„O-Opravdu bych to dokázala...?“
„Můžeš. Nephy, určitě se staneš mnohem silnějším čarodějem než já.“
Původně byli elfové rasou, která v sobě ukládala mocnou manu. S tím, vedle Nephyiných smyslů, bylo na dohled dokonce i arcidémonovo sídlo.
Nephy si pak pevně sevřela hrudník.
„Budu... schopna dosáhnout bodu, kdy vám budu užitečná, mistře?“
„Už jsi pro mě... víc než užitečná.“ Nebylo to jen o tom, že spravovala jeho každodenní záležitosti. Postupně dokázal projevit více emocí a každý den se setkávali tváří v tvář a povídali si. Opravdu měl pocit, že díky tomu všemu získal něco nenahraditelného.
„Budu také... jako vy, mistře?“
„Uh... Z hlediska síly, že? Pokud je to možné, rád bych, aby všechno ostatní o tobě zůstalo stejné.“ Jistě, chtěl ji naučit čarodějnictví, ale bylo pro ni trochu problematické vzhlížet k padouchovi, jako byl Zagan. Chtěl vidět mnohem více jejích výrazů, ale také cítil, že chce, aby Nephy zůstala stejná.
„Budu vám... moci pomoci, mistře?“
„Ochránila jsi mě před těmi zatracenými andělskými rytíři, že?“ Měl pocit, že je docela ubohé být chráněn dívkou, ale měl z toho upřímnou radost.
Když o tom přemýšlela, Nephyiny uši poskakovaly a chvěly se.
„Udělám to. Mistře, pro vaše dobro se naučím kouzlit.“
Byl bych raději, kdybys řekla, že je to pro tebe samotnou, i když... I tak to, že dosáhla bodu, kdy měla nějaké ambice, byl krok vpřed. Proto Zagan odpověděl veselým tónem.
„Pak Nephy, od této chvíle jsi můj učedník.“
„Ano.“ Její výraz už vypadal šťastnější.
Učedník, co...? Dokud to neřekl, nikdy ho to nenapadlo. Myšlenka předat své znalosti a moc někomu jinému.
Přesto chtěl Nephy bezpodmínečně předat všechny tyto znalosti.
Chvíli tak zůstali a vyhřívali se v tichu.
Po dlouhé době Nephy náhle promluvila uklidňujícím tónem.
„Ehm, mistře.“
„Co je to?“
„O dnešním večeru...“ Pravděpodobně myslela večerem poté, co dokončili odvoz andělských rytířů, když Nephy ošetřovala Zaganovu ránu.
„Mistře, bylo vám řečeno, že vy, co můžete udělat cokoliv sám, nerozumíte pocitům slabých?“
„Ano, něco takového jsem řekl, ne?“ To byla jedna z věcí, které řekl Nephy poté, co otevřeně promluvila o svém tajemství.
Byl to nudný příběh z minulosti, ale chtěl Nephy dát najevo, že není třeba se starat o oči a slova ostatních.
A v reakci na to Nephy jemně láskyplně pohladila Zaganovu hlavu.
„Mistře, mluvil jste o tom, jako by to nic nebylo, ale ve skutečnosti to bylo bolestivé, že?“
Zagan otevřel oči dokořán, když si těch slov všiml.
„Proč... cítíš se tak?“
Nephyiny sněhově bílé vlasy se houpaly, když zavrtěla hlavou.
„Nevím, ale…“ Jako by to byla její vlastní bolest, chytila se za hruď.
„Tenkrát jste vypadal strašně smutně.“ Nephy se pak stočila kolem Zaganova těla, jako by ho objímala. Na tvář se mu naklonily něžné boule, kvůli kterým se Zagan nechtěně červenal.
„H-hej...“ Aniž by se vůbec obávala Zaganových nepokojů, Nephy stále mluvila.
„Mistře, nejste zlý. I když je slov, která říkáte, málo, nikdy nezapomenu... že jste ke mně byl laskavý.“
I když to bylo ubohé, Zagan se cítil náchylný propuknout v pláč, když ta slova slyšel. Hlas se mu chvěl a zmohl se jen na krátkou, jednoduchou odpověď.
„...Chápu.“
Navzdory tomu se však Nephyiny uši šťastně třásly, když přikývla.
„Jsem ráda.“ Nephyino srdce mu bylo předáváno přes její hruď, která na něj tlačila. Ať už kvůli nervům, ostýchavosti nebo snad jiné emoci, byl to velmi rychlý zvuk.
Byl to pocit, jak jeho zmrzlé emoce jemně tály, což způsobilo, že Zagan ztratil veškerou sílu v ramenou.
„Nephy.“
„Ano.“ Chtěl na ni jen zavolat, i když neměl co říct. Jen... chtěl zkusit vyslovit její jméno.
„Taková věc... není špatná... ne?“
„...To není.“ Nephy jen přikývla jako vždy.
Jistě, i kdyby hledal její tělo, neodmítla by. Být na jejím klíně však bylo příliš pohodlné na to, aby takové myšlenky umožňovalo.
Zagan usnul
dřív, než si to uvědomil. Už to bylo dávno, co se cítil tak uvolněně.
◇
ďakujem, príjemná chvíľka.
OdpovědětVymazat