Zatímco každý trávil čas po svém, já jsem byl ve svém pokoji a prohlížel si nějaké dokumenty.
I když živí poltergeisté, které jsem nechal na hradě, stále dělali papírování, přinesl jsem svému hlavnímu tělu nějakou nenaléhavou práci, kterou jsem měl udělat, kdykoli jsem měl volné ruce.
Mlčky jsem čelil svému stolu a podepsal dokumenty, které jsem si prohlédl.
„Hej, hej, drahoušku,“ přerušila mě Roroa. „Musíš to udělat hned teď?“
„Vážně,“ přidala se Naden. „Přijdeš celou tu cestu a pak se ještě zahrabeš do práce?“
Když jsem se otočil, Roroa a Naden seděly na samostatné posteli a dívaly se na mě.
Obě byly v jednodílném pyžamovém oblečku a Naden měla na parozích návleky podobné palčákům, které nosila, když spala.
Naden se zmínila, že její parohy vyrývaly díry do polštáře, když spala v lidské podobě, tak jsem jí je ušil. Neměly žádné vlastní jméno, ale říkal jsem jim kryty na rohy.
...Počkat, ty dvě vypadaly, jako by tady plánovaly přespat.
Aisha, mimochodem, stála na stráži přede dveřmi. Znělo to, jako by právě odehnala Excel, která se nás snažila škádlit. Dobrá práce!
Podíval jsem se na dokument, když jsem jim řekl, „Vždy je co dělat. Když toho neudělám tolik, kolik můžu, hromadí se to.“
„Vědomí, které jsi zanechal při práci na hradě, že?“ řekla Roroa.
„Neměl by sis před zítřejší bitvou odpočinout?“ zeptala se Naden.
„No...já to vím, ale...“
Pak si ty dvě začaly šeptat.
„Myslím, že tohle je ten případ, Nadie.“
„To jo. Vsadím se, že to je ono.“
O čem přesně mluvily?
Obě vstaly a pak mě každá pevně chytila za jednu ruku.
„Velká sis Cia nám říkala, „Když Souma v noci pracuje víc, než potřebuje...““
„„...Je to proto, že stres mu nedá spát, takže buďte opatrné.““
„Urgh…“
Zvládly to. Liscia, Aisha a Juna věděly, jaký jsem, když jsem byl psychologicky vytlačen na hranici. Ale Roroa a Naden to neměly vědět, takže skutečnost, že to věděly, znamenala, že došlo ke sdílení informací mezi mými snoubenkami.
„Nadie, držíš ten konec,“ řekla Roroa.
„Rozumím. Jedna, dvě...“
Odtáhly mě od stolu a pak mě posadily na postel. Pak, jako by mi bránily v útěku, mě pevně držely za ruce.
„Tak co tě tak nakoplo?“ zeptala se Roroa. „Nemáš plán, jak vše vyhrát?“
Poddal jsem se a přiznal své pocity. „Stále je to těžké břemeno, skutečnost, že lidé na můj rozkaz zemřou. Tentokrát čelíme nemilosrdným příšerám. Mají pouze instinkt přežít a v této situaci se poškození rozšíří pouze tehdy, když je nezabijeme, takže bychom měli monstra vyhubit. Necítím kvůli tomu žádné váhání. Proto je to pro mě ve srovnání s vyhlášením války knížectví emocionálně jednodušší.“
„Soumo...“ Naden mě poplácala po hlavě se znepokojením v hlase.
„I tak, když vidím mrtvoly lidí sežrané příšerami, nemůžu si pomoct, ale myslím, že kdybych je sem nepřivedl, kdybych je nenařídil do bitvy, byly by to životy, které by byly ztraceny. Očividně vím, že existují lidé, které jsem zachránil bojem, a kdybych to neudělal, bylo by ztraceno ještě více životů. Přesto se nenávidím za hraní číselné hry s lidskými životy.“
„Ale to přece dělá král, ne?“ řekla Roroa s vážným výrazem ve tváři. „Muž nahoře dělá, co může, pro ty, kdo ho podporují zespodu. Udržuje naživu tolik lidí, kolik jen může, chrání tolik, kolik jen může, a udržuje ztráty na co nejnižší úrovni. Přirozeně, protože dělá co nejvíc může, budou věci, které dělat nemůže. To je samozřejmé, ale je to víra, že ten nahoře dělá všechno, co může, díky čemuž mají lidé dole pocit, že mohou bojovat. Víš to, ne, drahoušku? Pokud si stále děláš starosti, pak jsem si jistá, že je to proto, že...“
„Jo.“ Přikývl jsem.
Tohle bylo něco, co jsem přijal. Nakonec jsem to takhle dělal celou dobu. Ale nemohl jsem se zastavit a přemýšlet. Protože kdybych ne...
„Bojím se, že si na to zvyknu,“ vysvětlil jsem. „Když si představím sebe, že se takhle netrápím a můžu se prostě rozhodnout... tak jednoho dne budu mít pocit, že se ze mě stane něco hrozného. V důsledku toho pak ztratím věci, které jsou pro mě nejdůležitější.“
Zkušenost, kterou jsem měl, když jsem se začal stávat ničím jiným než systémem zvaným král, pro mě spustil poplašné zvony.
„Král“, „hrdina“, „muž z jiného světa“, „ten, kdo uzavřel smlouvu s černým ryuu“...tyto druhy jedinečných titulů by ke mně lidi přitahovaly. A kdybych se nechal těmi lidmi zvedat, věc, kterou jsem nebyl já, by začala žít vlastním životem.
Neustále jsem se tím trápil.
„Nechci se přestat trápit svými rozhodnutími,“ řekl jsem. „Ale čím víc se trápím, tím je to únavnější. Soustředím se tedy na práci, abych nepřemýšlel. Je to rozpor?“
„Myslím, že je to v pořádku. Prostě buď sám sebou.“ Naden mě pevně objala za paži. „Miluji tu tvou nekrálovskou stránku, Soumo.“
„To je správně. Kdyby ses začal chovat příliš jako král, velká sis Cia by se bála, nemyslíš?“ Roroa mě také pevně objala, jako by nechtěla prohrát.
Naden se zachichotala. „Ale jestli chceš utéct do své práce, přála bych si, abys místo toho utekl k nám. Vyslechneme si tvé nejistoty, tvé stížnosti, cokoliv.“
„Ano, ano,“ souhlasila Roroa. „Ach, jsme taky dobré na pití, víš? Zůstaneme s tebou až do rána.“
Cítil jsem, jak se mi trochu rozjasnilo srdce.
„Pokud budeme pít celou noc, Liscia nám pravděpodobně později vyhubuje.
„Může na nás všechny společně křičet.“
„Jestli chceš, můžeme do akce pustit i velkou sis Ciu.“
„Ahaha, to by bylo skvělé...“ zívl jsem navzdory sobě. Ve chvíli, kdy se mi ulevila nálada, mě najednou přepadla ospalost. Dny pohybu a bojů mě dostihly. „To není dobré... jsem unavený...“
Když jsem si lehl na postel, Naden a Roroa, které se mi držely v náručí, lehly se mnou. „„Uwah!““
Oh... Náhlá ospalost mě připravila o schopnost myslet.
Roroa byl zřejmě jako dítě. Když jsem se k ní přitiskl, měla vysokou tělesnou teplotu.
Naden měla poměrně nízkou teplotu, byla dokonce trochu v pohodě. Obě se cítily uklidňující a já byl přitahován blíž a blíž ke spánku.
V mém mlhavém stavu jsem slyšel jejich hlasy.
„Hej Nadie. Skončíme s ním takhle?“
„V-Vypadá to tak. To je nečekaná výhoda.“
„Ah! Pamatuji si, že velká sis Cia a velká sis Ai předtím spaly s drahouškem. Zní to, jako by byl v té době také psychicky zatlačen do kouta.“
„Byl? Pak to může být na Soumu účinné!“
„To si myslím. Ale o této pozici nevím. Chci říct, všichni ležíme bokem na posteli.“
„Vyčnívají nám nohy, ano. Není to tak relaxační.“
„Jakmile bude drahoušek úplně mimo, změňme pozice. Pomůžeš, ano?“
„Rozumím. Ale nejdřív...“
A to bylo místo, kde se mé vědomí zastavilo.
◇ ◇ ◇
„Dobrou noc, drahoušku.“
„Dobrou noc, Soumo.“
A obě dvě jednotně políbily Soumu na tvář.
ďakujem, čas na oddych je potrebný vždy.
OdpovědětVymazat