HRH 4 - Bonus: Post-Juna

Post-Juna

Jmenuji se Komari Corda. Jsem lidská dívka, sedmnáct let.

Pocházím ze zemědělské rodiny a narodila jsem se jako druhé ze šesti dětí. Rodina neměla moc peněz, a aby pomohla dát jídlo na stůl pro mé četné sourozence, od mých čtrnácti let, jsem začala mířit do hlavního města, Parnam, pracovat v podniku, který vlastní známý mého otce.

Podnik, který vedl otcův známý, byla restaurace a já tam pracovala jako obsluha.

Otevřeno bylo těsně před polednem až do deseti hodin v noci, ale... v noci to bylo obzvlášť hektické. To proto, že během té doby hodně zákazníků pilo.

„Hej, Komari, nechceš sem přijít a dát si se mnou skleničku?“ zeptal se zákazník.

„Já-já pořád pracuju...“ Jemně jsem ho odmítla, protože domluva se zákazníky byla součástí mé práce, a pak jsem od toho zákazníka odešla. Když jsem to udělala, další zákazník praštil toho opilce, který mě pozval, abych se k němu připojila.

To proto, že majitel mi dal jasně najevo, že jestli po mně někdo vyjede, tak oni a všichni jejich přátelé budou na černé listině. Byli tam lidé, se kterými jsem nevěděla, jak naložit, ale štamgasti byli všichni dobří lidé a já se při té práci cítila bezpečně. Mohlo by to být hodně obtížné, ale musela jsem tvrdě pracovat pro své bratry a sestry doma.

To bylo všechno, co se dalo říct o mé práci, ale taky jsem měla něco, co mě tajně bavilo.

„Komari, dám ti spropitné, tak nám něco zazpívej, ano?“ Jeden zákazník mával mincí sem a tam.

„To zní dobře! To chci taky slyšet.”

„Jo. Poslechněme si tu, kterou onehdy zpívala Lorelei ve vysílacím hlasovém klenotu.”

Takhle se na stole nakupily měděné mince, které budou mým spropitným.

„...Dobře,“ řekla jsem. „Tak si prosím poslechněte tu píseň, kterou zpívala Nanna Kamizuki ve vysílacím hlasovém klenotu.”

Začala jsem zpívat mezi stoly. Tohle bylo něco, co jsem tajně ráda dělala.

Nevím, kdy to bylo, ale v určitém okamžiku, kdy jsme otevírali, jsem si pobrukovala a majitel mě slyšel. Líbilo se mu to a rozhodl se, že bych jednou měla zpívat před zákazníky. Zákazníkům se můj zpěv líbil, a tak od té doby mě občas požádali, abych takhle zpívala. Majitel mi nechal spropitné, které jsem si takto vydělala jako součást příjmu, takže jsem měla spoustu motivace to udělat.

Když jsem dozpívala, zákazníci propukli v potlesk.

„Whew! Komari, nezáleží na tom, kdy tě slyším, tvůj zpěv je vždycky tak dobrý.”

„Zpěv loreleis je neuvěřitelný, ale myslím, že mám raději jednodušší styl Komari.”

„Dělají tu amatérskou pěveckou soutěž ve vysílacím hlasovém klenotu, že? Proč to nezkusíš, Komari?”

„Ty jsi taky rozkošná. Možná bys byla lepší lorelei, než si myslíš?”

„N-Ne... Já a lorelei? Je to příliš velká čest pro někoho, jako jsem já...“ řekla jsem a schovala obličej za tác.

Já, stát se lorelei...? To bych nikdy nedokázala. Viděla jsem je ve vysílání hlasového klenotu a všechy loreleis tak zářily. Hlavně ta, které říkali Prima Lorelei, Juna Doma. Její zpívající hlas a krásná tvář byly jediné svého druhu a dokonce i žena jako já jí byla uchvácena. Jen někdo jako ona může takhle stát na jevišti. Prostá dívka z farmářské rodiny jako já neměla na tomto světě místo... Ale…

Je v pořádku snít o tom, že jednou budu zpívat na takovém místě, že?

Zatímco jsem o tom přemýšlela, vrátila jsem se do práce.

 

Stalo se to někdy potom.

Království si změnilo jméno z Elfriedenského království na Spojené království Elfriedenu a Amidonie (zkráceně Friedonské království) a na světě se odehrávalo mnoho věcí, ale já jsem pracovala jako obsluha, jako vždy, a žila jsem svůj život jen s občasnou žádostí o zpěv.

Ale pak jednoho dne, když jsem dělala svou obvyklou práci jako servírka...

„Promiňte, je tady Komari Corda?“ zavolala na mě žena, která seděla u stolu v rohu. Ta žena měla na sobě roucho s kapucí a já jí moc dobře neviděla do tváře, ale měla velmi jasný hlas s jemným zabarvením.

„Ano, já jsem Komari...“ řekla jsem a přistoupila k ní.

Žena položila na stůl zlatou minci. „Mohla bych tě požádat, abyste mi zazpívala píseň?”

„Počkat, to je... zlatá mince?! Nemůžu toho tolik přijmout!“ protestovala jsem.

Bylo to stokrát víc, než mi obvykle platili za zpěv. Nemohla jsem zazpívat nic tak dobrého, aby to stálo tolik peněz. Řekla jsem jí toho tolik, ale ta žena jemně řekla, „Prosím. Chci tě slyšet zpívat to nejlepší, co umíš.”

Upřímnost, s níž mluvila, mi prozradila, že to není rozmar boháčů. Něco na ní bylo... Ta žena měla auru, která přitahovala ty, kdo se na ni dívali. Když na tom tak trvala, musela jsem to pro ni udělat.

„...Dobře,“ řekla jsem konečně. „Budu zpívat se vším, co mám.”

A tak jsem zpívala, co to šlo. Byla to píseň, kterou už Juna Doma zpívala ve vysílacím hlasovém klenotu. Slyšela jsem, že je to píseň ze země Jeho Veličenstva krále Soumy, ale že Juna pro ni napsala text v jazyce této země nebo něco podobného. Zdálo se mi, že se ta píseň hodí k Juně, která byla tichá a něžná, ale přesto silná.

Když jsem dozpívala, žena zatleskala. Následoval příval potlesku od ostatních zákazníků v restauraci, kteří poslouchali, a já se cítila trochu trapně.

„Ehm... co jste si myslela...?“ odvážila jsem se.

Koutky ženiných rtů se trochu zvedly, když řekla. „Byla jsi krásná. Máš dobrý zpívající hlas. Ale tvá technika je trochu nedovyvinutá. Myslím, že to, že jsi samouk a nemáš žádné odborné znalosti, v tom hraje velkou roli.”

Urkh... Ta slova mě pálila, ale byla to pravda, takže jsem nemohla odpovědět.

„Nicméně být málo vyvinutá znamená, že máš stále potenciál,“ řekla žena. „Pokud si vybuduješ zkušenosti a budeš usilovat o to, abys se dostala výš, není žádným snem, že by jsi se mohla stát největší lorelei této generace.”

Teď mě chválila mnohem víc, než jsem si myslela, že si zasloužím.

„Ne... Já, nejlepší z téhle generace...?“ koktala jsem. „To není možné.”

„No teda. Proč to říkáš?”

„No, Prima Lorelei je slečna Juna Doma, že? Abych překonala její dokonalou krásu a zpívající hlas... To prostě není možné.”

„Hee hee. Nejsem tak skvělá, víš?“ Žena si stáhla kápi.

„Cože? ...Coooooooo?!”

Byla tam sama slečna Juna Doma.

Je to opravdu ona?! Co? Proč je tady?!

Když jsem byla ještě v šoku, Juna se na mě zlomyslně usmála a řekla, „Promiň, že jsem tě takhle zkoušela. Slyšela jsem, že tady v restauraci je potenciální lorelei s velkým potenciálem, a přišla jsem tě prozkoumat.”

„M-Mě?!”

„Ano. Teď, když jsem tě slyšela zpívat, jsem si tím jistá. Máš potenciál stát se lorelei, kterou bude milovat každý člověk v této zemi. Co ty na to? Přijdeš do zpívající kavárny, Lorelei, naučit se zpívat a snažit se stát lorelei? Samozřejmě mi nebude vadit, když tu budeš pracovat současně.”

„A-Ale...”

Rozhlédla jsem se. Zákazníci všichni říkali, „Gratuluji, Komari!“, „Mám z tebe takovou radost!“, „Budeme potřebovat předsunutou oslavu. Barmane, dej mi další!” a oni mi dali své požehnání. Majitel mi taky z kuchyně ukázal palec nahoru.

Všichni ... moc děkuji!

Se vším jejich povzbuzováním jsem Juně důrazně odpověděla.

„Ano! Budu se těšit na spolupráci s vámi!”

Dnes, v tento den, jsem udělala svůj první krok jako lorelei.

◇ ◇ ◇

V tu chvíli, kdy Komari Corda udělala první krok k tomu, aby se stala lorelei, zatímco Juna měla na tváři jemný úsměv, překypovala uvnitř radostí, ještě víc než Komari.

Našla jsem někoho dobrého. Nemohla jsem si přát lepšího člověka, který by mě nahradil.

Nedávno Souma řekl Juně: „Až se shromáždí více zpěvaček a vyškolíme dostatek lidí, kteří udrží program v kurzu, přísahám, že si tě vezmu.”

Juna řekla: „Budu na ten den toužebně čekat, pane,“ ale nikdy mu neřekla, že nebude aktivně pracovat na tom, aby ten den přišel dříve.

Až tato dívka plně vyroste, doufám, že si pro mě přijdeš, jak jsi říkal, Vaše Veličenstvo.

Když o tom přemýšlela, Juna se zlomyslně usmála.