IwS 7 - Kapitola III: Prořezávání 5/11

„Takže... to Prořezávání... je to festival nebo co?“

„V minulosti se domorodci utkali, aby urovnali své spory. Použila jsem svou duchovní ochranu, abych zajistila, že nepřijdou o život. Netrvalo dlouho a stalo se tak trochu tradicí a festivalem, i když nyní zahrnuje záležitosti cti a území.“

„Ah, to mi připomíná, víš? Vzpomínám si, že duch Stromu Přání má schopnost živit a chránit život. To mi dává smysl!“

To bylo zajímavé. Duch stromu měl schopnost zachovat život, to musel být jeden z jejích vrozených talentů. Ale nezdála se být tak shovívavá, když vezmete v úvahu ty, kteří zemřeli během Prořezávání.

Ale přesto, pokud by to mohlo někoho kdekoli ochránit, není to tak, že by v Moři Stromů probíhal tak velký boj o přežití.

„To je docela zajímavé, víš... Ano, docela ráda bych se na to Prořezávání podívala z první ruky. Budu fandit Yae a ostatním!“

„Počkej, ty nepůjdeš domů?!“

„Víš... říkat něco takového poté, co jsi celou cestu sem násilně přivolal dívku... Je to víc než trochu neslušné... víš?“

„Owowowow!!!“ Byl jsem ještě jednou nemilosrdně štípnut.

Druhý den Prořezávání byl za námi.

Kmeny, které postoupily do druhého kola, byly všechny připraveny jít. Program dne se skládal ze dvou zápasů. Osm vítězů postoupilo do finále, které se mělo konat následující den.

Upřímně řečeno, neviděl jsem nikoho, kdo by se mohl rovnat týmu Rauli.

„Mimochodem... který kmen vyhrál poslední Prořezávání?“

„Říkali si kmen Panau, ale už jsou dávno pryč.“ To nebylo nijak zvlášť překvapivé. Od posledního prořezávání uplynulo zhruba deset let. Byla to dlouhá doba na místě postaveném na přežití nejschopnějších.

Bylo tam hodně silných soupeřů, ale stále se úplně nevyrovnali našemu týmu. Pokud jde o naši soupisku, Lu byla rozhodně nejslabším článkem. Pam byla silnější než ona a Elze byla silnější než Pam, když alespoň použila [Boost]. Bez jakýchkoliv pevnostních kouzel byly Yae a Hilde stejně silné jako Elze s [Boost].

Nedokázal jsem si představit, že by někdo porazil naši sestavu, ale rozhodně jsme museli zvážit kompatibilitu zbraní a typy protivníků, kterým by mohli čelit. Bylo by špatné, kdyby se Pam, která vládla sekerou, postavila proti hbitému nositeli nože. Bylo by také špatné, kdyby se Elze, bojovnice na blízko, postavila proti někomu s kopím. Museli jsme také zvážit bojový řád.

Dnešní pořadí bylo jiné než včerejší. První vstala Yae, pak Pam, pak Hilde, pak Elze a pak Lu, kapitán, byl v pořadí odpalů jako poslední.

„Páni! Yaein boj právě začíná, víš?! Pojďme fandit! Vyhoďte to z parku! Ano, ano, je to naše dívka! Pokud to nezvládne, úplně mrštím!“

„Karen... Tohle není baseball... A není to ani akce roztleskávaček.“ Karen stála po mém boku a poskakovala jako idiot. Přirozeně měla na sobě také oblečení Rauli. Bylo by trapné, kdyby zůstala v pyžamu, ale tohle bylo taky dost trapné.

Karen opravdu vynikla, protože měla skvělou postavu. Neměl jsem být jejím tělem příliš překvapen. Byla to ostatně doslova bohyně.

Když jsem byl ztracen v myšlenkách, Yae snadno srazila svého nepřítele. V utkání nebylo čeho se obávat. Nepřátelský tým vypadal naprosto ohromeně. Museli tam poslat silného chlapa, ale pokud to bylo to nejlepší, co mohli nabídnout, pak bychom byli v pohodě.

Náš tým vyhrál s přehledem. Pam i Hilde vyhrály své zápasy bez problémů.

„Co je s tím... Byly vždycky tak tvrdé?“ Cvičily každý den a také plnily občasné cechovní úkoly. Ale přesto, i když denně trénovaly v našich soukromých zařízeních, samotná rychlost jejich nárůstu síly byla něčím, co mě překvapilo.

Zatímco jsem mumlal a přemýšlel, Karen se ke mně otočila.

„Hm... zajímalo by mě... Je možné, že se přeměňují v chráněnce, víš?“

„Chráněnce? Co tím myslíš?“

„Božská moc, kterou držíš, je prostě moc bohů... ale neprobudila se v tobě úplně. Nemůžeš to použít na požádání, víš? Kdybych měla popsat, čím by jsi teď byl... nazvala bych tě polobohem, víš?“

Počkat... už jsem na takové úrovni? Myslím, cítil jsem, jak se mé tělo trochu pohnulo, ale přesto... To znamená, že se stávám méně člověkem ještě rychleji, než jsem předpokládal.

„Ti, o kterých mluvím jako o chráněncích, jsou ti, kteří obdrželi požehnání boha. Touyo, nevědomě rozdáváš fragmenty svého božství lidem, které považuješ za rodinu. Mohl bys to považovat za požehnání zrozené z lásky k bohu... Kdybychom se na to měli podívat v makroměřítku, my bohové jsme všichni chráněnci světového boha. Jeho všemohoucí moc je distribuována nám, jeho rodině, víš?“

Ah, docela to chápu... Myslím na ty dívky jako na svou rodinu, určitě. Chci je vidět chráněné. Takže to znamená, že jsem z nich udělal své chráněnce, aniž bych to věděl? Huh... Takže myslím, že Karen a dokonce i já jsme chráněnci boha všemohoucího.

„Ty dívky se nikdy neprobudí ke své vlastní božské síle nebo něčemu podobnému, ale mohou si vyvinout zvláštní schopnosti jako výsledek tvé přítomnosti. Jsem si jistá, že pokud budou věci takto pokračovat, vejdou do dějin jako jedny z nejsilnějších lidí.“

„Budou mít takovou sílu?!“

„Boží láska není maličkost, víš? Bytosti, které božstvo miluje, se prostě stávají mocnými. Je to přirozený řád věcí. Proces se však obrátí, pokud je někdy začneš nenávidět.“ To se nestane. Nedokážu si představit, že bych některou z dívek nenáviděl... Ale člověče, nevěděl jsem, že je dělám silnějšími, když se o ně starám.

„Přesto... jsi jen polobůh... Jsou trochu mocné na... Oh... Oh!“

„Huh?“

„Oh, chápu... Takhle to tedy je...? Myslím, že je to v pořádku, víš?“

„...Přestaň se prosím uklidňovat. Jen mi to už řekni.“ Zabručel jsem na Karen, která si najednou z jakéhokoli důvodu začala mumlat.

„Ah, no... Ty dívky... jsou také moje chráněnkyně, jak se zdá.“

„Co?“

„Vnímám tě jako svého malého bratra, Touyo. Jako rodinu. Jsou tedy také mojí rodinou a mám je moc ráda. Ale moje láska k nim není tak silná jako ta tvoje, víš?“ To dávalo smysl. Byla koneckonců bůh lásky. Byl jsem pouhý polobůh. Dívky s ní měly také dobrý vztah. Udělalo mi radost, když jsem viděl, jak si rozumějí se svou “švagrovou“.

„...Něco špatně?“ Linze na nás zavolala a přemohla ji zvědavost. Všechno jásání v okolí jí znemožňovalo skutečně slyšet náš rozhovor. Ačkoli, i kdyby to slyšela, pravděpodobně by měla potíže s porozuměním.

„Ne, všechno dobré.“

„Právě jsem zjišťovala, jak moc tě Touya miluje, Linze.“

„J-je to... tak?! Já-já, uhm... já-já tě taky miluji...“

„Ehehe! To je pravda, víš! Ty zlatíčko!“ Karen Linze, která byla nyní červená jako řepa, silně objala.

Jo... To je boží láska, dobře. Chápu, proč by také měly být její chráněnkyně.

„Touyo, podívej se tam.“

„Hm?“ Podíval jsem se směrem, na který Yumina ukázala, a uviděl dva muže stojící na jednom z pařezů arény. Jeden z mužů byl velký a mával kolem sebe velkým mečem. Druhý byl holohlavý, hbitější a třímal holi bo.

Obrovský muž byl zjevně z Moře Stromů, ale ten druhý vypadal jinak. Při pohledu na jeho barvu pleti se zdálo, že je východního původu. Napadlo mě, jestli je pomocník jako my.

Dál se obratně vyhýbal každé ráně a obra s lehkostí vyčerpával. Nakonec uviděl svou šanci a využil ji, přičemž hůl tvrdě zabodl do hrudi svého nepřítele. Obr byl poražen během několika sekund a vítězem se stal plešatý muž. Poklonil se svému nepříteli a vrátil se ke kmeni, který zastupoval.

Byl silný a zjevně také zručný. Možná ho najal jeden z kmenů, aby pro ně vyhrál turnaj. Mimochodem, úplně nesouvisející, ale zkuste říct „plešatějící bo rváč“ opravdu rychle. Docela jazykolam, že? Více než třikrát jsem to nezvládl.

Dál jsem se rozhlížel, v hlavě jsem měl takové hloupé myšlenky, dokud jsem neviděl dalšího cizince, který vyšel zastupovat ten kmen. Překvapilo mě, když jsem viděl, jak se vynořila žena, která mezi zdejšími lidmi rozhodně vypadala nepatřičně.

Uši měla špičaté jako nože, zorničky z ryzího zlata. Na její hnědé kůži byly stopy šupin. Zezadu jí navíc vyčníval široký ocas a z krátkých černých vlasů jí vyrůstaly dva zakřivené rohy. Nikdy předtím jsem neviděl nikoho podobného jako ona.

„Je z dračího klanu, že?“ zašeptala mi Yumina. Dračí klan... To byl pravděpodobně ten případ. Dračí klan byl jedním ze sedmi pololidských klanů Mismede.

„Dračí klan je malý. Mezi klany v Mismede mají nejméně členů, ale jsou to vznešená rasa válečníků a říká se, že jsou výjimečně mocní. Je to poprvé, co vidím někoho z masa a kostí.“  Ani jsem žádné neviděl, když jsme byli v Mismede. Dračí klan se zjevně nerad zapojoval do politiky a obecně soustředil své zájmy pouze na trénink a cvičení. Ani v Mismede nezastávali žádné vysoké pozice.

V ruce měla tmavě šedé rukavice. Vypadalo to, že je rváčka jako Elze.

Ve chvíli, kdy její zápas začal, bleskově vykročila vpřed. V rámci vteřin, byla jen pár centimetrů od svého nepřítele se sekerou. Její pravá dlaň vystřelila, pouhým okem téměř nepostřehnutelná. Ozval se dunivý zvuk a její protivník byl raketově vystřelen mimo hrací plochu. Ani na něj nepoložila ruku.

Co to sakra... Bylo to nějaké... uvolnění uložené energie? Nemohla to být magie, protože takové věci jsou v ringu zakázané.

Stejně jako ten holohlavý se uklonila a odešla zpět do tábora. Vypadala docela důstojně. Napadlo mě, jestli jsou to studenti bojové školy, která učí respektu k poraženému nepříteli, jako v kendo nebo judo.

„Zdá se, že vítězství nebude úplná procházka.“

„Vypadá to tak.“ Podívali jsme se na další bojiště a viděli různé drsně vyhlížející válečníky. Žádný z nich však nevypadal tak impozantně jako ten holohlavý muž a dračí dívka.

„Whuh?!“ Karen najednou vydala divný zvuk, když se dívala dolů na zápas. Zajímalo mě, co to viděla. Podíval jsem se a uviděl dva lidi, jak se střetávají s meči. Jeden byl zjevně příslušník kmene z Moře Stromů. Ten druhý vypadal jako outsider z jiného národa. Byla to šermířka, v jedné ruce třímala čepel a obratně odrážela útoky svého nepřítele. Její vlasy byly krátké a fialové a její kůže byla velmi bledě bílá.

„Proč... Oh... Oh bože...“ Neuvěřitelné. Vůbec se nehýbe... Dokonce blokuje útoky přicházející zezadu! Jak to všechno může udělat?! A co je důležitější, jak to všechno může dělat jednou rukou?!

Nakonec jejímu protivníkovi došly síly a ona ho položila úderem do ramene. Jediným úderem byl na zemi. Její vítězství bylo zpečetěno.

Co to sakra... Vyhrála, aniž by se vůbec pohnula! Ten chlap taky nevypadal jako padavka.

Bohužel, kmen šermířky se jí nedokázal rovnat a její spojenci prohráli několik následujících zápasů.

„Co… Proč? Proč je tady ze všech míst?“

„Hm?“ Zná ji Karen? Viděli jsme ji odcházet z Důvodů Přání, ale najednou se otočila. Z jakéhokoli důvodu na mě zamávala a usmála se.

Co? Huh? Znám ji?

„Touyo... potřebuji tě na chvíli. Yumino, na chvíli si půjčím tvého snoubence, děkuji.“

„Hm? Dobře tedy.“ Karen mě odtáhla pryč, ve skutečnosti daleko z Důvodů Přání. A jako by na nás čekala, narazili jsme na šermířku. Stála ve stínu stromu a usmívala se.

„Yo.“

„Neříkej mi yo! Co tu děláš?!“ Karen si založila ruce a na tváři měla naprosto nevěřícný výraz. Šermířka odpověděla suchým, nebojácným smíchem.

„Oficiálně jsem tu, abych ti pomohla. Neoficiálně jsem si myslela, že by to mohla být zábava.“

„Hrmph...“ Identita šermířky mi byla úplně neznámá, ale měl jsem jeden hrozný nápad. Nechtěl jsem, aby to byla pravda, ale...

„Karen... Tato dívka... Je...?“

„Ano. Jedna z mých druhů. Bůh meče.“

„Bůh meče?!“ Měl jsem pravdu a ona byla bojový bůh o nic méně... Rozmarná, která si zřejmě přišla pro zábavu. Ale přesto mi to opravdu připadalo, jako by bohové měli příliš mnoho volného času. I když předpokládám, že zajetí servilního boha byla technicky práce, i když mi to přišlo spíš jako příhodná výmluva, jak se vyblbnout...

„Ráda tě poznávám, předpokládám. I když jsem tě tu a tam špehovala, tak mám pocit, že tě už znám. Skvělé věci, brácho.“

„Uh... Rád tě tedy poznávám. Jsem Mochizuki Touya.“

„Oh, ale uh... Hej, bože lásky. Jak je to s těmi Karen věcmi?“

„To je moje identita tady dole! Jsem jeho starší sestra, víš? Mochizuki Karen! Má to pěkný zvuk, nemyslíš?“ Karen nafoukla hruď a odkašlala si. Neměl jsem ponětí, proč se šklebila. Pak šermířka, nebo spíše... Bohyně meče, řekla něco úplně mimo levé pole.

„To zní skvěle, ano. Dobře, já jsem taky sestra.“

„To je zakázáno, víš? Jsem tady jediná velká sestra!“ Karen se začala červenat a smát se jako idiot. V reakci na to bohyně meče sepjala obě ruce k sobě.

„Říkám ti, že je to v pohodě, člověče. Jsem druhá sestra, takže to ze mě dělá tvou mladší sestru. No tak, Karen... velká sestro...“

„J-já jsem starší sestra dvou?“

„Jo, to je jedno. Jsem tvoje malá sestra, ano?“ Karen udělala přehnané gesto a poklepala si na bradu. Nakonec cvakla jazykem, když se podívala mezi nás dva. Připadalo mi to jako nějaká divadelní hra.

„Dobře tedy! To je v pohodě, víš?“

„Chladné fazole. To ze mě také dělá tvoji sestru, tak na mě buď hodný.“ Bohyně meče, která se nevysvětlitelně stala mou druhou sestrou, se ke mně otočil a usmál se.

A přesně tak jsem měl dalšího člena rodiny.

Co se to sakra stalo?

◇ ◇ ◇

-------------------------------------------------------------------------------------------

Rodinka se rozrůstá 😂