Mahiru vypadala trochu nervózně, ale po chvíli přemýšlení ukázala na párty pizzu se čtyřmi druhy ingrediencí a váhavě řekla, „Dobře, tohle vypadá dobře.“ Otočila očekávající pohled k Amanemu.
Amane s lehkým úsměvem přikývl, zvedl telefon a vytočil číslo vytištěné v menu. Mahiruiny oči se leskly očekáváním.
O hodinu později jim dorazila pizza. Mahiru se do ní bez váhání pustila. Pizza byla rozdělena na části, aby si lidé mohli jednotlivé příchutě ochutnat samostatně, a ona trochu váhala, kterou ochutnat jako první, ale nakonec se rozhodla začít s kouskem pokrytým vydatnou porcí slaniny a klobásy.
Amane nebyl překvapen, když si Mahiru do svého kousku okusovala malá, jemná sousta. Předpokládal, že její kultivovaná výchova ji naučila jíst všechno s rozvahou a grácií, dokonce i pizzu z donášky.
Pohled na Mahiru v Amanem vyvolal hřejivý pocit, jako by sledoval malé, roztomilé zvířátko. Byla podivně rozkošná, když zavřela oči a její výraz se trochu uvolnil, zatímco žvýkala pružný sýr. Obvykle dívka vypadala tak dospěle, v tomto okamžiku však konečně vypadala na svůj věk.
Amane potlačil intenzivní touhu pohladit Mahiru po hlavě, zatímco si vychutnávala pizzu malými, drobivými sousty.
„…Co?“ zeptala se.
„Nic, jen vypadáš, jako by ti to chutnalo,“ odpověděl Amane.
„Prosím, nedívej se na mě tolik.“
Zamračený pohled, který na Amaneho vrhla, ale nebyl vůbec roztomilý.
„…Páni, ty vážně nemáš žádné kouzlo.“
„No, to mi docela vyhovuje. Kdybych se ve škole chovala jako vždycky, řekl bys, že to dělám nepříjemné.“
„Jo, asi je to pravda. S touhle verzí tebe jsem si bližší než se školní verzí.“
Ve škole Amane Mahiru téměř neviděl a rozhodně tam nikdy nemluvili. Zahlédl ji jen občas a ona vždycky měla na tváři ten samý, neproniknutelný úsměv, který ukazovala všem.
Tady viděl za tu vrstvu. Tohle musí být ta pravá Mahiru, pomyslel si Amane. Ve škole si vždycky osvojila svou falešnou, veřejnou personu.
„Co se mě týče,“ pokračoval, „tahle verze mě nikdy neomrzí.“
„Verze bez šarmu?“
„Nechovej zášť… Víš, jak bych to řekl…? Ve škole nikdy nevím, na co myslíš.“
„Většinou o svém rozvrhu a hodinách, předpokládám.“
„Takže i ty občas můžeš být bezradná, co?“
Amane chtěl říct, že Mahiru vždycky vypadala, jako by měla na mysli nějaké tajemství, ale Mahiru jeho slova zjevně brala doslova. Podívala se na něj s jemným protestem v očích, jako by myslela něco úplně jiného.
„Já, uh, to takhle nemyslela,“ dodal rychle Amane. „Jen… Nedáváš najevo, co si myslíš. Jen jsem myslel, že je snazší být s někým, kdo je upřímný ohledně svých pocitů, i když je trochu hrubý, než s někým, koho nikdy nedokážeš přečíst.“
„…Myslíš si, že to, jak se chovám ve škole, je špatné?“ zeptala se Mahiru přímo.
„No, nemůžu ti to moc vyčítat, protože je to pravděpodobně tajemství tvého úspěchu. Jen by mě zajímalo, jestli tě to někdy omrzí,“ řekl Amane.
„Ani ne. Chovám se tak odmala.“
„Tvrdé jádro, co?“
Pokud se s tímto chováním chovala od dětství a celý život se snažila být dokonalou mladou ženou, jakou od ní všichni očekávali, Amane by chápal, jak těžké pro ni bude tuto personu odložit stranou.
Amane si dokázal něco vyvodit z Mahiruina domácího života, ale věděl, že se jí na to nemůže víc zeptat.
„No, není hezké mít místo, kde si můžeš odpočinout? A teď máš i kamaráda, se kterým si můžeš odpočinout.“
„Upřímně, vůbec si u tebe nepřipadám jako uklidňující. Svírá se mi z tebe žaludek,“ prohlásila Mahiru chladně.
„Promiň… promiň?“ omluvil se Amane trochu zaskočeně.
Mahiru přehnaně pokrčila
rameny a podivně se zasmála.
Žádné komentáře:
Okomentovat