Opravdu zmatený Amane se vydal ke vchodovým dveřím a vyhýbal se rozházenému oblečení a časopisům na podlaze.
Věděl, kdo to je, aniž by se musel podívat kukátkem, a tak si nazul pantofle, sundal řetízek ze dveří a otevřel je. Jak se dalo očekávat, stál tváří v tvář vlnám pískově blond vlasů.
„…Co to děláš?“ zeptal se Amane.
„Nedokázala jsem snést, jak moc zanedbáváš své zdraví. Tohle jsou jen zbytky, které jsem měla, ale prosím, vezmi si je,“ prohlásila Mahiru jasně a prudce natáhla ruku před sebe. V její jemné dlani, o něco menší než Amaneho, držela plastovou nádobu. Matně viděl skrz poloprůhledné víko nějaký dušený pokrm. Nedokázal však přesně říct, co to je, protože nádoba se naplnila párou z teplého jídla.
Zdálo se, že Mahiru chápe zmatený pohled v Amaneho očích, když tam stál a mrkal. Zhluboka si povzdechla. „Nejíš správně. Doplňky stravy jsou prostě jen doplňky. Jen z nich nevyžiješ.“
„Co jsi zač, moje máma?“ ušklíbl se Amane.
„Myslím, že to, co jsem řekla, je v souladu se selským rozumem. A neměl sis už dávno uklidit pokoj? Pořád tu není místo, kam se projít.“
Mahiru zoufale přimhouřila oči, když se podívala za Amaneho na pokoj za ním, a Amaneho slova se mu zasekla v krku.
„…Trochu ano.“
„Ne, neudělal jsi to. Normálně si lidé nepouštějí oblečení na podlahu.“
„To tam prostě… spadlo.“
„To by se nestalo, kdybys ho vypral, osušila, složil a pořádně uložil. Taky by sis měl časopisy po dočtení sbalit. Takhle na nějakém uklouzneš a upadneš.“
Nešlo o to, že by necítil drobnou ostudy v jejích slovech, ale také chápal, že Mahiru si o něj z nějakého důvodu upřímně dělá starosti, takže nemohl ignorovat všechno, co říkala. Koneckonců, změť časopisů je oba málem minulou noc zaskočila. Měla pravdu.
Amane neměl co vyvrátit. Zkřivil obličej, pevně stiskl ústa a zamračeně vzal Mahiru z ruky nádobu.
Jídlo mu zalilo dlaň vítaným teplem, zvláště po celé té době strávené stáním na jeho chladné verandě.
„Takže to můžu sníst?“ zeptal se Amane.
„Jestli to nepotřebuješ, můžu to vyhodit,“ odpověděla Mahiru stroze.
„Ne, jsem za to vděčný. Obvykle nemám možnost jíst domácí jídlo od anděla.“
„…Přestaň mi tak říkat, vážně.“
Používání její školní přezdívky bylo jakousi malichernou, ješitnou pomstou za její kritické poznámky. Její pocity z té přezdívky byly jasně vepsány na jejích bledých tvářích, které zrudly.
O tom nebylo pochyb – nenáviděla, když jí bylo říkáno anděl. Kdyby byl ve stejné situaci, Amane si byl jistý, že by to taky nenáviděl. To sotva bylo třeba říkat.
Přestože Amane chápal Mahiruin postoj, nemohl si pomoct a usmál se, když viděl, jak se na něj dívá s rudými tvářemi a drobnými, hořkými slzami, které se jí draly do očí.
„Nebudu se omlouvat,“ prohlásil.
Bylo jasné, že jakékoli další škádlení by jistě zničilo tu trošku dobré vůle, která jí k němu zbyla, a tak si Amane myslel, že je rozumné dát tomu pokoj.
Ani si nejsme tak blízcí.
Mahiru se také zdála, že už nechce nic slyšet, a zdůraznila to tím, že si silně odkašlala a vzpamatovala se.
Tváře měla ale stále zarudlé, takže nevypadala, že by se toho moc změnilo.
„No, děkuji ti za tohle. Ale s tím, co se stalo předtím, se nemusíš moc starat,“ řekl Amane.
„Nemusím. Považovala jsem ten dluh za vyrovnaný. Je to pro mé vlastní uspokojení… Viděla jsem, že se o sebe nestaráš, a měla jsem obavy, to je vše.“
Samozřejmě. Mahiru ho litovala, to bylo vše. Nebylo možné to skrýt – velmi dobře si minulou noc prohlédla, jak žil. I teď viděla odpadky nahromaděné v chodbě za ním.
„Musíš se aspoň začít pořádně stravovat a… dát si život do pořádku!“ napomenula ho.
„Ano, mami,“ odpověděl Amane sarkasticky. Už ho trochu unavovalo poslouchat Mahiruino otravování.
Amane nevrle odnesl jídlo, které mu Mahiru přinesla, zpět do bytu. Popadl pár jednorázových hůlek, které koupil v supermarketu, a posadil se na pohovku v obývacím pokoji, dychtivý ochutnat chutě její kuchyně.
Vzpomněl si, jak si pochutnával na rýžové kaši, kterou mu předtím přinesla, i když jeho chuť byla otupená nemocí. Pomalu vařená kaše měla bohatou, uklidňující chuť, která byla šetrná k jeho žaludku. Pokud to byl nějaký ukazatel, Mahiru vařila nepochybně docela dobře, ale teď nastal čas to zjistit s jistotou.
Jak to důkladně žvýkal, chuť daši a ostatních koření, stejně jako chuť zeleniny, se mu jemně šířila ústy. Amane nikdy nebyl fanouškem zeleniny. Obvykle se jí snažil vyhýbat, ale v tomto pokrmu se podstata každé ingredience spojila v dokonalé harmonii a Amane si je s radostí vychutnával.
Kuřete moc nebylo. Možná to Mahiru udělala schválně, jako by mu chtěla říct, aby jedl víc zeleniny. To málo masa, které tam bylo, bylo uvařené dozlatova a šťavnatě. Nebylo si na co stěžovat, pomyslel si Amane, kromě množství. Na něco, co připravila středoškolačka, byly ingredience trochu obyčejné, ale její dovednost to více než vynahradila. To, že si Amane na jídle tak ochotně pochutnávaa, o tom dostatečně svědčilo.
Bylo by to ještě lepší s trochou rýže a možná i s miso polévkou nebo čirým vývarem, ale Amane nic neměl připraveného. Stejně mu došla rýže, takže se mu to skromné přání ten večer nesplnilo. Už bylo příliš pozdě, ale litoval, že si předem nekoupil žádné balíčky instantní rýže.
„Ten anděl je úžasný,“ řekl si Amane, zatímco hltal dokonale okořeněnou zeleninu, hůlky ani na vteřinu nezpomalovaly.
Jen si pomyslet, je skvělá ve škole, ve sportu a ve všech možných domácích pracích.
Kdyby tam Mahiru byla a
slyšela Amaneho chválu, nenáviděla by ji.
Žádné komentáře:
Okomentovat