Oto 1 - Kapitola 5 – Anděl a velká úklidová kampaň 1/4

Kapitola 5 – Anděl a velká úklidová kampaň

Amane byl hrozný v domácích pracích jakéhokoli druhu, ale nejhorší byl v úklidu.

Kupodivu uměl skutečně vařit. Přesněji řečeno, dokázal připravit něco teplého a obvykle technicky jedlého, pokud byl ochoten odložit stranou malicherné starosti, jako je prezentace nebo chuť, a také předpokládal možnost těžkého zranění v určitém okamžiku procesu. Nebyl úplně neschopný vařit jídlo.

Praní bylo také v pořádku. To bylo možné pro kohokoli, dokonce i pro Amaneho. Pokud by došlo na problém, vždycky existovala možnost odnést si oblečení do prádelny na mince. Všechno se scvrklo na to, nacpat všechno do pračky a nechat ji běžet s pracím prostředkem a vodou uvnitř. Amane to zvládl bez problémů. Jediné, v čem byl ale naprosto beznadějný, byl úklid.

„Co mám dělat?“

Jednoho víkendu Amaneho konečně unavilo poslouchat Mahiru a Itsukiho, jak mu den co den kážou o úklidu bytu, a rozhodl se s tím konečně něco udělat. Jediný problém byl, že Amane vůbec nevěděl, jak začít.

Věděl, že je to jeho vlastní chyba, ale prvním problémem bylo, že měl věci nahromaděné všude a nemohl přijít na to, jak je vůbec začít uspořádávat. Amane si nebyl jistý, co jiného by měl dělat, a tak začal praním prostěradel a vyvětráním futonu.

Co bude dál? přemýšlel. Oblečení a časopisy jsou všude, takže vlastně není kde chodit.

Jednou malou milostí bylo, že vždycky hned vyhodil všechny zbytky jídla, takže nebyly žádné hrozné zápachy ani mastné skvrny. Bylo to prostě obrovské množství nepořádku – natolik, že se to zdálo jako nepřekonatelný problém.

Když si Amane tiše povzdechl nad horou práce před sebou, zazvonil zvonek. Tiše zalapal po dechu.

Spíše než jako pravidelného návštěvníka začal svého souseda vnímat spíše jako doručovatele, požehnání shůry, který jen předá dárky a pak odejde. Když však stál před svým nepořádným pokojem, Mahiru se zdála být jeho zachránou.

Amane se škrábal ke vchodovým dveřím, ale nemohl najít rovnováhu. Zakopl, zachytil se a opatrně se plížil zbytek cesty ke dveřím s jednou rukou přitisknutou ke zdi, aby udržel rovnováhu.

„Promiň, chtěla jsem si dnes vyzvednout nádobu o něco dříve… Co to děláš?“ zeptala se Mahiru, když Amane otevřel dveře.

„…Snažil jsem se uklidit,“ přiznal.

Mahiru se na Amaneho podívala s poněkud udiveným výrazem, stále zmatená.

„Právě jsem slyšela hlasitý zvuk,“ řekla.

„…Málem jsem spadl.“

„Vsadím se, že ano. Ani jsi nezačal uklízet, že ne?“

„Nevěděl jsem, jak začít.“

„To je vidět.“

Amane se zašklebil nad Mahiruinou poznámkou. Nebyla o nic méně upřímná než obvykle a Amane opravdu nemohl přijít na nic, co by ospravedlnilo jeho nedostatek pokroku. Kromě toho věděl, že kdyby se teď rozzlobil a vybuchl, nedostal by od ní radu, jak si má uklidit byt. Problém byl v tom, že si nebyl jistý, jak přesně má Mahiru o pomoc požádat.

Doufal jsem v nějaké tipy na úklid, ale zajímalo by mě, jestli mi vůbec nějakou radu dá…

Amane zaváhal, když viděl, že Mahiru se dívá na ten nepořádek za ním. V jejích očích se zračil šok z katastrofální scény za ním. Musel to být opravdu hrozný pohled.

„Neuvěřitelné… Pomůžu ti uklidit byt.“

„Huh?“

Dokonce i Amane věděl, že by bylo příliš nestoudné požádat Mahiru o pomoc s úklidem. Proto se jen chtěl zeptat, jestli má nějaké návrhy. Nikdy si nedovolil představit, že by Mahiru rovnou přišla a nabídla pomoc.

„Nesnáším představu, že byt vedle mého je tak špinavý.“ Taková sžíravá slova, ale Amane se opět nemohl bránit. „Musíš si myslet, že je tak snadné žít sám, ale ani po sobě neumíš uklidit. A co hůř, chováš se, jako by to nebyl žádný problém, jako by se všechno nakonec samo vyřešilo, ale evidentně se to nestalo. Proč se na chvíli nezastavíš a nepodíváš se na sebe?“

Amane ztrácel slova. Jeho matka mu vždycky říkala, že když bude pilně a pravidelně uklízet, bude to snadné, ale on ji ignoroval a tohle byl výsledek. Byl si plně vědom toho, že nese následky svých vlastních činů.

„Podívej, dokud budeš pravidelně uklízet, takhle špatně to tu zase nebude. Je jasné, že máš nějaké hrozné návyky,“ řekla Mahiru.

„…Máš naprostou pravdu,“ souhlasil Amane.

Nemohl se na ni zlobit. Už jí tolik dlužil a ona k němu byla tak laskavá. Navíc všechno, co říkala o jeho minulém chování, byla pravda. Podcenil, jak těžké bude žít o samotě, a opravdu jen předpokládal, že se všechno nějak vyřeší, a tohle byl výsledek. Amane na Mahiruina slova jen vážně přikývl.

„No, nevadí, když začnu s tímto pokojem?“ zeptala se Mahiru.

„…Nevadí ti to?“ odpověděl Amane otázkou.

„Já to nabízím, takže je to samozřejmě v pořádku. Půjdu se připravit, takže když už to dělám, pokud máš něco, co nechceš, abych viděla, nebo nějaké cennosti, prosím, dej je do skříně a zamkni je.“

„O to se nebojím.“

Amane odmítl pomyslet na to, že by ho někdo, kdo k němu byl tak laskavý, i přes její ostrá slova, mohl okrást. Nemluvě o tom, že Mahiru byla až příliš dobrosrdečná na to, aby někomu takhle ublížila.

„…Nejsi?“ zeptala se.

„Něco takového bys přece neudělala,“ odpověděla Amane.

„Ne, to já… Podívej, nebojíš se, že bych mohla vidět něco, co bys ty jako kluk raději schoval?“

„Ah… uh, no, bohužel nic takového nemám.“

„No, v tom případě je to v pořádku. Dobře, půjdu se převléknout a přinést nějaké čisticí prostředky. Víš, neberu úklid na lehkou váhu.“

Mahiru se vrátila do svého bytu a Amane ji s trpkým úsměvem sledovala, jak odchází.