AdD 1 - Kapitola 5: Očekává se, že činy arcidémona budou odvážné 1/8

Kapitola V: Očekává se, že činy arcidémona budou odvážné

 

Než se nadála, Nephy byla v rohu města a krčila se před opuštěným domem.

Proč... jsem na takovém místě...? Bylo to, jako by se jí přes mysl převalila mlha a ona nebyla schopna správně myslet.

Krajina vypadala povědomě. Pravděpodobně to bylo Kianoides, první město, které se Zaganem navštívila, a také místo, které tu a tam navštěvovala, aby nakoupila ingredience a podobně.

Vůbec si však nepamatovala, jak se tam ocitla.

Za prvé, jaký měla důvod cestovat tak daleko? Vzpomněla si až do bodu přípravy večeře, ale snědl ji Zagan? Bylo to první jídlo, které kdy Nephy udělala, guláš, na který její nespolečenský pán zíral s úžasem a potěšením.

Chtěla ještě jednou vidět ten jeho radostný výraz. A tak se musela rychle vrátit do jeho služeb.

Když však tato myšlenka přišla na mysl, uvědomila si, čeho se chytla. Fragment obojku, který se rozpadl na kusy. A k jejímu překvapení už neměla na krku obojek. Aha, to je pravda. Byla jsem...

„Vyhozena... Mistrem.“

Jak překládala své myšlenky do slov, její mysl se roztříštila na kusy a stala se z ní změť.

Cítila, jak se jí zastavilo srdce. A pokud ne, pak možná Nephy prostě ztratila rozum.

I když řekl... dovolil mi zůstat po jeho boku...

Bylo to pro ni poprvé.

Poprvé se s Nephym zacházelo jako s člověkem a jako s takovým se s ním mluvilo. Dokonce pro ni připravil pokoj a oblečení a dal jí důvod žít.

Jediný, kdo jí kdy řekl, že je potřeba... byl Zagan. Řekl, že je v pořádku, že tam Nephy je, takže si myslela, že našla místo, kam skutečně patří.

A ještě...

Nephy si zabořila obličej do kolen a schoulila se do klubíčka.

„Slzy... netečou v takových chvílích...?“ Celá situace se jí nezdála skutečná. A možná i díky tomu se neutápěla ve smutku.

Myslela si, že když jen zavře oči a usne, než se probudí, bude zpátky na hradě.

A přesto v koutku své mysli chápala, že se to nikdy nemůže stát, že tohle je realita a ona tomu musí čelit čelem.

Navzdory tomu žádná z jejích emocí nefungovala správně. A přesně v tu chvíli...

„Ty jsi... ta z té doby...? Služebník čaroděje Zagana, ano?“ Byl to hlas, který si předtím nepamatovala.

Když vzhlédla, stála před ní dívka v pomazané zbroji andělského rytíře. A na zádech nesla velký meč.

I když Nephy nepoznala její hlas, měla pocit, jako by poznala její vzhled, a tak ji ještě chvíli pozorovala. Zanedlouho si vzpomněla, kde ji předtím viděla.

„Ta, kdo bojovala proti mistrovi...?“ Byl to jeden z andělských rytířů z boje v lese.

A teď, když na to pomyslela, tato dívka byla jediná, která ustoupila bez výraznějších zranění.

„Slyšíš mě, Nephy? Drž se dál od těch zatracených andělských rytířů.“ Zagan ji v určitém okamžiku varoval.

Vyprávěl jí, jak jsou přirození nepřátelé čarodějů a jak jsou profesionální zabijáci, kteří dokonce popravují všechny příbuzné s čaroději a odsuzují je jako hříšníky. A také o tom, jak hrozilo nebezpečí, že se zaměří na Nephy, takže by se před nimi měla mít na pozoru.

Bohužel Zagan, který jí to všechno řekl, už po jejím boku nebyl. Proč to vlastně dopadlo takhle? Neměla vůbec tušení.

„Ty... mě zabiješ, že?“ Nephy zamumlala, jako by to všechno vzdala.

Bylo pravděpodobné, že tato dívka byla také svědkem její mystiky. Nemyslela si, že ti, kteří se svévolně rozhodli, že i čaroděj s laskavým srdcem jako Zagan je zlý, by nechali Nephy žít.

Navíc už neměla ani obojek. S čarodějnictvím, které ji naučil Zagan, a s její mystikou, mohla být schopna bojovat proti dívce před jejíma očima, ale nemohla ani najít důvod, proč to udělat.

Pokud zde mistr není, nemá smysl žít. Myslela si, že by bylo fajn tam prostě umřít.

Kupodivu dívka před ní zavrtěla hlavou s panickým pohledem.

„P-počkej! Nechápej to špatně. Nemám v úmyslu ti nějak ublížit.“

„Hm...? Andělští rytíři jsou lidé, kteří zabíjejí čaroděje, že? Jsem... Mistrův služebník a mistrův učedník. V každém případě mi prosím setni hlavu.“

„P-Přestaň o mně mluvit, jako bych byla nějaký hrdlořez!“

„Mýlím se?“

„Zcela!“ Z nějakého důvodu to byl andělský rytíř, kdo byl na pokraji slz.

A možná proto, že takový spor vypukl, než si to uvědomily, shromáždil se kolem nich dav.

(Hej, co je tady za ten povyk? Není ta tamhle Nephy?) (Je to andělský rytíř... Nemají oči upřeny na Nephy, protože je sluhou u toho čaroděje?) (Neměl by ji tedy někdo zachránit? I v těch nejlepších časech se zdá, že Nephy má slabou povahu.) Přihlížející si každý říkal, co chtěl, ale z nějakého důvodu byla veškerá kritika zaměřena na andělského rytíře.

„J-já ti říkám, že to není pravda, ano?“ A stáhla se, jako by ji jejich slova vyděsila.

A pak, jako by se už nemohl dívat, z davu lidí vyskočil člověk.

„Hup! Nephy, jsi v pořádku?“ Ten, kdo vyskočil, jako by chtěl Nephy krýt, byla mladá ptačí dívka, kterou si Nephy jasně pamatovala.

„Manuelo...“ Byla to prodavačka, která vybírala věci pro Nephy v obchodě s oblečením.

I potom se občas sešly ve městě a ona doporučila Nephy nové oblečení. Manuela ručně vybrala i noční košili, kterou nosila na hradě.

Při pohledu na Nephyinu tvář zůstala Manuela beze slov.

„C-Co se děje? Co ti udělala? Jsi zraněná? Kde je tvůj pán?“ Nějak se zdálo, že se Nephy tváří značně nešťastně. Manuela propukla v paniku, jako by právě našla zraněného od krve.

„To není nic. Nejsem... zraněná.“

„V žádném případě to nic není, že?“ Jak její hlas zostřoval, ptačí dívka se zamračila na andělského rytíře.

„Hej, ty! Necítíš se trapně, když to děláš jen proto, že jsi z církve? Šikanovat tak křehkou, dobrosrdečnou dívku je nechutné!“

„Přesně tak! To je správně!“ „Zmiz, andělský rytíři!“ „A také zlevněte své dary!“ Z davu se strhla bouře kritiky.

„M-mýlíte se...“

„Co se děje, přesně!?“ „Přinutila jsi Nephy udělat tak smutný obličej, jak se opovažuješ tak klidně lhát!“ „To je prostě nelidské!“ Zlostný řev dosáhl úrovně horečky a andělská rytířka pozoruhodně zbledla a klesla na zem.

Vřava byla stále větší a větší sama o sobě, ale nebylo to tak, že by andělský rytíř Nephy něco udělal. A tak zvýšila hlas, aby to zprostředkovala.

„Ehm, počkejte prosím... všichni.“

„To je v pořádku, Nephy. Určitě tě ochráníme!“ Když se k ní Manuela otočila s odhodlaným úsměvem na tváři, Nephy zareagovala a přitom si udržela pohled jako mrtvola.

„...Ne, ten člověk... mi nic neudělal.“ Najednou dav utichl.

„Eh, ale...“

„I když jsem ti říkala, že se mýlíš...“ Mladá andělská rytířka už propukla v pláč. Byl to jen mizerný pohled, vidět ji pokrytou slzami a hlenem.

„Hic... já jen... hic, dělala jsem si starosti, když... viděla jsem, že vypadá ublíženě...“ Zdálo se, že opravdu volala na Nephy jen proto, že vypadala nešťastně.

Nephy si myslela, že ji kvůli ní zahnali občané do kouta, a tak se nějak omluvila.

„Uh…“ Manuela udělala upřímně utrápený obličej.

„Tak proč se Nephy tváří tak smutně? Nevypadá to jako triviální záležitost…“

„To je...“

„Waaaaaah!“ Andělská rytířka nevěděla, jak odpovědět, propukla v další slzy, aniž by vzala v úvahu její hanebné chování.

Nephy pak vstala a sklopila hlavu.

„Omlouvám se... že jsem způsobila zmatek... A také andělskému rytíři, omlouvám se. No, tak já se teď rozloučím.“ A když se pokusila odejít, Manuela ji v panice zastavila.

„P-Počkej... Počkej chvíli. Neexistuje způsob, jak bych tě mohla nechat na pokoji, když tě takhle vidím, že?“

„Ale...“ Když to slovo zamumlala, Nephy se dívala na andělského rytíře, který před ní nadále přehnaně naříkal. Když už mluvíme o lidech, kteří nemohli zůstat sami, Nephy věřila, že to platí i pro tu dívku.

Manuela také ztrácela slova a nakonec ze sebe vydala „Ááá, bože,“ a zatahala dívku za rudé vlasy.

„Obě, pojďte se mnou!“ Stejně tak podivná kombinace žáka čaroděje, andělského rytíře a prodavače oděvního obchodu spolu ve spěchu odešla.

◇