IwS 2 - Kapitola 1: Každodenní život 3/7

„Hmm... co s tím mám dělat?“ Elze vypadala znepokojeně. Seděla u stolu v jídelně a dívala se na své oblíbené kovové rukavice. Ty rukavice byly těžce poškozeny z předchozí rvačky.

Všechno to bylo díky zvláštnímu setkání, kterým jsme prošli předevčírem. Nakonec jsme museli bojovat s bandou chrličů: příšerami s kamennými těly.

Šli jsme zadržet skupinu zlodějů na cechovní výpravu a mezi nimi byl někdo, kdo byl zběhlý v magii temného typu.

Chrliče byly smluvení známí této osoby. Stal se z toho pro nás tvrdý boj, když nás ze všech stran obklopily ty kamenné příšery ve tvaru ďábla. Byly extrémně tvrdé, takže proti nim meče vůbec nezabíraly. Také odolávali magii a šípy se od nich odrážely. Elze byla jediná z nás, kdo jim byla schopna způsobit nějaké závažné škody.

Jakmile jsme měli nějaký volný prostor, Linze byla schopná začít odpalovat svá rozsáhlejší ničivá kouzla jako [Exploze] a [Bubble Bomb], která jsem použil jako krytí k útoku a vržení [paralýzy] na vyvolávače. Jakmile jsme to bezpečně vyřešili, vzali jsme zloděje a jejich mágského přítele a předali je královským rytířům.

Úkol jsme vyčistili, ale Elzeniny rukavice byly v tomto procesu vážně poškozeny.

„Myslím, že si budu muset koupit nový pár ..."

„Pravděpodobně bys měla, ano. Mohl bych obnovit jejich tvar tím, že bych na ně použil [modelování], ale nemyslím si, že by s takovou rychlou záplatou vydržely moc dlouho.“

„To je na prd.... Tohle byly nejlepší rukavice, jaké jsem kdy použila ...“ Elze se zdála být opravdu skleslá. Vždycky je smutné, když se něco, co máte rádi, rozbije, bez ohledu na důvod.

„Půjdeme hledat nové do obchodu se zbraněmi Osm Medvědů?“

„Dřív jsem se tam podívala. Barral řekl, že nic takového nebudou mít na skladě nejméně dalších pět dní. To byla dost dlouhá doba na to, aby byl dobrodruh beze zbraní. Možná si myslíte, že rukavice by nemělo být tak těžké najít, když byly k mání celá brnění, ale rukavice vyrobené jako zbraně vyžadovaly posílení v různých částech. Po takových typech nebyla velká poptávka, takže je zásobovalo méně míst.

Lidé jako Elze, jejichž primárními zbraněmi byly jejich vlastní ruce a znalosti bojových umění aplikované pomocí zbraní blízkého dosahu, jako jsou bojové rukavice, byli souhrnně označováni jako rváči. V Belfastu moc bojovníků nebylo. Pololidské Mismedské království však bylo něco jiného. Vzhledem k tomu, že jejich obyvatelstvo tvořili především bestie, jejichž fyzická zdatnost byla od narození značně vyšší než u lidí, dávalo to smysl.

„Touyo, vezmi mě do hlavního města. Nemůžu čekat pět dní na nové zbraně!“ Opravdu nepotřebovala spěchat, ale mně to nijak zvlášť nevadilo. Elze byla typ, který se pohyboval téměř reflexivně, když přišla s nápadem. Na druhé straně Linze byla typ, který klepe na silný kamenný most, než ho přejde, jen aby se ujistila. Vzhledem ke stejné situaci, Elze by se přes něj rozběhla rychleji, než by dostal šanci se zhroutit. Takové ty sestry prostě byly.

„Jestli máme jít do hlavního města, tak tam byl obchod jménem Berkut.... Vzpomínám si, že jsem tam viděl kouzelnou “rukavice poloboží síly“.“ Berkut bylo jméno obchodu, od kterého jsem si koupil svůj očarovaný bílý kabát. Tento kabát byl okouzlen, aby kladl odpor vůči všem elementárním magiím, v nichž byl nositel zběhlý – což v mém případě znamenalo všechny. Háček byl v tom, že snižoval odolnost uživatele vůči jakýmkoli prvkům, v nichž nebyl zběhlý – v mém případě žádný z nich. Byla to opravdová krádež.

„Co je to za polobožskou rukavici?“

„Nevím, něco o kouzlu, které posiluje svaly, myslím.“

„No, teď jsi získal mou pozornost!“ Elze se na mě podívala s novým životem v očích, popadla mě za ruku a odtáhla do zahrady hostince.

„Tak jo, jdeme! No tak, není čas jako současnost!“

„Ne tak zhurta! Máš u sebe vůbec nějaké peníze?!“

„Některé jsem předtím vybrala z cechu. A teď jdeme!“ Tahle holka opravdu podnikla kroky ve chvíli, kdy ji něco napadlo! Vzpomínám si, jak jsem si říkal, že by jí neuškodilo, kdyby občas trochu zpomalila.

 

„Dobrý den, vítejte v Berkutu." Uvítala nás stejná dívka, která mě obsloužila naposledy, když jsem přišel do tohoto obchodu. Na rozdíl od minule však nepožadovala žádnou formu ID. Pokud si mě opravdu pamatovala od té doby, kdy jsme se potkali, pak to byl docela neuvěřitelný zákaznický servis.

Musela usoudit na první pohled, že Elze je se mnou, protože ani Elze nebyla požádána o průkaz totožnosti. Sama Elze se rozhlédla po celém obchodě, očividně překvapená tím, jak je to tu prvotřídní. No tak, není to tak úžasné, aby ti spadla čelist...

„S čím vám mohu dnes pomoci?"

„Správně, ehm, když jsem tu byl naposledy, viděl jsem zde rukavici, něco o síle poloboha? Náhodou byste to ještě neměli, že ne?“

„Je mi to moc líto, Obávám se, že jsme ten předmět před časem prodali…“ To byla škoda. Elze nespokojeně zasténala, když se to dozvěděla. Jen to ukázalo, že okouzlené předměty dokážou police ohřívat jen tak dlouho, pokud na nich nebyla nějaká podivná zvláštnost jako na mém kabátu.

„Hledáte strážce paží?"

„Tak nějak. Vlastně hledáme útočně orientované rukavice.“ Vzhledem k tomu, že to byl typ určený především pro údery než pro ochranu, byly to technicky zbraně, ale nakonec byly rukavice stále ještě primárně klasifikovány jako obranné vybavení. Nebylo by divné, kdyby je skladovala zbrojnice. Kdyby něco, dávalo by to větší smysl, než je hledat v obchodě se zbraněmi.

„Rukavice zaměřené na útok, správně? Máme nějaké další dostupné páry kouzelných rukavic, pokud byste je chtěli vidět.“

„Oh, vy máte jiné kouzelné rukavice? Ano, prosím, ukažte nám je.“

„Rozumím. Tudy, prosím.“ Dáma to řekla a pak nás zavedla do zadní části obchodu. Vlastně přímo na místo, kde jsem našel svůj kabát.

Sundala dva páry rukavic a položila je na pracovní desku.

Jeden pár byl krásný pár aerodynamických kovových zelených rukavic.

Druhým byla sada hranatých, červenozlatých barevných rukavic.

„Tyhle rukavice jsou okouzleny druhem větrné magie. Odstřelí všechny blížící se šípy nebo jiné útoky. Bohužel neblokují magické útoky, ale přesto nabízejí poměrně vysoký magický odpor.“ Zaměstnankyně nám vysvětlila pár kovových zelených rukavic. Fyzická kouzla blokující útok zněla docela užitečně. Škoda, že nebránily magickým útokům, ale vysoký magický odpor byl pořád docela dobrý.

„Tahle dvojice je naproti tomu schopná uchovat kouzlo toho, kdo je ovládá, než ho vypustí v jednom extrémně silném útoku. Chvíli trvá, než se kouzlo nahromadí v rukavicích, ale jsou také okouzleny tvrdnoucím kouzlem, takže je nepravděpodobné, že by se zlomily i při těžkém používání.“ Pak nám vysvětlila červenozlaté rukavice. Na rozdíl od kovových zelených se zdálo, že tyto kladou mnohem větší důraz na surovou sílu. Podle zvuků věcí vám také umožní použít něco jako pohyb „Focus Punch“, který můžete vidět ve videohrách.

V podstatě padla volba na útok nebo obranu. Bylo to těžké rozhodnutí. Já bych raději zpřísnil obranu a udržel se v bezpečí dost dlouho na to, abych vymyslel strategii, jak porazit nepřítele, takže bych šel s kovovým zeleným párem, ale protože jsem znal Elze, zdálo se, že spíš půjde po červenozlatém páru, který zdůrazňoval čistou útočnou sílu.

„Vezmu obě sady."

„Huh ?!" Nemohl jsem zadržet své překvapení, když, na rozdíl od mého pokusu zvážit výhody a nedostatky každého páru, Elze jednoduše přeskočila, nutnost učinění volby.

„Ty opravdu kupuješ oba páry?“

„No, oba se zdají užitečné." Kdybych je nakombinovala, mohu dostat to nejlepší z obou.“

„Jistě, asi jo, ale co se stane se zbytkem neshodného páru?"

„Nechám si je jako náhradní, ne? Vždycky je šance, že bych jednu z nich mohla zlomit, jako se to stalo s mým starým párem.“ Elze měla dobrý postřeh. Dokud se používaly jako zbraně a nejen jako brnění, nedalo se říct, kdy by se mohly poškodit nebo zlomit. Znepokojovalo mě, že náhradní pár je na opačných rukou, protože lidem je obecně příjemnější házet rány dominantní rukou, ale Elze mi řekla, abych si s tím nedělal starosti.

Začněme tím, že její styl boje neupřednostňoval jednu stranu před druhou. Z hlediska boxu by byla to, co bylo známo jako přepínač.

„Dobrá, prosím, vybavte každý pár a dejte mi vědět, kdyby se vám něco nezdálo. Udělám pro vás všechny potřebné úpravy.“

„Díky, ale mně připadají v pořádku.“ Elze si vyzkoušela každý pár rukavic a potvrdila, že obě sady jsou na jejích rukou dostatečně pohodlné.

„Tak tedy, tenhle zelený pár je čtrnáct zlatých mincí a tenhle červenozlatý pár je sedmnáct zlatých mincí. Celkem třicet jedna zlatých. Tři miliony, sto tisíc jenů, co. Byly dost drahé... Nebo, počkejte, bylo to levné na dva páry kouzelných zbraní...? Tenhle obchod nikdy neopomněl vyhodit můj smysl pro peněžní hodnotu přímo z okna.

„...Touyo.”

„Co se děje?"

„... Mohl bys mi půjčit jednu zlatku? Přišla jsem trochu zkrátka.“

„Proto jsem ti řekl, abys se ujistila, že máš dost peněz, než jsme sem přišli…“ Vytáhl jsem z peněženky jednu zlatou minci a dal ji Elze.

Zaplatila za rukavice třemi platinovými mincemi a jednou zlatou mincí. Rukavice dala do pytlů, ale byly obrovské a objemné, takže jsem jí je nakonec nesl. Vypadalo to, že se od muže přirozeně očekává, že bude nosit dámské tašky i v tomto světě ...

„Děkuji vám za sponzorství, doufáme, že se zase uvidíme." Zaměstnankyně nás vyprovodila, když jsme za sebou nechali Berkut.

„Asi jsem měla čekat, že hlavní město bude mít dobrý výběr vybavení, i když se ukázalo, že je o malinko dražší, než jsem plánovala. „Elze vypadala, že ji její nákup potěšil, když šla vedle mě. Tak nějak jsem chápal ten pocit, že jste v obchodech našli přesně to, co jste hledali.

Není však divu, že ty čtyři rukavice byly opravdu těžké. Rozhlédl jsem se po nějaké uličce, abych mohl otevřít [bránu], která by nás zavedla zpět do hostince.

„Elze, pojďme najít nějakou uličku, abych mohl –“ otočil jsem hlavu, abych si promluvil s Elze, ale ta byla pryč.

„Elze?“ Otočil jsem se, abych se podíval po Elze, a uviděl jsem ji stát před obchodem o kus dál. Dívala se na něco ve výloze. Co ji mohlo takhle upoutat? Vrátil jsem se k Elze a nakoukl jí přes rameno, abych zjistil, co to je. Hoho, tak to bylo.

Černý top zdobený bílými ozdůbkami a velkou stuhou na hrudi. Navíc černá mini sukně se třemi vrstvami.

Připomnělo mi to šaty ve stylu goth-loli, s malými rozdíly.

Elze tam prostě stála, úplně uchvácená.

„...Chceš to?“

„Huh? Whawah ?! T-Touya ?!“ Odtáhla se ode mě s jasně červenou tváří, jako bych jí právě vyděsil k smrti. Co bylo s touto reakcí?

„Err, ehm, tohle je... jo! Pro Linze! Myslela jsem, že Linze v tom bude vypadat opravdu dobře! Vypadá, že by se jí tyhle šaty líbily, že?! Na rozdíl ode mě, samozřejmě! Hahaha!“ V okamžiku, kdy Elze otevřela ústa, začala nesourodě mluvit. Vypadalo to, že pořád myslí na svou mladší sestru.

„Myslím, že by ti to vyhovovalo stejně dobře jako Linze.“

„Cože...?!“ Elze zrudla ještě víc a začala mávat rty jako ryba bez vody. Vážně, uklidni se. Proč se vůbec chovala tak divně?

„O čem to mluvíš? Na Linze by to vypadalo lépe než na mě ...“

„Myslíš? Obě jste dost roztomilé na to, abyste to zvládly. Jste dvojčata.“

„R-R-Roztomilé ...?! Co to najednou říkáš?!“ Elzenina pěst mě s bolestivým žuchnutím udeřila do boku. Augh! To fakt bolelo, víš!

„Jen jsem říkal... že budeš vypadat dobře... i v těchhle šatech...“

Vysvětlil jsem to Elze, zatímco jsem si svíral bolavý bok. Při bližším pohledu jsem si všiml, že se zpotila studeným potem.

„Není možné, aby mi takové oblečení vyhovovalo ...“

„Říkám ti, že by ti to slušelo.“

„Nemusíš mi lichotit. Vím moc dobře, jaké oblečení bych si mohla nebo nemohla vzít.“

„A teď se podívej, ty...“ Proč se to tak usilovně snažila popřít? Cítil jsem se, jako by si nemyslela, že jsem k ní upřímný, i když jsem si upřímně myslel, že v tom oblečení bude vypadat skvěle. Skutečnost, že se té myšlence tolik bránila, mě dokonce začala štvát.

„Za prvé, v první řadě nejsem typ člověka, který nenosí takové oblečení, a...“

„Jestli mi nevěříš, tak fajn! Budeme muset jít dovnitř a přimět je, aby ti to dovolili vyzkoušet!“

„Huh ?! Počkej...! Touyo?!“ Popadl jsem ji za ruku a napůl ji vtáhl do obchodu. Přiměl jsem dámu u pultu, aby přinesla šaty z jejich výlohy, a pak jsem přinutil Elze, aby si je vzala do rukou, a odvedl ji do šaten.

„Vydrž chvilku! Na co myslíš?!“

„Podívej, už jsme došli tak daleko. Prostě tam vlez a zkus si to oblečení. Věř mi.“ Zvenčí jsem zatáhl závěs a šel se rozhlédnout po zbytku obchodu. Zabil jsem nějaký čas prohlížením opasků a příslušenství, které měli. Zanedlouho, Elze nesměle roztáhla závěs.

„Moc pěkné.“ Elze vypadala v těch šatech docela jinak než obvykle.

Vypadala opravdu skvěle v tomhle goth-loli stylu, zvláště s dlouhými stříbrnými vlasy. Vidíš? Věděl jsem, že mám pravdu. Nejen tak někdo dokáže odtrhnout takový pohled.

„Vidíš...? Říkala jsem ti to! Říkala jsem ti, že mi to vůbec nevyhovuje…“

„Huuu?! Jak to můžeš ještě říct?!“ V tu chvíli jsem se ji snažil přesvědčit rozumem, a tak se můj hlas trochu zvýšil. Její sebevědomí bylo pozoruhodně nízké. Jak moc přimhouřila oči, když si pomyslela, že vypadá jinak než takhle úžasně oblečená? Teď, když jsem zašel tak daleko.... Neustoupím, dokud to nevzdáš a neuvidíš nějaký smysl!

„Jak jsem říkal, vypadá to na tobě skvěle. Že ano, madam?!“

Otočil jsem se k paní u pultu.

„Souhlasím. Myslím, že vám to sluší, slečno.“ Tentokrát jsem dokonce přiměl zaměstnankyni obchodu, aby se ke mně přidala. Sakra, v šatně bylo dokonce zrcadlo. Přehlédla snad Elze tuto skutečnost, než vyšla, nebo co?

„Ty si to vážně myslíš?“ Elze se začervenala, sevřela si přední část sukně do prstů a trochu se otočila. Opravdu jí to slušelo. Byla rozkošná.

Tak jo... Šel jsem si promluvit se zaměstnankyní.

„Promiňte, vezmeme si tyhle šaty.“

„Cože?!“ Zaplatil jsem za šaty, aniž bych dal Elze šanci odporovat. Tři stříbrné, pěkně drahé na běžné každodenní oblečení.

„Touyo, počkej chvíli! Neměla jsem v plánu je skutečně kupovat!“

„Ty je nekupuješ, to já. A dávám ti je jako dárek.“ Nechtěl jsem nechat Elze odejít, aniž by si koupila ty šaty, když v nich vypadala tak skvěle. Navíc jsem chtěl, aby všichni ostatní viděli, jak roztomile vypadá. Vzal jsem z pultu papírový sáček a dal ho Elze, aby si tam dala své staré šaty.

Odešli jsme z obchodu a Elze ostýchavě zvedla hlavu, aby mi poděkovala.

„Díky...“

„Žádný problém. Teď se vrátíme, abychom mohli ukázat tvé nové oblečení všem ostatním!“

„Huh?! Ne, počkej, to je pro mě možná trochu moc trapné ...!“ Popadl jsem nyní oblečenou Elze za ruku a vyrazil.

 

Ostatní dívky Elze pochválily, když ji uviděly v jejím novém oblečení. Vidíš? Věděl jsem, že se nemýlím. Všichni ostatní také souhlasí.

Byl tu jen jeden problém. Když se děvčata dozvěděla, že jsem koupil šaty pro Elze jako dárek, najednou projevily v této záležitosti trochu smíšené pocity. Nakonec bylo rozhodnuto, že pro každou z dívek koupím nové šaty ve jménu spravedlnosti.

... Vážně, proč se mi tyto věci stále dějí?

 

◇　◇　◇