AdD 1 - Kapitola 3: Je to děsivé, když se normálně tiché dítě rozzlobí 1/5

Kapitola III: Je to děsivé, když se normálně tiché dítě rozzlobí

 

Stalo se to před týdnem – ráno toho dne, kdy se Zagan a Nephy setkali

V poslední době docházelo k sériovým únosům mladých žen v obchodním městě Kianoides. Zločinci byla hrstka čarodějů a zdálo se, že dívky jsou využívány jako oběti pro nějaké odpudivé čáry.

Chastilleina skupina byla komando, které tyto zločince podrobovalo. Poté, co porazili prominentní čaroděje zapletené do skandálu, zachránili zajaté dívky. Byl to skutečně triumfální návrat hrdinů — a hned po něm se stalo něco zvláštního.

Zachráněné dívky byly ponechány posilám z kostela, a časně ráno, když se podrobovací četa před nimi vracela do Kianoides, Chastille na sobě neměla své vybavení, protože se právě vykoupala.

A v té době muž, který jí chránil záda, najednou tasil meč a zaútočil na její spojence. Díky pomoci ostatních soudruhů se jí nějak podařilo z toho místa utéct, ale neměla žádné slušné zbraně a byla okamžitě zahnána do kouta.

Nicméně ten muž byl někdo úplně jiný, čaroděj, který si odloupl kůži. Později bude objevena slupka toho muže, kterou řeka vyplaví na břeh.

Chastille měla zažít tu samou bolest... Ne, věděla, že si projde horším osudem než on, ale v té době, ji „Někdo“ nakonec zachránil.

Nemohl to být... jen sen.

Byl to muž s mnohem krutějšíma očima, než ten, který ji napadl. Popravdě řečeno, zabil protivníka, který prosil o život, bez jakéhokoliv zaváhání, i kdyby to byla verbež.

Ale přesto jí připadalo něco divného. I on vypadal nějak osaměle.

Po krátkém pátrání okamžitě zjistila, že je to čaroděj jménem Zagan. A od té doby, z jakéhokoliv důvodu, Chastille nemyslela na nic jiného než na něj.

Ano, to ráno, když byla napadena v Lese Ztracených, Zagan zachránil Chastille. Odhrnula si zrzavé vlasy a dopadla na pracovní stůl.

„Haaa...“ A pak si povzdechla.

„Děláš si z něčeho starosti, archanděli Chastille?“ Když zezadu zaslechla hlas, Chastille nadskočila.

„O-Omlouvám se, vaše eminence Clavwelli!“ Stál před ní stařec ve slavnostních šatech kněze nejvyššího postavení. Kardinál – ve skutečnosti jeden z nejvyšších v církvi a Chastillein přímý představený.

Stařec se pak mírně usmál a zavrtěl hlavou.

„Prosím, nebuď tak formální. Kdyby se hrdina, který si podrobil zločince stojící za sériovým únosem, takto ponížil, pak bych měl nepřátelství obyvatelstva namířené proti mně. Nemluvě o tom, že jsi také Panna posvátného meče, že?” Panna posvátného meče — to byl titul propůjčený Chastille.

Proplétaly se kouzelnými kruhy čarodějů, anulovaly účinky čar a kouzel, a kdyby jich bylo shromážděno všech dvanáct, říkalo se, že by jimi mohl být sražen dokonce i arcidemon. Posvátné meče byly ultimátní zbraně církve.

Na rozdíl od doby, kdy ji zachránil Zagan, Chastille měla na sobě pomazané brnění a vedle ní stál velký meč, jehož délka se táhla nad její výškou. Oboje bylo vybavením proti čarodějům a sloužilo také jako formální šaty pro taková místa etikety.

Chastille pak zavrtěla hlavou do stran.

„...Dokonce jsem ztratila čtyři andělské rytíře, které mi svěřila vaše eminence. Tohle je selhání způsobené mou nezkušeností. Proč bych za to měla být odměněna?” Meyers, Emilio, Jamil a Doran byli všichni hrdí a galantní andělští rytíři.

Toho rána, kdyby nebylo toho překvapivého útoku, pravděpodobně by snadno dosáhli vítězství i proti tomu čaroději.

Jejich smrt byla tragická událost způsobená Chastilleinou nedbalostí.

Starý kardinál pak láskyplně zavrtěl hlavou.

„Není to tvá vina. Ti, kdo by měli být znechuceni, jsou ti zatracení čarodějové, kteří manipulují takovými odpudivými kouzly. Nádherně jsi pomstila své padlé druhy a vrátila ses k nám. Je fajn, že jsi na to pyšná.”

„...Rozumím.” S komplikovaným výrazem ve tváři, mu Chastille kývla na pozdrav.

Nebyla to ona, kdo pomstil své padlé druhy. Byl to procházející čaroděj. Nebýt jeho, nebyla by přítomna ani Chastille.

A přesto, ten, kdo zde byl vysoce uznáván, byla Chastille.

Chastille byla oddanou věřící v církev, ale také pochopila, že církev není tak zdravá a posvátná existence, jak tvrdili. Měla povinnosti jako archanděl, titul, který získala díky svým schopnostem s posvátným mečem, ale neměla v úmyslu odhodit vlastní vůli.

Alespoň věděla, že má rozlišovat mezi slovy, která by měla a neměla říkat.

Kardinál se pak upřeně zadíval na Chastille.

„Chastille, zdá se, že vyšetřujete čaroděje Zagana, je to tak?”

„Ano,“ Chastille mu jasně odpověděla s doprovodným kývnutím.

„Ten čaroděj, co nás napadl, se jmenoval Zagan.“ To bylo vlastně jméno, které jim dal. Ale Zagan je vlastně jméno čaroděje, který mě zachránil.

Jinými slovy, přebíral to jméno a páchal zločiny.

Jedním z důvodů, proč Chastille Zagana vyšetřovala, bylo, že chtěla dokázat jeho nevinu. A tváří v tvář kardinálovi rozložila dokumenty, které vyšetřovala.

„Nicméně z toho, co jsem zjistila, se zdá, že čaroděj známý jako Zagan je úplně někdo jiný.“ Kardinál pak přikývl, jako by to už věděl.

„Je pravděpodobné, že to byl čaroděj známý jako tvářový škrabač . Jak už název napovídá, loupe z lidí čerstvou kůži a používá ji k podněcování odpudivého čarování. Byl vyslán rozkaz, aby si ho podrobili. Zdá se, že také podporoval sériové únosy.” Z těchto slov, Chastille pochopila, že kardinál celou záležitost také vyšetřoval.

„Slyš, Chastille. Tento případ... nebyl uzavřen. Zdá se, že kromě čarodějů, které jsme vynesli na světlo, je za tím vším stále skutečný viník.”

„...Tch, objevily se další oběti?“ Kardinál pak zavrtěl hlavou, jako by ji utěšoval.

„Nebuď zbrklá, Chastille. Snahou vašeho komanda byl plán těch zatracených čarodějů zcela jistě zmařen… Z našeho vyšetřování jejich úkrytu jsme však došli k závěru, že stále existuje skutečný viník, který byl přehlédnut.“ Kromě tvářového škrábače, který napadl Chastille, přežili ještě další lidé.

Mám... ještě šanci pomstít své druhy? Když z napětí polkla sliny, kardinál pronesl jeho jméno vážným hlasem.

„Čaroděj Zagan – čaroděj, který si v posledních letech buduje moc děsivým tempem.”

„Co –“. Chastille neúmyslně zvýšila hlas.

„Ten člověk by neměl mít nic společného s pachatelem.”

„Jméno nesouvisejícího čaroděje vyskočilo během stejných incidentů dvakrát. Nemůže to být pouhá náhoda.” A tímto prohlášením kardinál přešel těžkým tónem následující.

„Čarodějové jsou zlí. Musí být zničeni. I když s incidentem nesouvisí, nic se nemění na tom, že je to zlý člověk, který musí být postaven před soud. Naše větev Kianoides tedy provede podrobení čaroděje Zagana.”

„Tch...” To bylo církví propagované pravidlo absolutní shody.

Možná by se to dokonce dalo nazvat kletbou.

Dokud nebudou čarodějové vyhlazeni, církev bude pokračovat v jejich lovu.

I kdyby byl Zagan falešně obviněn ze zločinu, jakmile se ho církev rozhodla pronásledovat, nebylo možné toto rozhodnutí odvolat. I kdyby byl vládce posvátného meče jako Chastille poražen, i kdyby byly navršeny tisíce a desetitisíce mrtvol, církev by se nezastavila, dokud by čaroděj nebyl zabit.

Vzhledem k této skutečnosti nemělo pro Chastille vůbec žádný smysl tvrdit, že je nevinný.

Naopak, bylo docela možné, že bude považována za zrádkyni a postavena před soud jako kacířka.

Nemám v úmyslu, aby mi byl můj život drahý, ale nic se nezmění, když budu jednat bez opatrnosti.

Kdyby se chtěla odvděčit za laskavost tomu, kdo jí zachránil život, nemohla by tu jen tak řvát nebo blouznit a nechat se chytit.

Musela podniknout kroky, aby ho ochránila a nechala utéct.

Poté, co na krátkou dobu zavřela oči, Chastille otevřela ústa.

„Pak, vaše eminence, prosím, svěřte povinnost podrobit Zagana archandělu Chastille. Prosím, dejte mi příležitost smazat ostudu mého předchozího selhání.“ V reakci na tato slova vydal kardinál obdivný hlas s „Oooh...“

„Dobře řečeno. Jak by se dalo očekávat od našeho archanděla, Panny posvátného meče.”

Chastille věděla, že její rozhodnutí ji může přivést do záhuby. Ale i tak měla své vlastní přesvědčení.

I kdyby v důsledku toho šla proti církvi, měla věci, kterým by se nepoddala.

I kdyby jí nikdo nepoděkoval, i kdyby na ni lidé celého světa plivli, kdyby musela zahodit své přesvědčení, jen aby si chránila život, raději by si vybrala smrt.

Právě proto, že byla takovým typem ženy, dostala ve zralém věku sedmnácti let posvátný meč. A navíc...

Ten muž... měl velmi osamělé oči.

Bylo to, jako by i když hluboko v srdci hledal teplo, nedokázal se s tím smířit a všechno odstrčil. Byly to oči zatoulaného psa.

V té době ten, kdo skutečně potřeboval být zachráněn, nebyla Chastille, ale ten muž. Bylo to do té míry, že si myslela takové věci ...

Proto Chastille učinila tuto misi svou.


4 komentáře: