Ten večer, se zdvořilostmi se sirem Wodanem z cesty, Aisha, Naden a já jsme šli navštívit hrob Aishiny matky.
V Bohem Chráněném Lese byli lidé pohřbeni u pat stromů. Jejich zvykem bylo vrátit svá těla, která byla vzkříšena na požehnání lesa, do lesa.
Slyšeli jsme šustění větví a bzučení hmyzu.
Klekl jsem si před strom, kde ležela Aishina matka, sepjal ruce a modlil se v japonském stylu. Jako jsem přísahal siru Wodanovi, ochránil bych Aishu před smutkem, jak nejlépe umím.
Takže, prosím, dejte mi vaši dceru, modlil jsem se.
Poté, co jsem takhle chvíli zůstal, vstal jsem a podíval se na Aishu a Naden.
„Musím vám dvěma něco říct.“
„Co by to mohlo být, sire?“ zeptala se Aisha.
„Cože? Proč tak formálně?“
Obě se na mě nechápavě podívaly. Pečlivě jsem volil slova.
„Je to o... až budeme pryč.“
Obě doširoka otevřely oči v tichém šoku.
Tohle je koneckonců něco, čemu budou muset obě čelit.
„Když přestaneš být ostražitý, i příslušník dlouhověké rasy může žít krátký život,“ řekl jsem. „To, co říkal sir Wodan, dává dokonalý smysl. Nicméně pravděpodobnějším výsledkem je, že Liscia, Juna, Roroa, a já vás dvě nakonec opustíme. Tuto žádost předkládám po zvážení toho, co to znamená.“
Podíval jsem se do jejich ohromených očí a pokračoval.
„Prosím... Nebuďte osamělé. Jsem rád, že jsem vás dvě poznal. Nechci z téhle chvíle udělat chvíli, na kterou budete smutně vzpomínat, zatímco si budete říkat, Tehdy to bylo lepší.”
Obě mlčely, jen mě poslouchaly.
„Chci, abyste vy dvě byly šťastné, až si vzpomenete. V ideálním případě se budete moci usmívat a myslet si, Teď jsem šťastná, ale tehdy jsem byla taky šťastná. Jakmile budeme pryč, zůstaňte ve spojení s našimi dětmi a s dlouhověkými lidmi, které znáte jako Carlu a Excel... a pokud si najdete dobrého partnera, nevadí mi, když se znovu oženíte.“
Obě se podívaly dolů a mlčely.
„Ujistěte se, že jste pořád s někým spojeny, a nebuďte osamělé,“ řekl jsem. „Nikdy...“
Aisha a Naden mě beze slova objaly.
Ani nepřijaly, ani neodmítly to, co jsem říkal. Protože jsme každý moc dobře chápali, jak se cítí ostatní.
Kdyby byly na mém místě, možná by si myslely to samé, co já. Kdybych byl na jejich místě, jsem si jistý, že bych se cítil stejně jako ony. Takže nebylo třeba žádné reakce.
Pokud si obě později vzpomenou, že jsem to řekl, mohlo by je to postrčit, kdyby se nakonec cítili ztracené, když se stane nevyhnutelné. To bylo to nejlepší, co jsem pro ně mohl udělat. Jejich nedostatečná reakce musela být jejich vlastním způsobem ohleduplnosti.
Poplácal jsem je obě po zádech a se smíchem jsem řekl, „Ale nikdy vás nepustím, dokud budu žít. Budu s vámi, dokud mě nebudete mít dost.“
„Dobře,“ řekla Aisha. „Budeme spolu tak dlouho, jak to půjde.“
„Nenecháme tě jen tak odejít,“ souhlasila Naden.
Obě měly v koutcích očí slzy, ale usmívaly se.
„Ujistěme se, že budeme mít i děti,“ dodala Aisha. „Udělám, co bude v mých silách.“
„Jo,“ řekl jsem. „Rozhodně.“
„Jedno taky nebude stačit,“ pokračovala Aisha. „Budete muset tvrdě pracovat, pane.“
„J-Jasně... Budu se snažit.“
Vidět Aishu tak nadšenou, cítil jsem se trochu ohromen.
Naden se také přidala. „Jestli máme ryuu, budeme ho muset nechat v pohoří Hvězdná Dračí Hora, takže pokud možno dám přednost dragonwtu. Ráda bych porodila alespoň jedno ryuu, abych prokázala svou vděčnost lady Tiamat, takže.... Oh! Ale jestli je to dragonewt, tak je to člen rasy mořských hadů, ne? Co budeme dělat, když vyroste jako vévodkyně Walter?“
Dítě jako Excel, co...
„Pojďme všichni společně vzdělávat naše dítě, aby se to nestalo,“ řekl jsem vroucně.
„Vskutku,“ souhlasila Aisha.
„Rozumím.“
S
tím jsme se smáli, zatímco jsme se dál objímali.
ďakujem za dojemný okamih.
OdpovědětVymazatDěkuju
OdpovědětVymazat