IwS 8 - Kapitola II: Dungeony a draci 4/14

„Touya-dono!“

„Touyo...!“

„Hm? Yae a Hilde? Co se děje?“ Otočil jsem se a zjistil, že ke mně běží kombo šermířů. Poslední dobou si určitě připadaly bližší, pravděpodobně proto, že spolu vždycky zápasily.

„Dohodly jsme se, že vyrazíme a prozkoumáme ruiny při současném tréninku, to ano. Hilde-dono nemá tolik zkušeností v boji proti magickým zvířatům jako já, ona ne.“

„Ano! Podívej, dokonce jsem dostala cechovní kartu! I když je stále černá... Nemůže se to srovnávat s tvou, Yae.“ Hilde stydlivě zvedla svou cechovní kartu. Vypadala šťastně.

Její karta byla černá, barva nováčka. Nejnižší možná úroveň... Bylo trochu legrační, když byla rytířská princezna z Lestie považována za nejnižší. Přišlo mi to jako dost špatný vtip. Rozhodl jsem se, že to napravíme. Yae byla červená. Bylo to proto, že se mnou nějakou dobu dobrodružství prožívala.

Jak již bylo řečeno, zvýšení do červené barvy v tak krátkém čase bylo prakticky nemyslitelné. Přesto jsem se tomu nemohl divit. Yae byla pozoruhodně mocná ještě předtím, než mě potkala.

„Co tě sem přivádí, Touya-dono?“

„Oh, já?" Dělám jen malou bezpečnostní kontrolu.“

„Ah, jestli jsi skončil, chtěl bys jít s námi?“

„Oh, jistě. Pojďme.“ Prošli jsme bránou do Amaterasu a vyšli na perleťově bílý písek.

Nebojte se, zaplatil jsem poplatek jako všichni ostatní. Nechtěl jsem, aby si někdo dělal povyk kvůli tomu, že se mnou a mými snoubenkami bude zacházeno zvláštním způsobem. Také by nás to příliš odlišovalo. Normálně bych použil svou vlastní [bránu], ale rozhodl jsem se využít příležitosti a zkontrolovat, že tyto fungují dobře.

Souostroví se skládalo ze sedmi ostrovů. Některé velké, některé malé. Na největším ostrově však žádný žalář nebyl. Byla to v podstatě jen divočina, kterou ovládaly monstra a magická zvířata.

Na tom ostrově bylo hodně nestvůr s rostlinnou tématikou, takže lidé museli při prohlížení místa dbát zvýšené opatrnosti.  Zdálo se, že stále existují lidé, kteří se odvážili na hlavní ostrov bez ohledu na to, a někdy skončili zraněním. Ale nakonec to nebyla moje starost.

Zdálo se, že na ostrově jsou neobvyklé bylinky, ořechy a bobule, takže se občas vyskytla cechovní výprava za jejich získáním.

Když jsme se blížili ke vchodu do kobky, zavolal jsem [světelnou kouli]. Amaterasu byl žalář, do kterého jsem původně vstoupil, a zdálo se, že je tam právě teď asi čtyřicet dobrodruhů. Pokud jsem předpokládal, že se parta skládá ze čtyř lidí, znamenalo to, že tam dole bylo asi deset stran.

„Tam dole musí být konflikt s tolika skupinami, ne?“

„No, je to tam dost velké. I když na sebe narazí, mohou jen říct ahoj a znovu se rozdělit. Mohou dokonce vyměnit za zásoby. Jsem si jistý, že se zatím nebudou teritoriálně zabývat poklady a věcmi.“ Tři osamělí rohatí vlci vyskočili a zaútočili na nás, když jsme vstoupili do kobky. Než jsme měli Yae nebo já možnost zareagovat, Hilde vyskočila do čela řady a všechny je sundala. Rozhodně byla stále tvrdší.

„Co s tím mám dělat? Nejsou tyhle rohy cenné?“

„Jo, ale jen ty rohy." Jejich maso je příliš tvrdé na konzumaci a jejich kožešiny jsou příliš šlachovité.“

„Takže můžeme vzít roh a zbytek nechat?“

"Jo, jen je přitlač ke stěnám, aby o ně nikdo nezakopl.“ Představuji si, že se stanou potravou pro jiná magická zvířata. Pokud ne, pak budou přitahovat slimy, když se začnou rozkládat.“ Slimy žily zřejmě ve všech druzích žaláře. Každou chvíli napadali lidi, ale většinou to byli neškodní mrchožrouti. V podstatě jedli a rozpouštěli odpadky ze sklepení.

Výjimkou z tohoto pravidla nebyly ani mrtvoly a odpadní produkty. Výsledkem bylo, že většina dungeonů zůstala docela čistá. Slimy budiž pochváleny.

I když slimy fungovaly jako živé vysavače, zdálo se, že se vyhýbají obsahu truhlic s poklady. Ale také se obecně vyhýbali kovu. Pokud jsem si správně vzpomněl, kalové slimy ve skutečnosti čistily vodní plochy, do kterých se dostaly. Takže to byl pravděpodobně případ, kdy různé slimy měly různé čistící speciality.

Kolem kolovala teorie, že slimy byly ve skutečnosti výtvory člověka z dávné éry. Určitě to bylo možné. Koneckonců, neměl jsem ponětí o tom, odkud slimy pocházejí. Pravděpodobně ale od hloupého kouzelníka. Rozhodl jsem se to později vyhledat v knihovně.

Hilde odtáhla osamělé vlky na stranu a uřízla jim rohy. Rohy by nestály za moc, ale cech by byl víc než ochotný nám je sundat z rukou.

Poté Hilde obratně sundala obří netopýry, obří krysy a spoustu osamělých rohatých králíků. Určitě tu bylo mnoho magických zvířat, to bylo jisté. I když jsme občas viděli, jak goblin nebo kobold vykukují hlavou ven.

Rozhodl jsem se, že mapu nebudu zobrazovat, nebo dokonce holkám neprozradím, že jednu mám. Koneckonců jsme tu nebyli, abychom zmapovali kobku. Navíc to bylo zábavnější, když jsem si to projel naslepo... I když dívky nakonec objevily schody do druhého patra mnohem rychleji, než jsem čekal.

Sestoupili jsme po schodech a dostali se znovu do další široké místnosti. Existovala levá a pravá cesta. Rozhodli jsme se pokračovat doprava. Došli jsme na další křižovatku a pak na další.

„To mi připomíná... Měli bychom investovat jak do mapy, tak do kompasu. Pokud se ztratíme, možná se nebudeme moci dostat zpátky.“ Hilde měla pravdu, většina dobrodruhů to určitě udělala. Na druhou stranu jsem si mohl dovolit být v takových věcech líný. Díky kouzlu [brány] jsem se vůbec nemusel bát, že se ztratím.

Nenuceně jsme pokračovali dál, dokud jsme nedošli k velkému páru dvoukřídlých dveří. Vešli jsme dovnitř a ocitli jsme se v malé místnosti. V rohu byla také truhla s pokladem. Přemýšlel jsem, jestli to byla tajná skrýš monstra nebo co.

Představoval jsem si stereotypní herní postavu, která vtrhla do něčího domova a otevřela veškerý jeho nábytek při hledání pokladu.

Hilde vypadala nesmírně vzrušeně. Byla to koneckonců její vůbec první pokladnička. Na druhou stranu jsem se cítil trapně.

Truhla obsahovala dýky. Spoustu a spoustu dýk. Některé zrezivěly, některé jen rukojeti dýk. Všechny odpadky. Přesně jak jsem si myslel. Vůbec nic cenného.

Ale netušil jsem, proč to byly výhradně dýky... Možná ten člověk nebo tvor, který je tam schoval, byl jen fanatik. Některá zvířata, jako jsou vrány a psi, zase ráda sbírala podivné věci.

„Jaké zklamání...“

„Tady, Hilde. Skutečné poklady se tak snadno nenajdou.“

„Počkej na chvíli, Touya-dono. Není to stříbrná dýka?“ Podíval jsem se, kam Yae ukazovala, a jistě, i když to bylo zaprášené a na dně truhly... Byla tam dýka z čistého stříbra. Byla to jednoduchá dýka, nepříliš zdobená, ale rozhodně by se dala prodat. Poklad byl nakonec poklad.

„Nemyslím si, že se to prodá za hodně, ale co s tím?“

„Ne... nechám si to na památku. Vzpomínka na den, kdy jsem začala pořádně dobrodružit.“ Hilde vsunula čepel do váčku u pasu. No, pokud to nechtěla prodat, nebudu jí v tom bránit.

Jak se Hilde usmála, já také.

 

◇ ◇ ◇