeno, bylo by hezké, kdybych měl nějakou specialitu ... Bohužel, mým nejlepším předmětem ve škole byla historie a historie jiného světa nebyla zrovna moc užitečná.
Jediná další věc, která mě napadla, byla hudba. Měl tenhle svět vůbec klavíry? No, i kdyby tu nějaké byly, nebylo to tak, že bych na to byl nějak zvlášť talentovaný.
„Hmm?“ Něco mě najednou upoutalo. Hluk. Dokonce i hlasy. Z jedné z uliček se ozývaly hlasité hlasy. Znělo to jako nějaký argument.
◇ ◇ ◇
Když jsem jsem se dostal na konec úzké zadní uličky, našel jsem čtyři lidi. Vypadalo to, že se dva muži pohádali se dvěma dívkami. Oba muži vypadali ošklivě, hrubě, ale dívky byly výjimečně rozkošné.
Dívky vypadaly, že jsou kolem mého věku, možná mladší. Ty dvě si byly tak podobné, že jsem si málem myslel, že jsem viděl dvojitě. Přemýšlel jsem, jestli jsou to dvojčata. Když jsem se podíval blíž, měly své rozdíly. Kolem očí vypadaly jinak a jedna měla dlouhé vlasy, zatímco druhá měla krátké. Ale i tehdy měly stejné stříbrné vlasy.
Obě na sobě měly stejnou černou bundu a bílou halenku, ale dívka s dlouhými vlasy měla na sobě culotte kraťasy s černými podkolenkami, zatímco dívka s kratšími vlasy měla na sobě rozšířenou sukni s černými punčocháči. Bylo snadné říci, že dívka s dlouhými vlasy byla plná energie, zatímco dívka s krátkými vlasy byla elegantní a klidná.
„Na tomhle jsme se nedohodli! Říkali jste, že ho koupíte za jednu zlatku!" Ta dlouhovlasá dívka křičela na muže, kteří oba stáli a usmívali se, jako by se jí arogantně vysmívali. Jeden z mužů držel něco jako jelení paroží ze skla.
„Hmm? Co to znamená? Řekl jsem, že si koupíme paroh Křišťálového jelena za jednu zlatku, pokud bude v perfektním stavu. Ale podívej se sem, je poškrábaný! Poškozený paroh má cenu jen jednoho stříbrňáku, takže to vám zaplatíme. Dělej, vezmi si to a uklidni se!“ U dívčích nohou se k zemi valila jediná stříbrná mince.
„To se ani nepočítá jako škrábnutí! Nikdy jste neplánovali, že nám dáte spravedlivou odměnu, že...!“ Dlouhovlasá dívka se výhružně podívala k mužům, zatímco krátkovlasá dívka se v klidu kousla do rtu.
„Ach, obávám se, že to nemůžete mít. Byl to férový obchod, víš? Nikdy jsme nesouhlasili s tím, že ho vrátíme - "
„Ach, promiňte. Máte chvilku?“ Promluvil jsem a všichni se na mě podívali. Dívky vypadaly zmateně, ale muži vypadali skoro připravení na mě skočit.
„Hm? Co chceš, chlapče?" Zavrčel jeden z mužů.
„Ach, vy ne. Myslel jsem tu dívku támhle,“ odpověděl jsem klidně.
„Eh? Mě?" To byla jediná odpověď, kterou jsem od ní dostal, když jsem ignoroval zamračeného muže a zavolal na dívku za ním.
„Jen mě zajímalo, jestli bys mi mohla prodat ten paroh za jednu zlatku." Na okamžik stála bez hnutí. Pak se zdálo, že moje slova jí konečně došla a s úsměvem mi odpověděla.
„To je dohoda!“
„K čertu s tím! Neprodávejte věci, které patří jiným lidem - “Náhle se křišťálový paroh v mužových rukou roztříštil na kousky. Kámen, který jsem hodil splnil svůj cíl.
„Co ...?! Co si sakra myslíš, že děláš?! “
„Jak to myslíš? Mohu svobodně zacházet se svými věcmi, jak chci. Ale myslím, že jsem za to ještě nezaplatil. Udělám to hned teď. “
„Zabiju tě!" zařval jeden z mužů, když vytáhl nůž a zaútočil přímo na mě. Dokázal jsem se mu snadno vyhnout tím, že jsem věnoval pozornost jeho pohybům. Z nějakého důvodu jsem prostě věděl, že se budu moci jeho útoku vyhnout. Viděl jsem všechno, od pohybu toho muže až po trajektorii nože.
To musel být výsledek jednoho z těch darů, které mi dal Bůh, aby posílil mé tělo a smysly. Sehnul jsem se a smetl mu nohy. Zhroutil se na zem a já mu jedním rychlým pohybem vrazil pěstí do těla.
„Gah ...!“ Omdlel přímo na místě, kde jsem ho srazil k zemi s tím posledním zavrčením. Zdálo se, že tah, který jsem se naučil od svého dědečka, se hodil.
Když jsem se otočil, všiml jsem si, že ten druhý muž bojoval s dlouhovlasou dívkou. Točil kolem sekerou, ale zdálo se, že na ni neměl dobrý zásah a jeho rány stále odrážely její rukavice. Když viděla svou šanci, dívka vykročila vpřed, rychle jako blesk a vrhla obrovský pravý hák přímo do jeho obličeje.
Zhroutil se na zem s očima v sloup. Úžasné.
No ... kdybych věděl, že to bude tak snadné, pak bych možná nerozbil ten křišťálový paroh ... skutečně jsem toho litoval. Nemělo smysl litovat minulých rozhodnutí. Myslel jsem si, že se situace mírumilovně uklidní odstraněním zdroje argumentu, ale zdálo se, že to byl špatný plán. Vzal jsem si jednu zlatou minci z peněženky a šel jsem ji předat dlouhovlasé dívce.
„Tady je jedna zlatá mince.“
„... Jsi si jistý? Myslím, že by nám to opravdu pomohlo, ale...“
„To je v pořádku. Já jsem ten, kdo rozbil paroh na kusy. Nebylo by fér teď vzít slovo zpět.“
„V tom případě ... děkuji." S tím přijala minci svou rukou oblečenou v rukavici.
„A díky, že jsi nám pomohl. Jsem Elze Silhoueska a tohle je moje mladší dvojče, Linze Silhoueska.“
„... Děkuji mnohokrát!" Krátkovlasá dívka ta slova vyplivla, uklonila se a trochu se na mě usmála.
Vypadalo to, že jsou dvojčata, přesně jak jsem si myslel. Dlouhovlasá byla Elze a krátkovlasá Linze. Dost snadné si vzpomenout. I když jsem je pořád nemohl rozeznat jinak než podle účesu a oblečení.
„Jmenuji se Mochizuki Touya. Oh, uh, Touya je moje jméno.“
„Hmm ... Tvoje křestní jméno a příjmení jsou pozpátku? Jsi z Eashenu?“
„Ach... ehm, jo. Někde kolem těch částí.“ Setkal se se stejnou reakcí jako u Micah z hostince, a prostě jsem to tak znovu nechal. Všechny tyto reakce však posunuly myšlenky na Eashen do popředí mé mysli. Chtěl jsem vědět, co je to za zemi.
„Aha, aha. Takže jsi právě přijel do města, Touyo.“ Povídal jsem si s Elze nad ovocnou šťávou. V mém případě toho však bylo méně, když jsem právě dorazil do tohoto města a víceméně právě dorazil na svět.
Po událostech v uličce jsme se vrátili do Stříbrného Měsíce. Dívky mi řekly, že hledají hostinec, takže jsem je vzal zpět se mnou. Micah byla nadšená, když jsem přivedl zpět více zákazníků. Tolik, že se to jasně ukazovalo na její tváři.
Protože jsme byli stejně všichni pohromadě, rozhodli jsme se podělit se o jídlo. Hodně jsme si povídali při večeři, kterou Micah uvařila, a po večeři jsme všichni pili čaj.
„Vidíš, přišli jsme sem doručit paroh Křišťálového jelena poté, co ti chlapi vznesli žádost, ale šlo to asi tak dobře, jak jsi viděl. Chci říct, jejich žádost byla dost podezřelá, takže jsem si myslela, že se něco děje, ale stejně....“
„... Proto jsem řekla, že bychom neměli akceptovat jejich žádost... Ale sis, ty mě neposloucháš…“ Linze promluvila, aby pokárala svou starší sestru. Zdálo se, že je to ta s dobrou hlavou na ramenou. Mezitím se zdálo, že Elze má spíše divokou osobnost. Elze, neohrožená starší sestra a Linze, plachá sestřička. Alespoň tak mi připadaly.
„Tak proč jste přijímaly jejich žádost, když jste věděly, že to zní podezřele?“ vyslovil jsem své pochybnosti, aby to děvčata slyšela. Nemohl jsem si pomoct, ale divil jsem se, proč by se obtěžovaly pokusit uzavřít jakoukoli dohodu s pochybnými postavami, jako jsou ti chlapi.
„Vtipný příběh, vlastně…. Podívej, zrovna jsme porazili Křišťálového jelena a dostali jsme jeden z jeho parohů, když jsme uslyšely, že ho tu někdo hledá. Znělo to téměř příliš dobře, než aby to byla pravda. No, myslím, že tak to bylo, vzhledem k tomu, že jsme byly podvedeny a tak.... Předpokládejme, že od teď budeme přijímat takové žádosti jen skrze cech. Doufejme, že tak se dostaneme do mnohem méně problémů. “ Elze sklopila oči a pořádně si povzdechla.
„Chceš využít této příležitosti a nechat se zaregistrovat u cechu, Linze?“
„...To zní jako dobrý nápad. Jistota je jistota, po tom všem. Tak se na to podíváme zítra.“
Cech ... Jak jsem si vzpomněl z her, bylo to něco jako středisko služeb zaměstnanosti, které zprostředkovává zaměstnání potenciálním dobrodruhům. Měli by mít spoustu úkolů a jejich dokončení by vám vydělalo nějaké peníze. Hmm ...
„Jestli je to v pořádku, můžu se zítra přidat? Musím se taky zaregistrovat do cechu.“
„Jistě! Nevím, proč by ne.“
„Jo... Můžeme jít všichni spolu...“ Ty dvě s tím laskavě souhlasily.
Dobře. Zaregistroval bych se v tomto spolku a uvidím, jestli bych mohl skrz ně vydělat nějaké peníze. To by mohla být moje jízdenka na výdělek stabilního příjmu, který by mi umožňoval pohodlný život.
Když se to všechno rozhodlo, všichni jsme se rozešli, a tak jsem se vrátil do svého pokoje. Můj dlouhý první den na tomto světě konečně skončil. Určitě to byl taky náročný den...
Byl jsem transportován do jiného světa, nucen prodat své šaty, hledat hostinec kde bych zůstal, pomohl pár dívkám a dostal se do rvačky. Co to k čertu bylo s tím vším...
Prozatím jsem se rozhodl poznamenat si všechno, co se stalo ten den v mém smartphonu místo skutečného deníku. Poté jsem otevřel několik zpravodajských webů a zkontroloval jsem, jaké věci se staly v mém starém světě.
Oh, Giants vyhrávají. Aww, ta kapela se rozpadne... To je škoda.
Vypnul jsem telefon, když jsem našel dobré místo, kde přestat číst, a pak jsem se doplazil do postele. Druhý den bych se zaregistroval u cechu, tak jsem si říkal, jaké by to bylo... Takové myšlenky mi proběhly hlavou, až mě konečně přemohla ospalost.
“Zzz...”
děkuji :-) jen si uprav v jednom místě rod " tak bych možná nerozbila ten křišťálový paroh"
OdpovědětVymazatDíky. A to jsem to 3x procházel a stejně prošla chybka :)
VymazatDíky moc za nové překlady.
OdpovědětVymazatďakujem.
OdpovědětVymazat