AdD 1 - Bonusový krátké příběh: Nephyina kuchařská zkušenost

Nephyina kuchařská zkušenost

„Mistře, přípravy na oběd jsou dokončeny,“ řekla Nephy, když se její sněhově bílé vlasy houpaly vzduchem.

„Chápu. Budu přesně tam.“

Zagan zavřel grimoár, kterým listoval, a vstal. Rozhodl se ukázat svou vděčnost za to, že mu jídlo připravovala s úsměvem, ale nakonec se cítil jen lehce skleslý, že nemůže dělat nic jiného, než s kyselým výrazem přikývnout. Po příchodu do jídelny si všiml, že chléb, polévka a hlavní jídlo z jehněčího guláše už jsou na stole.

„Páni, oběd dnes vypadá docela chutně.“

„Nejsem hodna takové chvály, mistře.“ I když byla Nephy bezvýrazná, její špičaté uši se při Zaganově komplimentu šťastně chvěly a cukaly.

„Ale ty jsi nikdy předtím nejedla takové jídlo, že, Nephy? Jak to můžeš udělat tak dokonale?“

„N-Nazývat to perfektní je trochu...“ zamumlala Nephy, stydlivě sevřela zástěru, a pak pokračovala slovy, „Nikdy jsem nedostala žádné k jídlu, ale měla jsem za úkol pomáhat v kuchyni.“

„Aha, takže už se ti to povedlo?“

„Ne, bylo mi dovoleno dělat o něco víc než loupat zeleninu.“

„Huh...? Jak ti to pomohlo naučit se vařit?“

Když Zagan naklonil hlavu na stranu v neobvyklém obratu, Nephy zaťala pěst a odpověděla vážným hlasem.

„No... vždy jsem se napjatě dívala.“

„Sledováním myslíš kroky k vaření...?“

„Bylo tam také to, ale myslím... přísady.“

Zagan si na chvíli myslel, že si dělá legraci, ale zdálo se, že to Nephy myslí úplně vážně.

„Jídla, která v těchto nádobách vařili, vždy úžasně voněla, když je smíchali s kořením. A jelikož jsem měla z větší části docela hlad... No, v každém případě to bylo bolestivé. Proto jsem si nakonec zapamatovala, jak to udělat, zatímco jsem na ně toužebně hleděla.“

„Copak... se na tebe kvůli tomu nezlobili?“

„Protože se naštvali, vždycky jsem na ně zírala ze škvíry ve dveřích.“

Zagan se pokusil představit si pohled na tuto bezvýraznou dívku, jak nakukuje škvírou ve dveřích. V jeho mysli, kdykoli její oči potkaly osobu, na kterou pokukovala, jistě by se zachvěla leknutím. Pouhá myšlenka na to ho přiměla myslet si, že se jeho tvář radostí uvolní.

„Mistře, prosím, nesmějte se.“

„Ne, není to tak, že bych se smál. Podívej, pojďme se teď najíst.“

A ten den také Zagan a Nephy seděli vedle sebe a drželi své lžíce v ruce.