IwS 5 - Kapitola IV: Zlepšení vévodství 3/8

Byl den promítání. Lidé, jejichž čísla lístků zaznamenali podřízení Tsubaki a kočky, nesměli projít hradní branou. Samozřejmě, někteří lidé se poflakovali kolem, ale většina šla domů s dobrou náladou a reptali si, co by mohli udělat, aby své zemi pomohli. Tak bylo odmítnuto asi padesát lidí, což znamenalo asi devět set padesát lidí. Ale zbývala už jen asi dvacetina. To ale nestačilo.

Uchazeči se shromáždili na cvičišti v hradu. Stál jsem na narychlo postaveném pódiu vedle Lain, Norn, Nikola, Baby, a Yamagaty. Elze, Linze, Yae, Yumina, Lu a Tsubaki čekaly v křídlech vedle pódia.

Použil jsem své nulové kouzlo [řečníka], které způsobilo, že stěny jeviště zářily, jako magické útvary mířící ke galeriím.

Tyto dva magické útvary o průměru asi třicet centimetrů vzlétly k obloze, když se u mých úst objevila další menší formace. Cokoliv, co bych řekl do této, by proudilo z větších útvarů ve zvětšené hlasitosti.

„Nejdřív mi dovolte, abych vás všechny přivítal v Brunhildském vévodství. Jsem Mochizuki Touya, velkovévoda. Chystáme se pokračovat v promítání, abychom zjistili, kdo se připojí k mému královskému rytířskému řádu. Ale budu k vám všem upřímný, moc neplatíme. Jako rytíři budete nejen bránit toto vévodství, ale budete muset plnit i řadu dalších rolí. Jak můžete vidět u bestií za mnou, vaše rasa nebo společenské postavení vám zde neprospěje. Chtěl bych požádat jen ty, kteří souhlasí s tím, co jsem řekl, aby tu zůstali.“ Prohlásil jsem to tak a žadatelé začali mezi sebou mumlat. Nakonec jich několik odešlo hradní branou. Dobře. Nečekal jsem, že tu potom všichni zůstanou. Kdyby nesouhlasili s tím, co jsem řekl, byl bych mnohem raději, kdyby okamžitě odešli.

„V tom případě vás teď všechny požádám, abyste mi ukázali svou sílu. Prosím, vyrazte branou a udělejte si kolečko kolem hradního příkopu.“ Ve tvářích davu se při mém posledním prohlášení objevil zmatený výraz. Vzdálenost kolem hradu byla asi dva kilometry. Pravděpodobně si mysleli, že je to příliš malá vzdálenost na to, aby vyzkoušeli sílu.

„Také nezáleží na tom, jestli jste první nebo poslední. Přeji si, abyste to vzali svým vlastním tempem. Ti, pro které je to příliš těžké a chtějí se vzdát, si musí sundat odznaky, které nosí. Budete teleportováni zpět sem a bude vám dovoleno odejít. S tím, co bylo řečeno, začněme!” Když žadatelé začali vybíhat, vrhl jsem kouzlo.

„[Gravity].”

„Argh?!“ Všichni se pod nově nalezenou tíhou zhroutili na zem.

„Použil jsem na vás na všechny váhovou magii. Prosím, dokončete kurz za těchto podmínek. Pokud to chcete vzdát, jednoduše udělejte, co jsem řekl, a sundejte si odznak. Poté budete teleportováni sem.“ Žadatelé začali jeden po druhém vstávat a pak pomalu vyšli z brány. Nešli zrovna hlemýždím tempem, ale bylo to mnohem pomalejší než standardní rychlost chůze.

Neudělal jsem je tak těžké, aby se nemohli hýbat, takže by měly být schopni v pořádku chodit. Ale chtělo by to neuvěřitelně mnoho síly. Také jsem poslal ninji, aby na všechny dohlédli pro případ, že by se někdo pokusil o záludnost nebo náhodou spadl do vodního příkopu.

„Takže na jejich pořadí nezáleží?”

„Hmm... No, vezmu to v úvahu, ale tohle není zkouška, abych jednoduše viděl jejich fyzickou sílu.“ Odpověděl jsem na Laimovu otázku. Určitě se mi podaří zjistit, jak jsou z toho silní. Ale to není to, co chci vědět.

„Jestli tohle není zkouška fyzické síly, tak co to je?”

„Zkouška vůle.”

„Jejich vůle?” Jinými slovy, jak vážní mohou být. Každý, kdo to okamžitě vzdá, by nám nebyl k ničemu. To by byli první lidé, kteří by to vzdali, když jde do tuhého. A to by nás mohlo všechny vystavit nebezpečí.

Po uplynutí určité době, jsem chtěl poslat úlevu těm, kteří se nevrátili. Ale každý, kdo by to předtím vzdal, by byl okamžitě diskvalifikován. Každý, kdo v té chvíli stále usiluje o dosažení cíle, bude považován za úspěšného uchazeče a postoupí do další fáze.

Vysvětluji to Laimovi, když se lidé začínají teleportovat, když to vzdali. To je moc brzo! Aspoň do toho dejte trochu úsilí!

Odstranil jsem z nich [Gravity] a použil jsem [Refresh] k obnovení jejich síly, než jsem je rychle poslal domů. Hm, kolik jich zbylo...

Páni, začali jsme s devíti sty padesáti, ale už jsme na čtyřech stech padesáti?! To znamená, že polovina z nich už to vzdala!

Lidé na prvním místě byli všichni bestie a demonkini, kteří měli přirozeně zvýšenou sílu, ale to tady nebylo příliš důležité. Dokud bude mít člověk duševní sílu pokračovat, aniž by se vzdal, projde. Ať už se vzdali z jakéhokoliv důvodu, ať už si jen hledali práci ve výloze, nebo si jen uvědomili, že jim chybí síla, pro mě to bylo také nepodstatné. Ocenil jsem jejich úsilí, bez ohledu na to.

Po určitém čase jsem použil zotavovací magii na každého, kdo stále bojoval. Taky jsem to hodil na každého, komu se podařilo projít cílem.

A teď k dalšímu testu.

„Dále se přesuneme ke zkoušce praktických dovedností. Můžete použít jakékoli zbraně, které preferujete. Každý, komu se podaří mě srazit do třiceti minut, projde. Budu používat tento dřevěný meč. Můžete začít.“ Vyhlásil jsem start a zvedl svůj dřevěný meč, ale ani jedna osoba se ke mně nevrhla. Přemýšlel jsem o tom, jak je divné, že nic nedělají, když se nakonec někdo nesměle ozval.

„Ehm, v jakém pořadí na vás máme zaútočit?“ Ahh, to je ono.

„Na tom nezáleží. Můžete na mě jít všichni najednou. Dejte do toho všechno, co máte.“ Mohli si myslet, že se jim vysmívám, protože se na mě všichni najednou vrhnou se specializovanými zbraněmi v ruce.

„[Accel]“. Použil jsem svou akcelerační magii, abych proklouzl mezi nimi a začal mlátit nechráněné žadatele svým mečem. Vzhledem k obrovskému počtu lidí se ke mně hrnuli. Ale pořád jsem uhýbal a odpaloval, když jsem měl příležitost.

Dal jsem si záležet, abych nenapadal nikoho, kdo drží pevnou stráž. Během tohoto testu, Baba, Yamagata, Elze a Yae posuzovali dovednosti účastníků. Pokud by bylo stanoveno, že překračují určitou úroveň, pak by bylo zaznamenáno jejich číslo. Bylo mi líto lidí, které jsem jasně viděl, že nejsou na takové úrovni, ale přesto jsem je zasáhl. To znamenalo, že neuspěli.

Občas mi přišel do cesty útok, ale [Accel] z toho udělal bezvýznamnou záležitost. Nakonec polovina lidí padla a zbytek zůstal roztřeseně stát kolem pole.

„To stačí. Čas!“ Laim oznámil konec testu. A s tím se všichni zhroutili na zem. To mi také připomnělo, náhodou jsem viděl pár lidí, které jsem během rvačky poznal.

Ohlédl jsem se na ty dva zhroucené na zemi. Ha! Páni, to je Rebecca a Logan.

Byli to ti dva dobrodruzi, které jsem potkal v poušti Rabi. Naposledy jsem slyšel, že v Belfastu pořád hlídají čtecí kavárnu. Přemýšlel jsem, co je sem přivedlo. Ti dva si všimli, jak na ně zírám, a lehce na mě zamávali. Chtěl jsem s nimi mluvit, ale byla tam spousta lidí. Nechtěl bych, aby věděli, že jsem znal některého z uchazečů. Mohli by si začít myslet, že dávám lidem zvláštní zacházení.

Vrhl jsem na všechny kouzlo obnovy a vzal si poznámky od Baby a ostatních.

„Teď vám přečtu výsledky. Ti, jejichž čísla čtu, půjdou tudy. Pokud nepřečtu vaše číslo, omlouvám se, ale selhali jste. Prosím, odejděte hradní branou. Nyní začnu. Čísla tři, čtrnáct, dvacet jedna...“ Teď už zbývalo jen sto lidí. Lidé, které jsem napadl, očividně selhali, ale stejně tak ti, kteří se mě nepokusili napadnout. Tohle byla jejich šance ukázat své vlastní schopnosti, takže to dává smysl.

Navíc, jak Rebecca, tak Logan prošli. A protože jsem to nebyl já, kdo o tom rozhodl, nebylo to tak, že bych jim poskytl zvláštní zacházení nebo tak něco.

Určitě jsme to zúžili... Teď by jich mělo být málo pro fázi pohovoru.

Vzali jsme úspěšné uchazeče do hradu a zamířili k rytířským kasárnám. Nechali jsme uchazeče v jedné místnosti a začali jsme připravovat sousední na pohovory. Ti, kdo vedli tyto rozhovory, jsem měl být já sám, Laim, Yumina, a ještě jedna osoba. Zavolal jsem ji do vévodství, protože její pomoc byla bezpodmínečně nutná.

„Omlouvám se, že jsem vás sem donutil přijít. Tvé pomoci si velmi vážím.”

„Ale ne, to nic není. Už teď dlužím mnohem víc, než bych kdy mohla splatit.“ Její Eminence papež se usmála, když mi odpovídala. Spojil jsem se předem s Ramisshovou teokracií a požádal ji o pomoc. Její stráže, několik svatých paladinů, čekaly také vzadu v místnosti. Chystali jsme se provést tyto rozhovory s využitím papežovy schopnosti vidět skrze lži a Yumininy schopnosti vidět pravou podstatu.

Její Svatost byla tak trochu celebrita, tak jsem použil [přelud], abych zamaskoval její vzhled. Když jsem to udělal, požádala mě, aby vypadala mladě. Vzhledem k tomu, že by vypadala jako jiný člověk jsem si myslel, že na tom nezáleží... Ale ženské srdce může být komplikované a vrtkavé, asi.

„Dobrá, přiveďte jich pět najednou. Nikola odešel z místnosti a vrátil se s pěti uchazeči. Dvě bestie a tři lidi. Řekl jsem jim, aby seděli na židlích uprostřed místnosti.

„Kdybyste všichni mohli uvést svá jména, věk a rodiště, zleva doprava, prosím.“ Laim a já jsme se začali vyptávat poněkud urážlivě, když si Yumina prověřila jejich pravou povahu.

Pokaždé, když jsme se na něco ptali, Její Svatost buď zaťala, nebo otevřela levou ruku. Byl to signál, který jsme připravili předem. Když otevřela ruku, znamenalo to, že mluví pravdu. Ale pokud sevřela ruku v pěst, pak lhali. Stále jsem se vyptával, jak jsem to pozoroval.

Není to tak, že když lžete, okamžitě vás to diskvalifikuje. Jsou věci, o kterých lidé nechtějí mluvit, a věci, které by mohly být nebezpečné, kdyby se odhalily. Ale nemůžu věřit někomu, kdo by lhal o všem a o čemkoliv.

Neznamenalo to ani, že lidé, kteří pravdivě odpovídali na otázky jako „Co je důležitější, vy nebo vaše země?”, „Co bys dělal, kdybys byl bohatý?“, a „Mohl by ses klidně zbavit zrádce?”, by okamžitě prošel.

Když pohovor skončil, dovolili jsme pěti uchazečům odejít z místnosti dřív, než Yumina začala mluvit.

„Měli bychom odmítnout třetího a pátého zleva. Věřím, že měli v hlavě zlé úmysly.”

„Opravdu napovídali mnoho lží. Měli však výborné pokerové tváře.”

„Pokerové tváře...? Ahh, myslíte techniku, kdy zabráníte soupeři číst váš výraz během karetních her.“ Prozatím jsme se rozhodli vyškrtnout ty dva lidi ze seznamu a nechali Nikola zavolat dalších pěti. Budeme to muset udělat dvacetkrát? To je osina v zadku...

 

„Ah, Jsem vyčerpaný...!" Konečně jsme skončili s výslechy, což znamenalo, že se mi hlava mohla zhroutit na stůl. Bojovat proti spoustě lidí bylo mnohem jednodušší, pokud se ptáte mě.

Nakonec jsme měli co do činění s několika lidmi, kteří lhostejně lhali s úsměvy na tvářích, jako by to nic nebylo. Trochu mě to vyděsilo. Přesto se zdálo, že schopnost rozeznat lži od pravdy je vlastně tak trochu přítěží.

„Snažím se ze všech sil, abych to nevyvolávala příliš často. Někdy je lepší to nevědět.“ Její Eminence měla rozhodně pravdu. Kdybyste prošli životem a všechny prohlédli, mohli byste nakonec lidem obecně nedůvěřovat. Doufal jsem, že jsem ji nepřinutil to trochu přehnat. Rozhodl jsem se, že ji později pozvu na večeři jako omluvu.

Po zaokrouhlení diskvalifikovaných kandidátů zůstalo šedesát čtyři uchazečů. Bylo to trochu víc, než se čekalo, ale byl jsem v pohodě, že jsem je všechny přijal.

Třicet sedm mužů a dvacet sedm žen. Ve skutečnosti to bylo víc žen, než jsem čekal. I když to bylo pravděpodobně proto, že rytířské řády v jiných zemích nedovolovaly ženám připojit se. Můj plakát uváděl, že pohlaví, vyznání nebo rasa jsou irelevantní, a tak se několik talentovaných dam přirozeně vydalo do mého vévodství.

Stalo se to, že Rebečin důvod, proč přišla na Brunhildu, byl přesně takový. Přišel také Logan a prohlásil, že hledá stálou práci. Ptal jsem se, jestli se mají v plánu vzít nebo tak něco, ale oba na mě překvapeně a jednohlasně křičeli. Zřejmě se scházel s někým jiným. Mluvte o trapné situaci ...

Dvaadvacet kandidátů byli bestie a demonkini. Pochopil jsem, že přichází tolik bestií, protože moje velící trojice jsou také bestie, ale počet demonkinů mě rozhodně vyvedl z míry.

Demonkini byl druh, který byl typicky dvounohý a podobal se lidskému vzhledu. Ale i když byli obecně považováni za pololidi, byli z větší části mnohem blíže konvenčním příšerám. Mezi příslušníky jejich rasy patřili upíři, lamie, zlobři a alrauni. Jsou plně schopni komunikace a jsou stejně inteligentní jako lidé, i když mají tendenci udržovat si od lidstva odstup.

Jak byste čekali, po celém světě existuje spousta předsudků a diskriminace proti demonkinům. Několik zemí dokonce aktivně utlačuje příslušníky tohoto druhu, včetně Ramisshovy teokracie před jejich reformami.

Rozhovory s demonkiny byly obzvláště přísné a důkladné kvůli možné nedůvěře nebo zlé vůli k lidstvu. Ale všech pět, kteří prošli, bylo zcela schváleno Yumininýma mystickýma očima. Její Svatost papež také rozhodla, že jsou všichni čestní a opravdoví jedinci. Všichni si upřímně přáli žít mezi lidmi, tak jsem je přijmul. Byli to upír, zlobr, alraune a dvě lamie.

Kromě toho vypadal upíří kandidát jako stereotypní upír, ale zdálo se, že je v pořádku, aniž by pil krev. Podle všeho, přinejmenším mezi upíry, byla krev vnímána jako něco podobného, jako jak lidé vidí chlast nebo cigarety. Některé bavilo pařit, ale jiné to prostě nezajímalo nebo se jim to dokonce aktivně nelíbilo. Upír, který se přidal k našim řadám, prohlásil, že je mu krev docela nepříjemná. Bylo to dost nepříjemné, vzhledem k mé představě upírství jako neukojitelného hladu.

Začal jsem přemýšlet, jak asi skončí moji královští rytíři. Bylo třeba projít několik detailů jako uspořádání družstva, ale rozhodně jsme měli dost rozmanité obsazení postav, které tvořily mé řady. Ale nevadilo mi to, vypadalo to, že takhle to bude stejně zábavnější.

◇ ◇ ◇