IwS 4 - Kapitola 2: Měsíční Čtenář, čtenářská kavárna 4/6

O krvavém krabovi se říkalo, že žije v biotopu dost jižně od dolu Stael, místa, kde jsme tak dávno zabili mithrilové golemy. Vyšel jsem z portálu těsně před dolem a nezbylo nám nic jiného, než se vydat pěšky na jih.

„Není to dost daleko, abychom se obtěžovali s používáním zahrady, tak pojďme raději běžet.“

„H-hu? Eek!“ Zvedl jsem Yuminu a držel ji oběma rukama. Přirozeně jsem ji nesl jako princeznu. S tím jsem začal uhánět po silnici.

„[Gravity]!“ Snížil jsem svou vlastní váhu a Yumininu váhu asi o polovinu. Kdybych naši váhu přiblížil nule, byli bychom příliš lehcí a já bych neměl dobrou kontrolu nad naší rovnováhou.

„[Accel Boost]!“ Naskládal jsem svou akcelerační magii a magii opevnění těla, abych dosáhl extrémní úrovně rychlosti. Ale navzdory tomu jsem necítil žádný odpor ani tah. Ani protivítr. To byla samozřejmě součást [Accel].

Připadalo mi to jako v jedné z těch VR her. Očividně jsem běžel ohromnou rychlostí krajinou, ale skoro jsem se cítil jako v úplně jiném světě.

Zdálo se, že Yumina cítí totéž, protože na tu prudkou rychlost nereagovala strachem, ale zvědavostí. Zadívala se na květiny, které jsme rychle míjeli.

Po krátkém běhu se biotop objevil na dohled. Postavil jsem Yuminu, když jsem zastavil.

„Spustit vyhledávání. Krvavý krab. Poloměr: tři kilometry.“

„...Hledání dokončeno. Jeden Krvavý krab nalezen. Jihozápad. Zobrazuji.“ Před očima se mi promítala mapa oblasti. Umístění kraba bylo vyznačeno na mapě, asi kilometr daleko.

„Touyo, právě teď... to byla Cesca...?“

„Hm? Ah, jasně. Rozhodl jsem se použít její hlas pro své programy. Abych byl upřímný, vybral jsem si ten její, protože je dost bez emocí a chladný, souhlasíš?

V každém případě menší rozptýlení.“ Vytáhl jsem z kapsy svůj smartphone a vysvětlil Yumině všechny funkce. Potom, zvedl jsem ji zpátky a rozběhl se směrem ke krabovi.

Lokalizovali jsme ho dost brzy. Byl obrovský a s rudou skořápkou. Na každé straně těla měl pár klepet a na osmi nohách nesl své těžkopádné tělo.

Člověče, to je velký. Asi tak jako popelářský vůz. Měl robustní krvavě rudou skořápku pokrytou různými skalnatými výčnělky a hroudami.

Tak trochu to vyvolávalo představu kraba královského, který byl hrubě zmutován nebo pokřiven. Jeho klepeta byla také extrémně velká. Téměř nepřiměřeně. Kdyby mě do něčeho takového chytil, určitě bych skončil. Snadno by tě to rozpůlilo.

Krvavý krab si náhle všiml naší přítomnosti. Obrátila se k nám. Na tlamě měl velkou pěnu z bublinek, ale byl jsem si docela jistý, že to je indikátor suchozemského kraba, který začíná první stádium nedostatku kyslíku. Rychle jsem se však této myšlenky zbavil, protože byla zakořeněna ve smyslu jiného světa. Pro začátek, skutečnost, že tady ve volné přírodě bude krab, byla podle mých měřítek dost nesmyslná. Nemohl jsem přemýšlet s logikou svého starého světa, jinak bych si určitě připil.

Postavil jsem Yuminu a připravili jsme si zbraně. Nastavil jsem Brunhild do módu čepele a Yumina vytáhla svůj Colt Army Model 1860.

Bitva začala, na kraba vylétla palba kulek. Byl zcela nedotčen, pravděpodobně kvůli svému pevnému krunýři. Zdálo se, že toto stvoření má přirozeně vysokou magickou obranu. Ani magie by pravděpodobně nebyla příliš účinná. Tohle ale byla výprava červené hodnosti, takže mě to moc nepřekvapilo.

„Proplétej se, Země! Prokletá půda: zemská vazba [Earthbind]!“ Yumina odříkala kouzlo a půda u nohou krvavého kraba ožila, ovinula se kolem každé jeho obrněné nohy a bránila mu v pohybu. Zdálo se, že nepřímá magie bude fungovat skvěle.

Yumina vystřelila kulky na znehybněného krvavého kraba a zaměřila se na klouby a závěsy jeho nohou. Dívka šla po přirozeně slabých místech s odbornou přesností. Rozhodně měla na to, aby se stala odstřelovačkou.

K mému překvapení, Yumina střílela klouby jeden po druhém. Pohyb kraba byl s každým novým výbuchem ještě omezenější.

„[Accel]!” Nechtít promarnit svou šanci, použil jsem akcelerační magii, abych vyskočil nad kraba a přistál na jeho drsných zádech. I když to kouzlo, které jsem chtěl použít, byla přímá magie, měl jsem pocit, že to dopadne dobře. Přidřepl jsem si a dotkl se krabova exoskeletu, než jsem pronesl jediné slovo.

„[Gravity].” S mocným zaskřípěním se krabovy nohy ohnuly a zasténaly, až dopadl na zem. Skočil jsem zpátky na zem a rozhlédl se po zvířeti, které se teď sotva dokázalo pohnout.

Heh, teď, když jsem vyvolal to kouzlo, se tvá váha změní tak, aby vyhovovala mým rozmarům!

„Co jsi to udělal?!“

„Několikrát jsem svým novým kouzlem zvýšil váhu jeho těla. Jeho tělo je teď příliš těžké, takže se ani nemůže hýbat!“ I když měl být příliš těžký, aby se mohl pohnout, krvavý krab se přesto pokusil o útok. Přidal jsem větší váhu, abych ho zastavil. Kleště, který se mu nějak podařilo zvednout, dopadly na zem a už se nevrátily.

Hmph... Přidal jsem absolutní tunu váhy, ale jeho krunýř vůbec nepraskl... Ten chlap je otravnej.

„...Touyo? Myslím, že je mrtvý.“

„Cože?“ Pěna kolem úst se už začala rozptylovat. Z různých částí těla také vytékaly tělesné tekutiny. Mohl jsem jen usuzovat, že i když má odolnou skořápku, vnitřní orgány toho tvora nezvládnou náhlý váhový posun.

Zrušil jsem [gravitaci]. Krvavý krab se vůbec nepohnul. Přiblížil jsem se a trochu jsem ho plácl Brunhildem. Vůbec nereagoval, takže jsem věděl, že je mrtvý.

„To bylo o něco snazší, než jsem čekala.“ Yumina zastrčila zbraň do pouzdra a podívala se na mrtvého kraba.

„Jedna z nejlepších částí toho kouzla je, že jakmile ho vyvolám, dokážu manipulovat s váhou z velké vzdálenosti.“ Pokusil jsem se trochu odlehčit náladu a sebral ze země pár oblázků. Vrhl jsem na ně [gravitaci] a vyhodil je do vzduchu. Pak jsem jejich váhu asi stokrát znásobil, když byli v letu. Brzy se v zemi objevily díry a důlky po roztroušených oblázcích.

„...Je to neuvěřitelné kouzlo, že?“

„Jo, s tímhle bych asi mohl rozbít I frázi. Jedinou nevýhodou je, že se musím nepřítele dotknout, abych to mohl použít, ale možná jsem našel způsob, jak to obejít.“ Vytáhl jsem z kapsy svůj smartphone. V minulosti jsem byl schopen použít [paralýzu] na lidi, aniž bych se jich touto metodou dotkl... tak jsem přemýšlel, zda bych mohl udělat totéž s [gravitací]. Strčil jsem Brunhild do země a zabořil čepel částečně do půdy.

„Spustit vyhledávání. Brunhild. Zamknout cíl. Vyvolat [Gravity]. Uvidíme ... zdvojnásobit jeho hmotnost.“

„...Hledání dokončeno. Cíl zaměřen. Vyvolává se [Gravity].“ Chopil jsem se Brunhildu. Byl těžší než obvykle. Zkouška byla zřejmě úspěšná. Fungovalo to přesně tak, jak jsem chtěl. Nepochyboval jsem o tom, že tato aplikace magie se stane jednou z mých největších zbraní. Ještě jsem si musel připomínat, abych nebyl nafoukaný. Na tomto světě přece jen existovala magie, která dokázala magii potlačit, takže nebyla neomylná.

Zrušil jsem kouzlo a nasadil si Brunhild zpátky k pasu.

„Dobrá, jediné, co zbývá, je přivést kraba zpátky.“

„Důkazem o tom činu je jen jedno klepeto, ale říkali, že cech nakupuje i jeho další části. Máme s sebou vzít všechno?“

„Jasně, proč ne? Ale jednu nohu si necháme, pro Creu. Dneska mám chuť na krabí guláš.“

„Dobrá.“ Vložil jsem kraba do [skladu] a otevřel [bránu], abychom se vrátili do cechu.

Recepční šokovaně vytřeštila oči, když nás viděla přicházet s důkazem zabití, ale pochopila to dost dobře, když jsem jí vysvětlil své portály. Pracovníci cechu měli udržovat individuální schopnosti, jako je tato, v tajnosti, takže jsem si nedělal starosti s tím, že jí řeknu, co můžu udělat. Po těchto slovech se stále našli lidé, kteří by v důsledku toho pochybovali o mých výkonech.

Vzal jsem krvavého kraba ze [skladu] na nádvoří cechu a nechal ho vyhodnotit. Jednu nohu jsme si samozřejmě nechávali pro osobní potřebu.

Celkem vzato, včetně krunýře a masa, to stálo pěkný peníz. Obdrželi jsme odměnu za výpravu na recepci a také odměnu za prodej. Naše cechovní karty byly jako obvykle opatřeny pečetí mise.

„S tímhle, se Yuminina cechovní hodnost zvýšila. Blahopřeji!“ Yumina se potěšeně usmála, když zvedla cechovní kartu, která teď byla celá červená.

„Díky bohu, teď mám stejnou hodnost jako všichni ostatní.“ Heh, to se tak bála, že ji někdo opustí? Jak rozkošné... Nechtěla být ta divná venku.

Teď už zbývalo jen zajít do knihkupectví v Refreese a získat zboží. Vydělali jsme o tunu víc peněz, než jsme čekali, tak mě napadlo, jestli bychom si neměli koupit jiné knihy... Knihy tohoto specifického typu, myslel jsem.

Prodej byl koneckonců diktován zákaznickou základnou. A naštěstí, jsem měl před sebou někoho, kdo byl v tomto oboru docela zběhlý.

„Ehm... paní recepční?“

„Ach, můžete mi říkat Prim. Mohu vám pomoci?“ Řekl jsem jí, že jdu koupit tu serii, a zeptal jsem se, jestli jsou v tom žánru ještě další, které by ji taky zajímaly.

„P-Počkejte, vy jich půjdete koupit hodně?!“

„Jestli jsou na skladě, tak určitě. Peníze, které jsem dnes vydělal, by měly na pokrytí bohatě stačit.“

„P-Počkejte, počkejte chvilku, prosím?!“ V mžiku, Prim vstala a zamířila k další člence cechu. O něčem s ní mluvila a zapisovala si věci do poznámkového bloku. Pak přešla k další zaměstnankyni a naškrábala si další poznámky. Opakovala tento proces v cyklu, a pak dokonce požádala některé dobrodružky o jejich vklad. No tak, dámo, vaše práce tady se zadrhla…

„J-jestli dokážete získat tohle všechno, slibuji vám, že všechny ženy, se kterými jsem mluvila, určitě zítra přijdou do Měsíčního Čtenáře! Berte to prosím na vědomí!“

„D-Dobře... Určitě... si to poznamenám.“ Vzal jsem od ní roztrhaný kus papíru a náhle jsem vzhlédl a uviděl několik žen, jak na mě zírají. V očích měly hvězdy.

...Je to opravdu něco, kvůli čemu bych se měl rozčílit? Opustil jsem cech a zamířil domů. Měl jsem v plánu jít do knihkupectví poté, co vezmu Yuminu domů, ale s trochou štěstí jsem narazil na Linze, která jedla na terase. Ukázal jsem jí seznam, který mi dala Prim.

„...A-A ty plánuješ koupit... tohle všechno?“

„Jestli jsou na skladě, tak určitě.“ Linze vytáhla z kapsy pero a začala si čmárat nějaké tituly. Prosím, přestaň přidávat do seznamu, Linze. Prosím, prosím, přestaň.

„Tohle jsou tituly, které je třeba koupit. Právě vyšel poslední svazek tohoto dílu, takže jeho vynechání by znamenalo potíže. Kdyby byl dostupný v Měsíčním Čtenáři, lidé by šíleli, slibuju.“ Nic z toho jsem nechápal, ale rozhodl jsem se Linzeinu úsudku bez ohledu na to důvěřovat.

Poděkoval jsem jí a rozhodl se, že se podívám na různé návrhy titulů.

„Řád růže“ - 15 svazků

„Butlerovo tajemství“ - 5 svazků

„Přísaha zneuctěného otrockého prince“ – 8 svazků

„Chlapec v kleci“ - 6 svazků

„Sacharin, Smrtící objetí – 12 svazků

„Rozžhavená noc mezi dvěma, kteří se nemohli vrátit“ - 5 svazků

„Sladká past kouzelníka“ – 12 svazků

„Nemorálnost! Na jeho svatební den!“ 17 svazků

„Růžově zbarvená magie“ – 9 svazků

„Pod pohledem mého pána“ – 18 svazků

...Je to v pořádku? Opravdu nevadí, když si je koupím? Už teď mi puká srdce. Ale už jsem řekl, že je dostanu... takže nemám na vybranou.

Cítil jsem, že bych měl ty knihy oddělit od ostatních a dát jim jejich vlastní sekci. Zahrnul bych tam i závěs, aby se zabránilo slídění lidí. A odepřít vstup osobám mladším osmnácti let. P-Počkat, vlastně, ne, to je stejné jako roh pro dospělé v půjčovně DVD. Ugh. Nechci mít tak ošuntělý obrázek. No, není to nelegální nebo tak něco, a nepropaguje to nic špatného, takže... Myslím, že je to v pořádku a zdravé, jo! Zamířil jsem přes [bránu] do Refreese, celou tu dobu jsem se vážně potýkal s myšlenkou, že to místo prostě předám Linze a úplně si nad ním umyju ruce.

◇ ◇ ◇