Oto 1 - Kapitola 5 – Anděl a velká úklidová kampaň 2/4

Vrátila se v jiném oblečení, v dlouhém bílém tričku a khaki kapsáčových kalhotách. Tričko přesně kopírovalo linie jejího těla, jemná látka zdůrazňovala křivky a hrany. Mahiruiny dlouhé vlasy byly dovedně svázané do dokonale kulatého drdolu a Amane se cítil podivně nepříjemně, když viděl její bílý zátylek.

Dříve ji vídal jen v šatech a sukních a na tomto vzhledu zjistil, že je něco osvěžujícího. Amane si předtím myslel, že takové chlapecké oblečení jí asi nebude slušet, ale zjevně se mýlil. Začínal si uvědomovat, že krásné dívky vypadají dobře v čemkoli, co si obléknou.

Tento nový outfit vypadal pohodlně na pohyb po domě, ale byl to také outfit, který by Mahiru mohla nosit i ve městě. Amane by si nikdy nepomyslel, že by tohle oblečení nevadilo, kdyby se ušpinilo.

„Nevadí ti, když se to ušpiní?“ zeptal se Amane.

„Stejně jsem je plánovala brzy vyhodit, takže nevadí, když se trochu ušpiní.“ Mahiru si prohlédla pohromu, kterou Amaneho byt představoval, a tiše si povzdechla. „Řeknu to jen jednou: Důkladně uklidíme, rozumíš?“

„…Rozumím.“

„Dobře, tak se do toho pusťme. Nebudu shovívavá a nenechám to skončit v půlce. Předpokládám, že nemáš žádné námitky?“ Mahiru položila otázku tak důrazně, že Amane nemohla dělat nic jiného, ​​než ostýchavě kladně odpovědět.

Tak začala velká bitva o úklid Amaneho bytu. Bitva v čele s andělem.

„Nejdřív naházejme všechno oblečení do koše na prádlo. Obvykle při úklidu pracujete odshora dolů, ale než spustíme vysavač, musíme se nejdřív vypořádat s nepořádkem na podlaze. Než začneme prát, můžeme prádlo rozdělit do různých dávek, protože je ho příliš mnoho na to, abychom ho vyprali najednou. Chceš ho rozdělit na věci, které nosíš, a věci, které nenosíš? Nebo chceš vyprat všechno?“

„Prostě to udělej, jak chceš…,“ odpověděl Amane. Teď se mu to zdálo tak jasné. Samozřejmě museli uklidit podlahu, než se pokusili dělat cokoli jiného.

„…Není tu žádné spodní prádlo ani nic podobného, ​​že?“

„To je v mé komodě, jak bys čekala.“

„Tak to je v pořádku. Praní prádla můžeme asi prozatím odložit, protože i když ho vypereme a usušíme, při úklidu se bude prášit a nakonec ho budeme muset prát znovu. Pokud nespěcháš, můžeš prádlo vyprat až po skončení úklidu.“

„Dobře.“

„…Teď ohledně časopisů. Vážně, jediné, co musíš udělat, je vyhodit je. Myslím, že pokud je sbíráš, je to trochu jiný příběh, ale podle toho, jak je všude hromadíš, pochybuji, že je to tak. Pokud si chceš nějakou část jednoho uchovat, vytrhni stránku a dej ji do alba a zbytek zlikviduj. Zavaž všechny časopisy, kterých se zbavuješ, a dej je do sběru.“

Mahiru se okamžitě pustila do úklidu a nařídila Amanemu, aby dal své vyřazené oblečení do koše na prádlo, zatímco ona sbírala všechny časopisy. Řekla mu, aby hned promluvil, pokud si Amane nějaké chce nechat, ale nebyly tam žádné konkrétní, které by potřeboval, takže jen zavrtěl hlavou. Když Mahiru dostala odpověď, kterou požadovala, dovedně svázala balík plastovou šňůrou, kterou si zřejmě přinesla s sebou.

„Až skončíš s oblečením, projdi si prosím ten zbytek a rozhodni se, jestli něco vyhodíš. Všechny tyhle různé věci na podlaze, stejně jako předtím, roztřiď je na to, co si potřebuješ nechat, a na to, co ne. Ty druhé pak vyhoď do koše. Rozumíš?“

„…Uh-huh,“ odpověděl Amane tiše.

„Jestli máš problém s přijímáním rozkazů, radši mi to řekni hned.“

„Ne, nemám, ale… jen jsem přemýšlel, jak rychle to všechno děláš.“

„Když to neudělám, dojde nám čas. Koneckonců, je tu naprostý chaos.“

„Máš pravdu.“

I když byl víkend, čas byl omezený. Pokud měli vysavač nechat běžet, muselo by to být přes den, vzhledem k tomu, že hluk by obtěžoval sousedy. Protože Mahiru věděla, že by vyžadovalo hodně úsilí, aby se místo dostalo do stavu, kdy by mohli vysávat, snažila se uklidit co nejrychleji.

Část Amaneho cítila lítost, že jí tolik dovolil. Na druhou stranu se pod Mahiruiným vedením začalo poprvé po dlouhé době objevovat čím dál více podlahy.

„Profesorko Šiino…,“ zamumlal Amane.

„Jestli si ode mě budeš žádat rady jako od učitelky, nejdříve se uč napodobováním. Nebudu ti třídit osobní věci, takže prosím buď pilný a nech si jen to, co opravdu potřebuješ,“ nařídila Mahiru.

„Ano, pane.“

„Prosím, neoslovujte mě jako muže.“

Anděl nonšalantně opětoval Amaneho štípnutí a celou dobu s vážným výrazem uklízela další a další nepořádek.

Amane měl zlozvyk hromadit zbytečné haraburdí a byl vděčný za Mahiruinu rozhodnost a zároveň jí to záviděl. Tady stála, v bytě cizího člověka, a bez váhání se v tom nepořádku prohrabávala. Byla skutečně jako anděl.

Mahiru byla tak efektivní, že kdyby chtěla, mohla snadno uklidit celé místo sama. Pravděpodobně proto, že tak spěchala, si ale nedala pozor na nohy. Nebylo pochyb o tom, že to byla Amaneho chyba, že to nechal na podlaze, ale Mahiru uklouzla na kusu odhozeného oblečení a ztratila rovnováhu.

V okamžiku, kdy Mahiru z úst uniklo tiché „Ah!“, Amane se vrhl přes místnost a mířil na místo, kam si myslel, že Mahiru s největší pravděpodobností spadne.

Lehká, sladká vůně smíchaná se zatuchlým pachem prachu, který se v panice zvedl.

Amane dopadl na zadek a zadek ho tupě štípal, ale dalo se to snést. Zasténal jen lehce, když cítil, jak na něj tlačí Mahiru.

Musela být ráda, že jsem ji hned chytil.

„…Fujimiya?“ Mahiru k němu vzhlédla. Nezdálo se, že by se zlobila, ale ani ji ta situace nijak zvlášť netěšila. Spíše zněla jen překvapeně. „Můžu přijmout vinu za pád, ale přesně proto to musíš dát do pořádku, protože jinak se takové věci nutně stávají.“

„Je mi to opravdu líto, vážně… Nejsi zraněná, že ne?“ zeptal se Amane.

„Jsem v pořádku. Díky, že jsi se snažil mě chytit. Taky mě to mrzí.“

„Ne, je to všechno moje chyba…“

Amane by to nesnesl, kdyby se Mahiru zranila, když mu pomáhala, zvlášť když se s ním už dělila o jídlo. To by bylo naprosto neodpustitelné, ani by se jí nedokázal podívat do očí.

Kdyby to bylo potřeba, uvažoval o tom, že poklekne a požádá o odpuštění, ale Mahiru se kvůli svému pádu moc nerozčilovala.

„Uklízíme, aby se takové věci už nestávaly, rozumíš?“

„Jo. Je mi to opravdu moc líto.“

„To je v pořádku, nemusíš se omlouvat. Koneckonců, pomáhám ti, protože se mi chce.“ Mahiru vypadala trochu zmateně, když se podívala na Amaneho.

Amane si najednou uvědomil, jak blízko si jsou, a uvědomil si, že se k němu tiskne. Pro kluka, který se s dívkami v podstatě nikdy pravidelně nestýkal, to byla situace, z níž se mu blýskalo srdce. I když k sobě ani jeden z nich nechoval žádné romantické city, něco na tom nějak působilo špatně.

Mahiru si zřejmě neuvědomovala situaci, a tak ji Amane jemně chytil za rameno a odstrčil ji od sebe, pak se postavil, než se mu na tváři mohla projevit trapnost.

„…Měli bychom… pokračovat v úklidu?“ vypravil po chvíli ze sebe.

„Ano, to je dobrý nápad,“ odpověděla Mahiru. Naštěstí pro Amaneho se zdálo, že si jeho chvění nevšímá, když chytila ​​Amaneho nataženou ruku a zvedla se.

Mahiru si zřejmě neuvědomovala, jak těsně k němu byla přitisknutá, protože si jen zachovala svůj obvyklý výraz. Amane si uvědomil, že dívka jako Mahiru musela být zvyklá na pozornost spousty chlapců. Takový malý kontakt by ji jistě nestačil znervóznit tak, jako jemu.

Amane se ironicky usmál nad Mahiruiným chováním a rozhodl se, že by bylo špatné nechat všechno na ní, a s nově nabytým odhodláním se vrátil k úklidu. Přestože mu byl úkol zcela neznámý, snažil se s ním co nejlépe vypořádat.

„…Jsi plný překvapení.“

Amane byl příliš soustředěný na svou práci, než aby si všiml tichých slov, která Mahiru unikala z úst, ani si nevšiml, že jí uši, skryté za slámově zbarvenými vlasy, lehce zrudly.