AdD 1 - Kapitola 2: První láska někoho s poruchou komunikace se podobá chuti plesnivého chleba 1/7

Kapitola II: První láska někoho s poruchou komunikace se podobá chuti plesnivého chleba

 

A tak zpět do současnosti.

Po dokončení platby bez problémů, se Zagan cítil dobře, dokud se nevrátil do svého hradu. Avšak poté, co nevěděl, jak s ní mluvit, a půl hodiny se nekonečně trápil, první, co dívka řekla nahlas, bylo...

„Jak... mě... zabijete?”

Hlasem, který zněl jako zvonkohra, řekla něco takového a on neměl čas ponořit se do její přetrvávající paměti.

Okovy kolem jejích rukou a nohou byly odstraněny ale límec, který zapečetil její manu byl stále připevněn kolem jejího krku.

Chtěl odstranit i ten, ale ani pro Zagana to nebylo něco, co by se dalo tak snadno odpoutat. Zdálo se, že hostitel aukce také neznal způsob, jak ho odstranit, a také neexistuje nic jako klíč.

Byl to pravděpodobně pozůstatek původního kupce, arcidemona Marchosiase. Jedinou možností bylo strávit čas zkoumáním obojku.

Na výrazu její tváře to nebylo znát, ale dívka na Zagana působila deprimovaným tónem.

„Kdybych věděla, jakým způsobem zemřu, myslím, že dokážu sebrat své odhodlání... trochu.“ Nezdálo se, že by její bezvýrazná tvář pocházela z napětí, ale protože očividně sama rezignovala.

Zagan pak rozčileně zvýšil hlas.

„Počkej, počkej, počkej! Nemám v úmyslu tě zabít. Spíše by to bylo nepříjemné, pokud by jsi nebyla naživu!“ Řekl to, aby ji uklidnil, ale z nějakého důvodu se zdálo, že se její výraz zamlžil ještě víc než předtím.

„Jinými slovy, nedovolíte mi najít odpočinek ve smrti... myslíte? Dívka se dívala na řetězy visící ze stropu, stejně jako na kostru, která tam trčela, když to řekla.

Po tváři jí stékal studený pot.

To je špatně. Bylo obtížné to uklidit, když jsem tady používal kouzla, tak jsem to prostě nechal tam, kde to bylo! Tento hrad byl původně obydlím jiného čaroděje.

Majetek použitý k získání vítězné nabídky na tuto dívku, byl také něčím, co po sobě čaroděj zanechal. Přísně vzato to nebylo něco, co by Zagan měl skladem.

Nicméně, v dobrém i zlém, bývalý majitel byl stereotypní čaroděj a uvnitř hradu měl mučící zařízení, kouzelnické aparáty a dokonce kostry roztroušené všude kolem. Kosti visící ze stropu také nebyly podle Zaganova vkusu, ale i kdyby to řekl nahlas, pravděpodobně neměl šanci ji přesvědčit.

I když byla prakticky k smrti vyděšená, Zagan promluvil, jako by chtěl situaci uklidnit.

„Buď v pohodě. Nemám v úmyslu použít na tebe takové znepokojující věci. Taky nemám v plánu tě trápit. Není jediná věc... které by ses měla bát.“ Nebyl schopen to říct tak něžným hlasem, ale vzhledem k tomu, že to byl Zagan, myslel si, že se mu podařilo sdělit, co chtěl říct… Jestli byla přesvědčená, nebo ne, to bylo něco úplně jiného.

A snad podle očekávání dívka zmateně naklonila hlavu na stranu.

„Cože...? Tak proč jste... mě koupil?”

„No, to je....“ Byla to zjevná pochybnost.

Nicméně kvůli Zaganově osobnosti nemohl říct, že to bylo proto, že se zamiloval na první pohled.

Co přesně mám v takových chvílích dělat? Měl jsem se zeptat Barbatose ...

Zagan ho nechal na aukci, ale z nějakého důvodu ho nenásledoval.

Nezdálo se, že by sám Barbatos měl s ženami dostatek zkušeností, ale i tak to bylo alespoň na úrovni, kdy mohl přirozeně mluvit s ženou podle svého výběru. Přinejmenším, věděl o jednání se ženami víc než Zagan, aspoň si to myslel.

Zagan zasténal, jako by ho něco zahnalo do kouta, a z úst mu vylétla následující slova.

„Není třeba, abys to věděla."

Co to sakra říkám!? V srdci ječel

Dívčin výraz se však nečekaně nezměnil. Zdálo se, že je trochu sklíčená, ale bylo to jen na skromné úrovni.

Není ten klid ... trochu zvláštní? Možná to bylo tím, že na její tváři nebyly vidět žádné výrazy, ale před tím měl pocit, že se dívka všeho vzdala.

Slyšel, že když ji zajali, s tělem nic neudělali, ale co přesně se jí stalo...?

„Ty...“ Pokusil se s ní promluvit, ale Zagan si uvědomil, že ani neví, jak se jmenuje.

Což znamená, že o mně nejspíš taky nic neví, co?

A nakonec měl pocit, že uchopil vlákno, aby zahájil rozhovor.

„Jmenuji se Zagan. Jak vidíš, jsem čaroděj, ale není mým koníčkem mučit lidi.”

„Ano.”

„A tak, co třeba...” I když se jen chtěl zeptat na její jméno, Zagan už nebyl schopen mluvit.

Ty idiote...! Jen se ptám na její jméno! Proč jsem tak nervózní jen z vědomí, že je to dívka!

Zagan už měl velkou moc jako čaroděj.

A navzdory tomu hledal odvahu, jako by vyzýval k jisté smrti bez šance na vítězství.

Odvaha bylo slovo, které s ním vůbec nesouviselo.

Kdyby se mu to však nepodařilo, nebyl by schopen udělat ani jediný pokrok.

„Jaké je tvé...“ A když otevřel ústa, dívka zvýšila hlas s „Ah.“

„Promiňte... že to říkám tak pozdě. Jmenuji se ... Nephelia.“ Zaganovou hrudí projel teplý pocit jako osvěžující vítr.

Zdálo se, že je schopná uhodnout, co se Zagan snaží říct. Přimělo ho to myslet si, že je to fantastická a pozorná dívka.

„Nephelia... že?“ Měl pocit, jako by slyšel, jak se ozvěna mnohokrát opakuje.

V legendách slovo Nephilim znamená, ten, který spadl z nebe. Vyvolalo to takový druh mentální představy. Zjistil, že je to mystické a krásné slovo, a její jméno ho velmi přopomínalo.

Stejně jako její vzhled, je to krásné jméno.

Když se Zagan dozvěděl její jméno, měl pocit, že prudce stoupá. Hořce pochopil význam slov „láska přivádí člověka do záhuby“.

Byl už ve stavu, kdy se dal popsat jako vysoký. Pokud by člověk zůstal v takové abnormální duševní kondici, bez ohledu na to, jak vynikající člověk byl, pravděpodobně by se zhroutil.

Počkej, je Nephelia její křestní jméno nebo příjmení?

Napínal tvář, která změkla, předstoupil Zagan se svou otázkou.

„Nephila ... co přesně?"

„Jenom Nephelie. Nemám žádné rodinné jméno. Pokud je to těžké říct, můžete mi říkat Nephy.”

„Je to v pořádku!?”

„Ano?“ Jméno Nephelia mělo krásný nádech, ale její přezdívka Nephy byla také rozkošná.

Zagan nezáměrně zvýšil hlas a dívka, Nephy, naklonila hlavu na stranu.

Spíše, nemít žádné rodinné jméno je stejná jako já... Ve chvíli, kdy si byl vědom svého okolí, Zagan prováděl loupeže na dálnici, aby nashromáždil odpadky.

Zapomeňte na rodinné jméno, neznal tváře svých rodičů. Jméno Zagan bylo slangově pojmenováno z městských slumů a bylo to něco, co se k němu vázalo, když se stal něčím, co se podobalo ďáblu.

Když o tom tak přemýšlím, bylo to nejpříjemnější období mého života. Tehdy jsem řádně mluvil se svými kolegy lupiči a lidmi z města. A i když jsem byl mnohokrát zbit černou a modrou, bylo to nějak naplňující.

Spáchal odporné zločiny, ale stále byl na místě, kde svítilo slunce. A přirozeně byl schopen mluvit i s dívkami. Pokud bylo v Zaganových vzpomínkách nějaké slunné místo, pak to bylo právě toto období.

Uvědomil si, že na něj Nephy zmateně zírá, Zagan zavrtěl hlavou.

„Pro elfa, ehm, je to běžné? Nemít rodinné jméno, myslím.”

„Ne. Je to proto, že jsem prokleté dítě.”

„Prokleté dítě ...?" Poté, co Zagan zaslechl docela neomluvitelný výraz, sevřel obočí.

Nephy si pak sevřela ústa, jako by jí něco uklouzlo.

„Hm... Proč se na takovou věc ptáte?”

„Jen tak, jsem jen trochu zvědavý, to je vše...“ Zagan váhal, jestli má říct, že nechce znát jen její jméno a význam prokletého dítěte, ale také všechno, co se jí týká. A když Nephy přikývla, jako by rozuměla, z nějakého důvodu zatáhla za lemy na přední straně sukně.

Mléčná stehna měla odhalená a Zagan dokonce zahlédl jemně tkanou krajku na šortkách.

„Uklidněte se. Jsem panna.“ Zagan si byl vědom, že mu rudne tvář.

„R-Rozumíš tomu, co říkáš?”

„Oh...? Bylo mi řečeno, že panna má více many. Nemluvil jste o tom, zda má hodnota experimentálního materiálu byla poškozena?”

„Nechápej to špatně. Nemám v úmyslu tě využívat při pokusech nebo tě mučit.“ Nephy se zatvářila, jako by byla ještě zmatenější než předtím.

„Tak proč jste mě koupil?”

„...“ Zagan si svraštil čelo a mlčel.

„Nemusíš to vědět.“ Pak znovu zopakoval stejná slova jako předtím.

Nebo spíš jí nedokázal odpovědět. Bez ohledu na to, kdo by to byl nebo jak by o tom slyšeli, kdyby jim řekli, že Zagan koupil otrokyni na temné aukci poté, co se do ní zamiloval na první pohled, mysleli by si, že je úchyl. Kdyby se na něj Nephy podívala takovýma očima, Zagan by se nebyl schopen vzpamatovat. I kdyby měli čarodějové věčné mládí, bylo zcela možné uvažovat o smrti v důsledku šoku.

Když to řeknu, pokud vůbec neodpovím, bude Nephy taky nervózní, co?

Tak co mám dělat? Bylo by lepší poslat ji na den zpátky domů...?

Ne, především, má se kam vrátit? Předtím si říkala prokleté dítě. Promluvila s rozbouřeným výrazem ve tváři a on si nemyslel, že se jí na to bude moci zeptat. Sám Zagan se také neměl kam vrátit a cítil z ní stejnou přítomnost.

Samozřejmě, pokud se chtěla vrátit do svého rodiště, pak jí chtěl pomoci, ale nevypadalo to jako atmosféra, kde by se jí na to mohl zbrkle zeptat.

V tom případě, protože ji Zagan koupil, by to znamenalo, že na povrch by spolu nakonec žili, ale...

Počkat, žít spolu? On, který ani teď nebyl schopen pořádně nic říct, měl žít pod jednou střechou s touhle rozkošnou dívkou? Zagana zasáhla lehká vlna závratě.

Do jaké nehorázné situace jsem se to dostal?

Byla pravda, že z toho měl ve skutečnosti radost, ale z nějakého důvodu měl pocit, že udělal něco, co neměl.

Uklidni se. Já jsem čaroděj. Mocný čaroděj není nervózní.

Nebylo to tak, že by spali v jedné posteli. Nejdřív popřemýšlet o tom, co je potřeba k životu... spolu.

Zagan vstal z trůnu a postavil se před Nephy.

„Nephy.”

„Ano.“ Pokusil se zavolat její jméno tváří v tvář a srdce mu naplnil zvláštní pocit rozpaků.

Ale i tak Zagan nezaváhal a oslovil ji.

„Slyš, Nephy. Jsi něco, co jsem koupil, a proto patříš mně.”

„Ano."

„Takže prozatím, ti dám pokoj. Je fajn, když si vybereš, který se ti líbí.”

„Jinými slovy mi říkáte, abych si vybrala místo, kde zemřu?”

„Copak jsem ti předtím neřekl, že tě nezabiju?” Poté, co Nephy konečně pozvedla hlas v žalu, sklopila oči dolů, jako by se trápila.

„Nechápu... jaký to má význam. Jak mě budete využívat... tak, abych neumřela?”

Jistě od chvíle, kdy ji zajali lidé, byla mučena myšlenkami na svůj konečný osud. Kvůli tomu s největší pravděpodobností už ani nevěřila v naději.

Popravdě, Zagan byl také obeznámen s takovými pocity.

Bylo to asi v době, kdy kradl na dálnici, zatímco pobíhal pro zbytky jídla v odpadcích slumů.

Tehdy, co že jsem to chtěl slyšet...?

Ani tehdy na to určitě neznal odpověď. Nicméně, Zagan pomalu natáhl ruku k Nephyiným vlasům.

Dlaní ucítil její sněhobílé vlasy. Věděl, že Nephynino tělo sebou škube a chvěje se.

A jen tak, zatímco se ujišťoval, že do ruky nedá žádnou sílu, Zagan něco zamumlal.

„Koupil jsem tě... protože tě potřebuju. Takže neříkej pořád jen umřít, umřít, umřít.“ Nephy otevřela doširoka oči a podívala se Zaganovi do tváře.

Byla překvapená.

To bylo úplně poprvé, kdy na její tváři spatřil něco jako výraz.

„Vy... potřebujete... mě?“ Bylo to poněkud trapné, ale měl pocit, že jí to musí jasně sdělit.

„Jo, potřebuju tě. Proto odteď budeš žít jen kvůli mně.”

„...Ano.” Jako obvykle, Nephy se ani v nejmenším nepohnula, ale nevykazovala ani známky pochybností o Zaganových slovech.

Pravděpodobně to nebylo tak, že by věřila všemu, co Zagan říkal. Ale i tak už nepronesla ani slovo o nářku nad svou smrtí.

To byl začátek dlouhého soužití dvou neohrabaných jedinců.

◇