Kapitola 4: Den volna v Parnamu
Bylo to několik týdnů poté, co byl odvysílán první díl Králova oběda.
Ten den byla předsedovi vlády Hakuya Kwonminovi doručena petice.
O její organizaci se staralo personální oddělení, ale obsahovala jména královské gardy, služebných a všech ostatních skupin v paláci. Marx, který byl nyní komoří, a Ludwin, velitel královské gardy, tam také dali svá jména.
Přemýšlel, co by to mohlo být, a tak Hakuya rychle prostudoval obsah, aby našel ...
„...Ah, chápu.“
Hakuya s peticí před sebou souhlasil.
◇ ◇ ◇
„Tady mám co přesně?“ Zeptal jsem se. „Pořád ještě nevím, co se děje.”
Zatímco jsem pracoval v úřadu pro vládní záležitosti, Hakuya náhle přišel a řekl: „Vezměte si volno“. Pak ledabyle upustil svazek papírů, který držel, na stůl, na kterém jsem pracoval.
„Tohle je petice, kterou jsem dostal z personálního oddělení,“ informoval mě. „Podle toho, „Když ti nahoře neodpočívají, pro ty pod nimi je těžké vzít si volno“. Najdete zde jména sira Marxe a Ludwina a já, váš pokorný služebník, jsem přidal i své vlastní jméno.”
Ah... Teď, když se o tom zmínil, nevzal jsem si volno od té doby, co mě sem přivolali, že ne? myslel jsem.
Nebylo to tak, že bych vůbec neodpočíval. Nedávno, když jsem si zvykl používat živé poltergeisty, jsem někdy nechal papírování na svých schopnostech a šel dělat věci jako dělat panenky do Lisciina pokoje. Když nechám část své mysli pracovat, zatímco část odpočívá, mohl bych pracovat 24 hodin denně, aniž bych se cítil nějak vyčerpaně. Podle Hakuyi se však zdálo, že o to tady nejde.
„I když odpočíváte, jste pořád v paláci, je to tak?“ zeptal se mě.
„Jo, pro případ, že by se něco stalo.”
„Říkám vám, že to nevypadá, že byste odpočíval, když to děláte. A protože to nevypadá, že odpočíváte, všichni ostatní si těžko sami odpočinou. Prosím, pochopte to.”
„To se ti lehko řekne... “ řekl jsem.
„Normálně bych chtěl, abyste si vzal velký blok volna na odpočinek," řekl, „Ale ...“
„Máme tolik času?” zeptal jsem se
„Nemáme.”
„Myslel jsem si ...“
Ve skutečnosti tu byla hora věcí, které bylo třeba udělat. Rozšiřování a posilování armády, setkávání se s VIP osobami, vytváření dokumentů pro vnější použití, posouvání všech možných reforem... seznam by mohl pokračovat donekonečna. Dokonce i Aishina žádost, abych šel do Bohem Chráněného Lesa co nejdříve, byla v tomto okamžiku pozastavena. I když jsem jim alespoň řekl, jak periodické prořezávání funguje. V této zemi sužované vnitřními a vnějšími otázkami nebylo času nazbyt.
„Pokud to však snižuje morálku a v důsledku toho i efektivitu práce, věřím, že vaše tvrdá práce může být sebezničující,“ vysvětlil Hakuya.
„Co tedy chceš, abych udělal?“ zeptal jsem se.
„Nějak si najít čas a dát si den volna.“ řekl. „Proč ho nevyužít na nějaký výlet?”
Výlet, hm ...
„Vzhledem k tomu, že nemám moc dní volna, co kdybych řekl, že ho chci využít k tomu, abych se povaloval ve svém pokoji?“ zeptal jsem se.
„Tato žádost se zamítá. Musím vás požádat, abyste si vzal dovolenou tak, aby vaši poddaní viděli, jak si ji užíváte.”
„...Pořád tomu říkáš dovolená?”
Podle mého názoru je to den volna jen když si s ním můžete dělat, co chcete. Věnoval jsem Hakuyovi významný pohled, abych se to pokusil vyjádřit, ale setkal jsem se s naprostou lhostejností.
„Není to ideální příležitost? Můžete využít čas a prohlédnout si hradní město s princeznou Liscií.”
„Ty mě posíláš na rande?“ zeptal jsem se.
„Vy dva jste zasnoubení, tak prosím běžte ven a ukažte lidem, jak jste si blízcí.”
„Ale no tak, teď se z toho stává součást mých oficiálních povinností,“ protestoval jsem.
Chceš, abychom dělali věci jako v TV show Císařské rodinné album?
„...A co uděláme s tím, že mě máte hlídat?“ dodal jsem.
„Nemáte snad na to Aishu?“ odpověděl.
„Nejdřív mi říkáš, abych šel na rande, teď mi říkáš, abych s sebou vzal jinou ženu?!”
„Bude to jako mít v každé ruce květinu,“ okomentoval to Hakuya. „Velmi žárlím.”
„Nemyslíš to tak ...”
Sigh... No, rozhodně je to nějaký dlouho očekávaný čas na odpočinek. Myslím, že si to můžu užít s tím myšlením, že se jdu bavit s přáteli. Obejdu všechna místa v hlavním městě, která mě zajímají. Podívejme se... podívat se na tu zpívající kavárnu, kde pracuje Juna, by mohlo být fajn.
„...Dobře. Fajn, dám si den volna,“ řekl jsem.
„Vašeho pochopení si vážím.”
Když se Hakuya uctivě uklonil, chladně jsem se na něj podíval.
„A teď, kde je Liscia?”
divil jsem se.
Chtěl jsem jí dát vědět, že máme den volna, ale nebyla ve svém pokoji. Obvykle to znamenalo, že je někde v palácovém výcvikovém zařízení. Když jsem nastoupil na trůn, Lisciino postavení královské rodiny vyletělo do vzduchu. Teď už jí zbývala jen vojenská hodnost, takže být mým poradcem (což byla docela těžká práce) byla jediná práce, kterou teď měla. V poslední době si stěžovala, že nemá nic jiného na práci, než se přidat ke královské gardě na výcvik, že?
Nejdřív jsem navštívil střelnici, pak vnitřní kryté cvičiště. Nakonec, když jsem navštívil vnitřní zahradu, jsem našel Liscii uprostřed křížení čepelí s Aishou.
„Hahhhhhhhhh!”
S hlasitým výkřikem, Aisha máchla mečem, který byl stejně vysoký jako ona.
Naproti tomu, Liscia tiše četla útoky svého protivníka a útočila rapírem.
Pro amatéra bylo těžké poznat, kdo z nich má výhodu. Byla to Aisha, která rozpoutala útok, který by byl ochromující, kdyby přistál? Nebo to byla Liscia, která se tomu útoku vyhnula a svým rapírem vypustila tři sekvenční výpady?
Byla to Aisha, která ty výpady odrazila jen za pomoci rukavice, kterou měla na sobě? Nebo to byla Liscia, která využila otvoru, který jí zbyl, aby šlápla na Aishin velký meč a zabránila Aishe, aby ho zvedla?
...Je to opravdu tréninkový zápas? Jejich šerm byl tak intenzivní, nemohl jsem si být jistý, jak vážně to myslí.
„Sonický vítr!”
„Hora ledového meče!”
Teď začaly používat magii a dovednosti!
Aishin sonický vítr byl zřejmě dovednost, která z jejího velkého meče uvolňovala „řezající vítr“. Když Liscia uhnula, přeťal šikmým seknutím strom, který měla za zády, na polovinu.
Mezitím se zdálo, že Lisciina Ledová hora je dovednost, která okamžitě zmrazila zem jako kluziště a vystřelila z ní ledové hroty, ale Aisha odřízla všechny hroty, které vypadaly, že by ji mohly zasáhnout, svým velkým mečem.
...Co je to za bitvu na život a na smrt?
Už jsem na tomto světě viděl magii. Nedávno, abych si procvičil svou schopnost manipulovat s panenkami, jsem používal figurínu, abych šel ven lovit příšery, takže jsem často viděl dobrodruhy, se kterými se setkala, používat magii (i když to bylo obvykle, když si mou figurínu spletli s příšerou a zaútočili na ni).
Nicméně s magií, kterou používali obyčejní dobrodruzi, mohli dělat jen věci jako střílet plameny, střílet led nebo hojit drobné rány. Nikdy by mě nenapadlo, že magie používaná někým zkušeným bude tak neuvěřitelná.
Aisha byla silná, ale Liscia vypadala dost schopná. Jak se ty dvě praly, jejich oči byly plné života, dokonce jiskřily, jako by objevily důstojného soka.
Takže tohle jsou bojovníci, co... Počkat, když je nechám jít dál, zničí celý hrad!
„Obě dvě... nechte toho!”
„„Ano, pane! Počkat, cože?!““ Obě se vrátily k rozumu, přistály na zemi, pak obě uklouzly na ledu a jednohlasně padly na zadky.
„R-R-rande ?!“ zvolala
Liscia.
„Jo.”
Když jsem jí vysvětlil, že mám den volna a že mi Hakuya doporučil, abych ho strávil na rande s ní, Liscia se zatvářila ohromeně.
„Počkej... Je to něco, co bychom měli dělat, protože nám to řekl někdo jiný?”
„Cítím to stejně, ale... v Hakuyově mysli jsou královská rande pravděpodobně součástí našich povinností.“
„Jak nehumánní způsob myšlení,“ zamumlala.
„Než jsem člověk, jsem předseda vlády. To je pravděpodobně něco, co by řekl.”
„Ha ha ha!“ zasmála se. „To by udělal.”
„Takže než z nás budou lidské bytosti, chce, abychom byli v podstatě král a královna.”
„...Promiň. Tomu se nemůžu smát.”
Oba jsme si jednohlasně povzdechli.
Hakuya byl bystrý, spolehlivý a bral svou práci vážně, ale loajalitou ke svému postu dokázal někdy zajít příliš daleko. To ovšem neznamenalo, že by neměl měkkou stránku. Nedávno začal Tomoe na její žádost vyučovat.
„No, jsem šťastný za den volna a myslím, že někam vyrazit je v pořádku, ne?“ zeptal jsem se.
„Asi ano,“ souhlasila.
„Ach, ach! V tom případě, prosím, pojďte do mého lesa!“ Aisha zvedla ruku ve snaze upoutat naši pozornost, ale já zavrtěl hlavou.
„Musím ještě projít hromadou oficiální práce. Musí to být místo, kam si uděláme jednodenní výlet.”
„Ohh... I na koni trvá cesta do Bohem Chráněného Lesa tři dny...”
Jo, to nepřipadá v úvahu.
„Tentokrát to budeš muset vzdát. Ale naučil jsem vás, jak dělat periodicky prořezání, že?“
„Ano. Nicméně, mezi temnými elfy jsou někteří, kteří jsou slepě tvrdohlaví... „Co je to za nesmysl? Jak můžete navrhnout, abychom my temní elfové, ochránci lesa, káceli stromy?“ říkají.”
Ah. Jo, takové typy jsou v každém světě.
Respektoval jsem jejich touhu chránit přírodu, ale když tato touha zajde příliš daleko, dosáhne úrovně arogance a může to být vlastně problém. Příroda není tak slabá, aby potřebovala, aby se na ni lidé dívali svrchu a „chránili ji“. Když už...
„Proto chci, abyste přišel, pane,“ vysvětlovala. „Abyste na ně pořádně zakřičel.”
„...Chápu to. V okamžiku, kdy budu volný, půjdu.”
Přijde mi, že počet věcí, které musím udělat, jen stoupá, ale... když to řeknu, tak to ničemu nepomůže, že? myslel jsem.
„Prosím. Pokud to pomůže, prosím, použijte mé tělo, můj život, jakýmkoliv způsobem uznáte za vhodné,“ sklonila Aisha hlavu.
„No, tak to bych tě teď chtěl požádat o laskavost...”
„Ano, pane! Chceš, abych dohlédla na tvé potřeby?“ zeptala se okamžitě.
„Proč tě to napadá jako první?!”
„No, právě jsem ti slíbila své tělo.”
„Soumo...” řekla Liscia nebezpečně.
„Samozřejmě, že o to nebudu žádat! Liscio, přestaň se na mě tak dívat!”
Když se Aisha dopracovala, zdálo se, že se umí odvázat.
„Jen jsem tě chtěl požádat, abys mi dělala osobního strážce, zatímco půjdeme do hradního města,“ vysvětlil jsem.
„C-Chcete, abych se k vám dvěma připojila na rande?“ zeptala se.
„No, kdybychom byli jen já a Liscia, byli bychom v průšvihu, kdyby se něco stalo,“ řekl jsem. „Možná tomu říkáme rande, ale ve skutečnosti spolu jen chodíme po městě, takže se tím nemusíš nechat obtěžovat.”
„... Trápí mě to." Z nějakého důvodu Liscia našpulila rty.
Možná by chtěla jít na rande sama? ...Ne, to není možné. I když jsme byli zasnoubeni, byla to jen formalita.
„No, tak to prostě je,“ řekl jsem. „Až ten den přijde, budu s vámi dvěma počítat.”
„Ano, pane! rozumím” řekla Aisha nadšeně.
„...Fajn, Chápu to.” Na rozdíl od Aishina nadšení, Liscia vypadala nějak nespokojeně.
Děkuju
OdpovědětVymazat