HRH 2 - Bonus: Ludwig a XXX

Ludwin a XXX

Bylo to den předtím, než Souma dal ultimátum třem vévodům. V tento den, kapitán královské gardy, Ludwin Arcs, navštívil jisté místo nedaleko hlavního města.

Běžně panoval názor, že střet mezi Soumovou Zakázanou armádou a armádou generála George Carmina je nevyhnutelný. Ludwin byl ten, kdo bude velet Zakázané armádě. To proto, že v době krize převzala královská garda kontrolu nad Zakázanou armádou.

Tohle bude moje první opravdová bitva... a co víc, situace je docela zlá, pomyslel si.

V současnosti mohla Zakázaná armáda mobilizovat 10 000 vojáků, zatímco armáda měla 40 000. Kromě toho zůstala nejasná i oddanost admirála námořnictva Excel Walter a generála letectva Castora Vargase. Také knížectví Amidonia prý shromažďovalo své síly na jihozápadní hranici. Situace byla pro Zakázanou armádu očividně velmi špatná.

Ať je to jak chce, jsem kapitán královské gardy, pomyslel si. Královská garda je štítem a kopím Jeho Veličenstva. I kdyby mě to mělo stát život, musím bránit Jeho Veličenstvo. I když to znamená, že už se sem nikdy nevrátím. Ludwin tiše zavřel oči. ...Ano.

Když se blížila válka, Ludwin přišel k jednomu známému na návštěvu. Byl to srub postavený ve tmě, kde slunce z určitého důvodu nikdy nesvítilo. Ludwin stál přede dveřmi, a jakmile se uklidnil, zaklepal.

Knock, knock.

Zvuk jeho klepání na dveře se rozléhal tmou a pak....

„Hmm? To jsi ty, Luu?”

Uslyšel hlas zevnitř domu. Když uslyšel lehký, nenucený tón, Ludwin se začal cítit hloupě kvůli tomu, jak byl zamyšlený, a přinutil se k úsměvu.

„Máš pravdu, jsem to já, ale nemohla bys aspoň počkat, až uvidíš můj obličej, než se rozhodneš?“ stěžoval si.

„Jsi asi jediný, kdo by za mnou přišel, že ano? Luu?“ řekl ten hlas.

„No, ano, ale stejně...”

Dveře se s cvaknutím otevřely. „No, každopádně díky, že jsi přišel na návštěvu.”

Po těchto slovech vyšla z domu žena v bílém laboratorním plášti, která vypadala na něco přes dvacet.

I když vypadala trochu vychrtle, s neupravenými polodlouhými vlasy, měla pravidelné rysy a byla by opravdu krásná, kdyby se o sebe řádně starala. S malými brýlemi posazenými na nose měla pohled, který křičel „výzkumník”.

Když viděl, jak ta žena vypadá, Ludwin si povzdechl. „Genio, zase ses chvíli nekoupala, že?“

Když to řekl, žena jménem Genia odpověděla rozpačitým smíchem. „Ahaha. Poslední dobou jsem byla zabrána do svého výzkumu. Smrdím?”

„Upřímně... Jsi holka, tak na sebe dávej pozor.”

„Myslím, že už jsem trochu stará na to, abys mi říkal holka... Hmm, dobře tedy, Luu, půjdeš se mnou a umyješ mi záda? Tak jako dřív.”

Když si Genia začala svlékat bílý plášť a odhalila rameno, Ludwinova tvář zrudla a zakřičel na ni. „To bylo, když jsme byli děti! Právě jsi řekla, že nejsi dost mladá na to, aby se ti říkalo holka!”

„Mně to nevadí, víš?“ řekla.

„No, mě ano!”

Geniin smích Ludwina rychle vyčerpal.

Jak jste z této výměny bezpochyby poznali, tito dva byli přátelé z dětství. Jmenovala se Genia Maxwell, dcera rodu Maxwellů, známých svým výzkumem přetechnologických artefaktů, které se občas nacházeli v kobkách. Ludwinova rodina, rod Arcs, s nimi sousedila, takže vyrostli jako bratr a sestra.

Genia pustila Ludwina do domu, který sloužil zároveň jako její pracoviště, a nalila mu hrnek čaje. „No, Luu? Proč jsi za mnou dneska přišel?”

„...Musím brzy vyrazit do války, tak jsem se přišel rozloučit,“ Ludwin se ze všech sil snažil působit klidným dojmem. Po tomhle odcházel do války, takže tohle by mohlo být jeho poslední loučení s Geniou. Byl si toho velmi dobře vědom, ale nechtěl, aby to zjistila a dělala si o něj starosti.

Nicméně, Geniin výraz se ani trochu nezměnil.

„Hrm. Vypadá to, že to máš těžké,“ řekla a dál usrkávala čaj. Ludwina to trochu vyvedlo z rovnováhy.

„T-to je všechno?”

„Ale bude mi trochu smutno, když tě nějakou dobu neuvidím.”

„Ne, možná se už nikdy neuvidíme...”

„Hm? Luu, plánuješ, že se nevrátíš?“ zeptala se Genia s prázdným pohledem.

Ludwinovy oči se rozšířily. „Ne, mám v plánu dostat se domů živý, samozřejmě...”

„No, tak to není problém,“ řekla. „Běž se ze všech sil odlišit, dokud jsi s tím králem.”

Genia to řekla, jako by to nic nebylo.

„Genio... Nepochybuješ o tom, že Jeho Veličenstvo vyhraje?“ zeptal se Ludwin.

„Cože? No, samozřejmě?”

„Proč? Protože mě ta situace připadá dost špatná.”

„Pravda, podle informací, které se ke mně dostaly, to nevypadá dobře. Ale co když se na to zkusíme podívat z jiné perspektivy?“ Genia vstala a začala něco připravovat. Nalila vodu do kádinky a vložila do ní čajové lístky.

Ludwin se na ni tázavě podíval. „Genio? Co to má být...?”

„Situace v této zemi právě teď,“ řekla. „Ve vodě plave nespočet čajových lístků, takže na druhou stranu kádinky není vidět, že? No... co když udělám tohle?”

Genia zamíchala obsah kádinky skleněnou tyčinkou. To vytvořilo uvnitř kádinky proud a v mžiku byly čajové lístky naskládány do malého pahorku na dně kádinky.

„Když to udělám, můžu oddělit vodu od čajových lístků, že? Když si vezmu jen vršek, budu mít jen čistou vodu. Myslím, že o to se král pravděpodobně snaží.”

Genia vypadala spokojená se svým vysvětlením, ale Ludwin netušil, co tím myslí.

„...Promiň. Mohla bys to vysvětlit méně abstraktním způsobem?”

„Královými nepřáteli jsou v tuto chvíli zkorumpovaní šlechtici a jejich osobní armády, stejně jako vévoda Carmine a jeho podřízení, kteří mu nepřísahají věrnost, že?“ řekla Genia. „Všichni ti lidé jsou právě shromážděni v Carminském vévodství. Stejně jako čajové lístky v mé kádince.”

S tím konečně Ludwin pochopil, co se mu Genia snažila říct. „Myslíš, že je na místě past, která pochytá všechny jeho nepřátele najednou?”

„Příliš mnoho podmínek pro to je na místě,“ řekla. „Měli bychom zastávat názor, že to někdo nastražil. Jestli to byl ten král, černě oděný premiér, nebo... vůle někoho úplně jiného je něco, co nevím.“ Genia upřeně hleděla na čajové lístky. Jako by se dívala na nějaké tajemství, které je v nich ukryté.

Aniž by si všiml, že to Genia dělá, Ludwin se zasmál. „Jsi opravdu chytrá, Genio. Jako bys viděla věci, které já nevidím.”

„No, jsem z rodu Maxwellů, známých tím, že se neukázali nic jiného než jen jako géniové a výstředníci, koneckonců,“ řekla pyšně Genia, když přikládala kádinku naplněnou čajovými lístky na plamen. Vypadalo to, že v ní chce vařit čaj.

Ludwin se rozpačitě usmál. „Děkuji. Cítím se teď o něco lépe.”

„No, dobře. Tak tedy.”

Ludwin vstal a nasadil si helmu, kterou obvykle nikdy nenosil. „Děkuji za čaj... Já už půjdu.“

„Dávej na sebe pozor. Spoléhám na to, že se rychle vrátíš.”

„Ano. Přísahám, že se sem vrátím.”

Genia: „Tsked. Teď je tu věta, podle které to vypadá, že už se nevrátíš.”

„Neříkej takové zlověstné věci. Vrátím se domů z čisté tvrdohlavosti. Přece jen jsem slíbil, že tě Jeho Veličenstvu představím.“ Ludwin zvedl ruku. „Ahoj.”

„Hmm. dobře Budu se těšit na den, kdy se setkám s tím naším králem.“ Genia upíjela čaj a dívala se, jak Ludwin odchází.

Povrch tekutiny v jejím šálku se trochu třásl.

-------------------------------------------------------------------------------------------

Tak tu máme představenou novou postavu.

 

Jestli to byl ten král, černě oděný premiér, nebo... vůle někoho úplně jiného …. Hmm, kdo to asi byl? Že by někdo něco dělal v pozadí? A jestli, tak kdo?