Potom, když dokončili nákupy, které potřebovali, slunce už začínalo zapadat.
Nebylo zas tak pozdě, ale bylo také nerozumné vrátit se do hradu a udělat s Nephy jídlo. A tak šli oba do malé restaurace.
Možná
proto, že v té podivné době nebylo přítomno příliš mnoho zákazníků.
Včetně Zagana a Nephy tam bylo jen kolem deseti lidí. Dřevěná prkna na podlaze zaskřípala, jak kolem procházeli zaměstnanci obchodu, a trámy sahaly až na střechu. Lampy visící dolů z trámů slabě osvětlovaly různé stoly.
Zagan nerozuměl jediné věci napsané na jídelním lístku. Koneckonců, samotné jméno každé kuchyně mu bylo cizí. Přesto se zatím snažil objednat něco, co bylo pravděpodobně maso, něco jako salát a trochu chleba.
Pokud šlo o konzumaci zeleniny, neměl toho moc ve zvyku, ale nemusel si představovat, co by se stalo s Nephyinou postavou, kdyby jedla jen maso.
Během čekání na jídlo si Zagan uvědomil, že se na něj Nephy dívá, jako by chtěla něco říct.
„Co je to?”
„Ne, ehm...“ Váhala, jestli má promluvit, ale i tak se Nephy dotkla obojku.
„Pane, máte... v úmyslu sundat ten obojek?”
„Hm? Teď, když jsi to zmínila, nikdy jsem o tom nemluvil, co? No jo, já ano.“ Protože to předtím řekl tak oklikou, zdálo se, že si tím není jistá.
Cítil se poněkud trapně, když se ho na to ptala tváří v tvář, Zagan odpověděl a choval se úsečně. „Samozřejmě, že ano!“ nebo nějaká jiná slova, která by jí přinesla klid, prostě nevyšla.
Nephy mnohokrát otevřela ústa, jako by byla poněkud rozpolcená, ale nedokázala najít slova, která by chtěla říct.
Avšak dívka s výrazem služky, jako by se rozhodovala, otevřela ústa, aby promluvila.
„Nebojíte se... že když mi sundáte obojek, že uteču?”
Nephy byla elfka. A nejen to, byla to osoba se sněhobílými vlasy, o nichž se říkalo, že mají obrovské množství many. Kdyby jí sundal obojek, pravděpodobně by mohla použít kouzla.
Samotný obojek byl také důkazem, že je připoutaná k Zaganovi. Nicméně, Zagan se pokusil ten obojek sundat.
Není možné, abych si s tím nedělal starosti, co?
Samozřejmě i Zagana napadlo takové nebezpečí. Za její nákup utratil nehorázné množství peněz, jeden milion zlatých mincí. Nemohl si dovolit ji po tom všem jednoduše ztratit. Jako člověk a jako čaroděj by to byla obrovská ztráta tváře.
Také si myslel, že ve skutečnosti to tak skončí. Koneckonců, na rozdíl od Zagana, Nephy k němu necítila žádnou náklonnost.
Bylo to prostě, i kdyby tomu tak bylo, kdyby například utekla –
I tak ho chci odstranit.
Zagan neměl v úmyslu vložit tyto pocity do slov.
Proto nakonec z jeho úst vyšly jen následující slova.
„Hmm... V každém případě se nejedná o něco, co lze okamžitě odstranit. Nedrž se žádných marných nadějí.“ Byl úplně při smyslech.
Opravdu, říct ,Přesto, chci si sundat obojek, pro něj opravdu nebylo možné?
Asi proto, že chtěl zůstat po jejím boku. Proto jí zřejmě řekl, aby nic nečekala.
Kromě toho, používat slovo „marný“ zašlo opravdu příliš daleko. Cožpak se někde nepovaluje grimoár ve smyslu „Jak vést rozhovor s dívkou“? Při této příležitosti si Zagan v hloubi duše přál, aby mu někdo takovou věc řekl, i kdyby byla falešná.
A přesto, Nephy přikývl tak nějak spokojeně.
„Ano.“ Zagan měl pocit, jako by své dívce řekl něco krutého, a znovu zůstal zmatený.
Přesto čas, který tentokrát strávil svíjením se v úzkosti, rychle skončil.
Jídlo jim rychle přinesli.
Byl to menu, který nikdy předtím neviděl, ale o kterém snil už dávno. Ani si nepamatoval, kdy naposledy použil nůž a vidličku, ale aspoň si pamatoval, jak je používat.
Ještě když Zagan začal krájet maso, Nephy zůstala nehybně stát a nepřítomně hleděl na jídlo.
„Co je to? Nevíš, jak se používá lžíce a vidlička?“ Pokud si dobře pamatoval, slyšel, že v severních zemích používali k jídlu dřevěné tyčinky zvané hůlky.
Mohlo se stát, že elfové, kteří žili na vzdáleném severu, také nepoužívali nože a vidličky.
Na to Zagan myslel, když se jí ptal, ale Nephy energicky zavrtěla hlavou do stran.
„Ne, to není....”
„Tak jez. Není možné, abys neměla hlad, že?“ Znovu to vyjádřil tak, že měl pocit, jako by ji odstrkoval, ale zdálo se, že si na jeho slova zvykla i Nephy. Udělala jen zvláštní výraz a tentokrát se ho nebála. Spíše to bylo něco, co si měl uvědomit dřív.
Jako čaroděj, Zagan dokázal kouzly otupit jeho pocit hladu, ale Nephy měla svou manu zapečetěnou límcem. Také to nevypadalo, že by měla moc fyzické síly. V první řadě neměla od rána k jídlu nic jiného než sušené maso a mléko, které se ani nedalo nazvat jídlem.
Jako by potvrzoval, co Zagan řekl, Nephyin žaludek vydal rozkošný bručivý zvuk.
Její špičaté uši se lehce obarvyly na červeno.
„Um, bylo by v pořádku, kdybych se najedl i já?”
„Co...? Je nějaký důvod, proč ne?”
Mohlo by se stát, že je to příliš skromné jako výběr z nabídky? Nicméně její reakce tentokrát vypadala jinak než ta, kterou měla ráno.
A pak, Zagan si náhle vzpomněl na okolnosti.
„...Je možné, že je to poprvé, co jíš takhle?“ Nephy mu odpověděla jediným hlubokým kývnutím.
Ah, Aha... Nephy byla... taky taková...
Zagan měl pocit, že konečně pochopil, proč se do Nephy zamiloval na první pohled.
Byla stejná jako on.
Byla stejná jako Zagan, když ještě neměl žádnou moc, žádné místo, kam by patřil, a zoufala si nad krutostí světa.
Proto jí Zagan mohl dát následující odpověď, jako by to nic nebylo.
„Tak si s tím nedělej starosti. V tomto smyslu jsem ti také podobný. Je v pořádku, když jíš to, co vypadá dobře. Tady na tomhle místě není nikdo, na koho by ses měla omezovat.”
„Přesto, já…”
„Dost, jen jez. Je to malý obchod, ale ve srovnání se sušeným masem z dnešního rána je mnohem lepší.” Říkajíc to, přinesl si Zagan k ústům jediný plátek masa, ale po pravdě řečeno nedokázal pochopit jeho chuť.
Necítí se na dně z těch řečí o límci, že ne? A jak ji mám taky normálně pozvat na jídlo? Zatímco mu v hlavě vířily otázky a úzkosti, Zagan ani nemohl nic ochutnat.
Nephy si položila malou sepjatou dlaň na ústa. Koutky očí jí také nějak visely dolů a možná to byla Zaganova představivost, ale ty činy jako by naznačovaly, že se směje.
Potom, Nephy sepjala obě ruce a zvedla vidličku.
„Děkuji za jídlo.“ První, k čemu natáhla ruku, bylo malé rajče. Pokusila se ho bodnout vidličkou, ale moc se jí to nepovedlo a rajče jí vyklouzlo.
Zdálo se, že se Nephyin výraz vůbec nezměnil, ale špičky špičatých uší měla lehce obarvené na červeno. Zdálo se, že je svým způsobem v rozpacích.
...Možná, že když si všimla Zaganova pohledu, Nephyino tělo sebou škubalo, jak se třásla, a tentokrát vzala do ruky lžíci. Po čistém nabrání rajčete si ho konečně přenesla k růžovým rtům.
„Huh...?” Nephy si ho převalila na jazyk a tvářila se zvědavě. Určitě proto, že nic neochutnala.
Nemá to žádnou chuť, když to prostě olízneš... Zakousni se! Zagan si nebyl dost jistý, aby jí mohl poskytnout jemnou radu, jak si přál. A především, Nephy by se nejspíš styděla, kdyby to zkusil.
Zatímco ji pozorně pozoroval a v srdci ji povzbuzoval, Nephy konečně vrazila zuby do rajčete.
Se zvukem drcení něčeho šťavnatého, Nephy doširoka otevřela oči.
„J-Jaké to je...?“ Neschopná odpovědět, poté, co chvíli tiše pohybovala ústy, Nephy mu odpověděla jediným hlubokým kývnutím. Z toho pohybu jí sněhobílé vlasy splývaly po hrudi.
„Myslím... že je to vynikající.“ Když to řekla, možná shledala, že její slova jsou nedostatečná, zavrtěla hlavou.
„Je to poprvé... Jedla jsem... tohle.“ Teď, když o tom přemýšlel, když říkala, že mu uvaří, řekla, že se naučila pozorováním. Možná, že se nenacházela v prostředí, kde mohla jíst cokoliv pořádného.
Takové prostředí bylo něco, nad čím se dalo lamentovat, ale naopak, Zaganova tvář jako by se uvolnila díky spřízněnosti, kterou k ní cítil.
„Líbí se ti to?”
„Já... vlastně nevím.“ Když to řekla, nabrala do lžíce další rajče.
„Myslela jsem... že to bude něco sladkého. Ale...jíst něco tak šťavnatého... je pro mě poprvé.”
Dobře. Hádám, že to malé rajče vypadá jako bonbónová koule.
Zagan také zažil, jak kradl rajče z obchodu v domnění, že je to cukroví, a byl zklamán kyselou chutí, když ho vyzkoušel. Hned potom ho chytili a k tomu zbili.
Chápu. Přece jen je to dívka. Má ráda sladkosti, asi jo.
Zagan měl pocit, že je to poprvé, co se dozvěděl o něčem, co by se dalo nazvat Nephyiným vkusem. Napadlo ho, že si později objedná nějaký sladký dezert.
Při přemýšlení o takových věcech, Zagan také natáhl vidličku k rajčeti.
„Urgh ..." Ale stejně jako u Nephy vyklouzlo.
Pokusil se ho dvakrát, třikrát vyzvat, ale podle očekávání ho nedokázal dobře bodnout. Zagan také obvykle nepoužíval vidličku, takže jeho boj dával smysl.
Stejně jako sám rezignoval a napadlo ho, že místo toho použije lžíci... Nephy nabrala lžící to rajče. Pak tu lžíci předložila Zaganovi.
„...V každém případě.”
„Co... to...?“ Zagan doširoka otevřel oči.
–Ona... mě krmí...? Snažil se vzpomenout, proč mu ta scéna připadala tak povědomá. Byl si jistý, že tohle už viděl.
Muž a žena, kteří vypadali, jako by si byli blízcí, se lžící krmili cukrovinkami – i když v tomto případě to bylo rajče.
V té době se v něm vzedmul pocit nenávisti, který nedokázal ani pořádně vysvětlit, ale věděl, že vůči samotnému činu nechová žádné zvláštní pocity. Přesto myslet na to, že přijde den, kdy s tím bude konfrontován on sám.
Tvářila se klidně, ale špičky Nephyniných uší byly jasně červené. Když se na ni ještě chvíli díval, všiml si, že jí začaly lehce rudnout i tváře.
Počkej, není tohle lžíce, kterou si Nephy strčila do pusy? Říká, že je v pořádku, když si to strčím do pusy?
Zagan přitáhl ústa blíž ke lžíci a napětí ho téměř přemohlo. Nakonec mu rajče spadlo na jazyk.
Zakousl se do něj a vyplavily se kapičky naplněné kyselou chutí.
„...Chutná dobře, co?”
„...Ano.” Potom ho Nephy tiše oslovila, jako by šeptala.
„Pane, vy mi nebudete dávat žádné rozkazy?”
„T-to je pravda.“ Předtím ani nevěděl, o čem mluvit. I kdyby ho napadlo, že by jí chtěl dát nějakou roli, nevěděl, co ji má nutit dělat.
Při zachování stejného výrazu, Nephy přikývla, jako by si něco ověřovala.
„Pane, mohl byste mi odpustit... že jsem si myslela, že vám chci být k užitku?“ To byl úplně první okamžik, kdy Nephy vložila svou touhu do slov své vlastní vůle.
Když to však bylo záhadně vyjádřeno slovy, nevyvolalo to dojem, že se mu snaží lichotit.
Určitě byla v situaci, kdy váhala, jestli vůbec nějakou touhu udržet.
A přesto, to není o sobě... Ptá se na mě, opravdu? Pro jednou, Zagan dokázal upřímně odpovědět.
„Dovolím to. Nephy, můžeš si dělat, co chceš.”
...Nakonec byl ale schopen mluvit jen arogantním tónem.
I tak, Nephy s vážným výrazem přikývla.
„Ano. Vynaložím na to maximální úsilí.“ Byla to strašně formální odpověď, ale Zagan byla šťastný, že demonstruje svou vlastní vůli.
„V-Velmi dobře. Nechám to tedy na tobě.“ Když vystrčil vidličku na další rajče ve snaze zakrýt rozpaky, podařilo se mu do něj bodnout.
Zagan se ho chystal přenést k ústům, ale zarazil myšlenky a dal ho před Nephy.
„Co...?“ Jako by nechápala smysl jeho činů, Nephy naklonila hlavu na stranu.
Neudělala to právě sama?
Možná to udělala náhodou, když o tom nevěděla? Navzdory tomu však vypadala docela rozpačitě.
Přesto to bylo pro Zagana docela trapné. Udržet takový postoj po dlouhou dobu bylo obtížné i při použití síly magie.
„Líbilo se ti to, že? Pak ho můžeš mít.” Poté, co řekl, Nephy si konečně zřejmě všimla, že oplácí to, co udělala.
Nejen uši, ale dokonce i tváře jí zrudly, když nesměle otevřela ústa.
S rozevřenými růžovými rty zahlédl její lesklé bílé zuby a jazyk, který se odtamtud natahoval, vypadal podivně koketně. Zatímco vydávala hlas, jako by lapala po dechu, rajče se jí zřítilo do hlubin za rty.
Když vytáhl vidličku, některé kapičky se vysypaly a putovaly jí po čelisti.
Jako by tu hanbu neunesla, Nephy si zakryla obličej.
Měl pocit, že si ji dobírá, ale místo toho, aby měl výčitky svědomí, Zagan chtěl vidět, jak se takhle tváří ještě víc.
„Jaké to je?“ Když se jí na to snažil zeptat, Nephy se s příliš vážným výrazem podívala mezerami mezi prsty a přikývla.
„Je to... vynikající.”
„... Jistě je, co?“
Zagan se nemohl zbavit pocitu, že jí nějak ublížil. A tuto malou výměnu názorů sledovali všichni lidé uvnitř obchodu. Když si to konečně uvědomili, odešli z obchodu v šoku.
Po tom všem
se neohrabaná dvojice usadila se vzájemným pocitem, že jsou prozatím pánem a
sluhou.
Díky
OdpovědětVymazatDěkuju
OdpovědětVymazat