Kapitola 3 – Andělská štědrost
Jak Amane předpokládal, on a Mahiru se opět stali pouhými dvěma lidmi, kteří navštěvovali stejnou školu.
Následující den se cítil mnohem lépe a náhodou potkal Mahiru, když šel na nákupy do obchodu s potravinami, ale moc si toho neřekli. Amane si všiml, že Mahiru vypadala trochu ulevně, že se uzdravuje.
Ani následující pondělí se ve škole nic nezměnilo. Ti dva si zase byli cizí. Jediný malý rozdíl byl v tom, že kdykoli se teď cestou do školy potkali, pozdravila ho rychlou úklonou. To bylo vše.
„Oh, Amane, je ti lépe?“
„Jsem v pořádku, díky.“
Zdálo se, že si Itsuki také dělal starosti o Amaneho. Koneckonců, minulý pátek byl v dost špatném stavu. Amaneho stav byl první věc, na kterou se Itsuki zeptal, když se viděli před školní budovou. Itsuki dokonce o víkendu poslal Amanemu zprávu: „Nejsi mrtvý, že ne?“
Amane mu odpověděl, že je v pořádku, ale zdálo se, že to Itsukiho přesvědčilo jen napůl, protože si hluboce povzdechl, když na vlastní oči viděl, o kolik lépe se jeho přítel cítí.
„Jo, no, když jsem tě viděl v tak špatném stavu, i já jsem si začal dělat starosti, kámo! Je to v pořádku, když ti je teď líp. Měl by ses o sebe víc starat. Začni tím, že si uklidíš pokoj nebo tak něco.“
„Zníš jako někdo jiný, koho znám,“ zavtipkoval Amane.
„Huh?“
„Nic. O víkendu se stalo něco, co mi otevřelo oči. Za pár dní si uklidím byt.“
Itsuki se nevzdal. „Ne, kámo, teď se musíš dát do pořádku!“
Amane se s rozmrzením odvrátil. Uklidit ten nepořádek by asi trvalo víc než půl dne.
Itsuki s podrážděným výrazem trochu ustoupil a řekl: „Myslím, že si můžeš žít, jak chceš, víš. Ale jen si uvolni cestu, po které budeš moct projít, až příště přijdu.“
„…Já se s tím vypořádám.“
Amane se celou dobu s kyselým výrazem v obličeji převlékl do domácích bot a zamířil do své třídy. Když však šel chodbou, upoutala jeho pozornost extrémně hlučná třída a nemohl si pomoct a musel dovnitř nahlédnout.
Když Amane nahlédl oknem na chodbě, uviděl Mahiru, krásnou jako nikdy předtím, obklopenou spolužáky.
Kdykoli na ni někdo promluvil, otočila se k němu s tichým úsměvem. Všechno na její osobě se zdálo být úplně jiné než u Mahiru, kterou viděl onehdy. Amane se náhle usmál.
Itsuki si všiml pohledu svého přítele a jeho oči sledovaly stejnou cestu. Uviděl Mahiru a okamžitě pochopil.
„Shiina, co? Oblíbená jako vždycky. Žádné překvapení, vzhledem k tomu, jak je hezká.“
„No, víš, co se říká. Je to anděl. A co ty, Itsuki? Myslíš si, že je roztomilá?“ zeptal se Amane.
„Jo, asi jo. Ale já mám Chi, takže jen takovým tím estetickým způsobem,“ odpověděl Itsuki.
„Už přestaň mluvit o své přítelkyni.“
Itsuki měl přítelkyni jménem Chi, i když to byla jen přezdívka. Její celé jméno bylo Chitose Shirakawa.
Byli extrémně blízký pár, šíleně do sebe zamilovaní– Amanemu to dělalo pálení žáhy, kdykoli je viděl spolu.
Ačkoli Amane řeči o přítelkyni rychle zavrhl, Itsuki se nezdál být nijak zvlášť uražený. Amane takové věci říkal často, takže se Itsuki jen zasmál. „Jsi bezcitný. Tak se zeptám: Myslíš, že je roztomilá, Amane?“
„Je rozhodně krásná, ale to je vše,“ odpověděl Amane.
„Jak nevýrazné,“ poznamenal Itsuki.
„Je jako květina na vysokém vrcholu, na kterou by moje ruka nikdy nedosáhla. Nemám s ní nic společného. Stačí se dívat.“
„Spravedlivé.“
Možná Mahiru a Amane ten den svedla dohromady nějaká vrtoch osudu, ale ve skutečnosti jim bylo souzeno žít v různých světech.
Představa, že by Amane, samozvaný beznadějný poražený, a Mahiru, krásná superstudentka, která dokázala cokoli, mohli jednoho dne mít jakýkoli vztah, natož romantický, byla upřímně řečeno absurdní. Bylo to doslova nemožné.
Přesně tak, pomyslela si Amane. Není třeba se o ní dál starat.
„…Co to jíš?“
Teorie, že se ti dva už nikdy nebudou stýkat, byla rychle vyvrácena. Amane cucal na verandě výživné želé a zíral na oblohu, když na něj Mahiru zavolala.
Bylo pro něj příliš velké obtěžování jít i do obchodu s potravinami, takže se spokojil se sáčkem želé, který měl doma, a nadýchal se čerstvého vzduchu, když Mahiru nečekaně vyšla na svou verandu.
Mírně se naklonila přes zábradlí, podívala se na sáček s výživným želé, který měl Amane v ústech, a zamračila se.
Amane na okamžik ztuhl, myslel si, že s ním skončila.
„Nevidíš? Je to desetivteřinový želé na doplnění energie,“ odpověděl nakonec.
„…Neříkej mi, že tomu říkáš večeře?“ zeptala se Mahiru nevěřícně.
„Samozřejmě, že je.“
„To je všechno, co jíš? Středoškolák se zdravou chutí k jídlu?“
„Do toho ti nic není.“
Normálně by si Amane dal jídlo z krabičky z obchodu s potravinami nebo něco hotového ze supermarketu, ale dnes si zanedbal koupit něco k večeři a neměl chuť na instantní ramen, takže tohle bylo vše, co měl. Pravděpodobně by to ale nestačilo, takže si plánoval dát později i svačinu.
„...Asi se nemusím ptát, jestli si umíš vařit sám. Alespoň to tak rozhodně nevypadá. A přesto žiješ sám, i když neumíš vařit ani uklízet...“ Mahiruina poznámka byla brutálně upřímná.
„Zmlkni. Do toho ti nic není,“ odsekl Amane, i když věděl, že s pravdou nemůže polemizovat. Zamračil se a dojedl zbytek želé.
Před pár dny zmoudřel ohledně úklidu a rozhodně s tím plánoval brzy něco udělat. Přemýšlení o Mahiruině kárání však Amaneho touhu jen zmírnilo.
Také ho to přimělo zamyslet se, proč kolem něj vůbec dělá takový povyk.
Mahiru jen zírala na Amaneho a pak si tiše povzdechla. „…Počkej tady,“ nařídila, než zmizela zpět ve svém bytu.
„Co teď?“ zabručel Amane, když poslouchal, jak se za ní zavírají skleněné dveře.
Řekla mu, aby počkal, ale nevěděl proč. Amane se zmateně podívala směrem k Mahiruině bytu a poslušně tam stála, ale žádná okamžité odpověďi se nedočkala.
Začíná tu být chladno, rád bych šel dovnitř, ale…
Řekla mu, aby zůstal na místě, a tak to udělal. Podzimní večer byl chladnější, než se očekávalo, a Amaneho volné, neformální oblečení mu moc nepomáhalo udržet se v teple.
Zatímco Amane čekal a sledoval, jak mu v chladu vychází hluboký dech, uslyšel od vchodových dveří zvonění elektronického zvonku, které oznamovalo návštěvu. Bylo celkem jasné, kdo to je.
Žádné komentáře:
Okomentovat