HRH 6 - Kapitola 4: Naden, která Naden nikdy neznala 4/4

„Tak kam dál? Už jsi viděl Krystalový hrad, že?“ zeptala jsem se.

Jakmile jsme se dostali pryč od Ruby a ostatních, nechala jsem Kazumu, aby se na mě znovu svezl, abych ho mohla provést po pohoří Hvězdná Dračí Hora. Už mi to ani nepřipadalo jako trápení. Ve skutečnosti, dokonce jsem se přistihla, že chci takhle pokračovat a vidět s ním všechno možné. Nejen v pohoří Hvězdná Dračí Hora, ale i ve světě venku.

„Byl jsem teleportován, když jsem přišel a když jsem odešel,“ řekl Kazuma. „Rád bych viděl jeho pověstnou krásu zvenčí, ale... ještě předtím bych byl rád, kdybys mě vzala na jedno místo,“ dodal Kazuma se zamyšleným výrazem ve tváři.

„Chceš někam jít?”

„Madam Tiamat říkala, že cestu už znám. Pokud myslela to, co si myslím... stojí za to to zkusit, řekl bych,“ řekl Kazuma se sebevědomým výrazem ve tváři.

O deset minut později, po závodění v mé ryuu formě...

„Bylo tohle místo opravdu v pořádku?!“ křičela jsem.

„Jooooooooo, to bude dobrééééé!“ zavolal zpátky.

Rumble, rumble, rumble...

Oba jsme křičeli. Díky nekonečnému dunění jsme se nemohli slyšet, kdybychom to neudělali.

Zdrojem dunivého zvuku před námi, s proudem vody, která během dne vyústila v neustálé duhy, byl Velký Vodopád. Byla to vodní opona několik desítek metrů vysoká a několik set metrů široká a vytvářela mlhu, která se šířila daleko do dálky. Dokonce i mezi mnoha pamětihodnostmi pohoří Hvězdná Dračí Hora, které bývalo svým rozsahem rozlehlé, patřilo toto a Velký strom Ladon do své třídy.

V přítomnosti takové podívané neschopen mlčet, Kazuma vykřikl, „Ohh, krajina je nádherná, prostě nádhernááá!”

„Co? Cožeeee? Neslyšela jsem těěěěě!”

„Řekl jsem, že je to nádhernééé! Ale takyyy, je tu něco, co chci, abys zkusilaaaaa!”

„Nevím! Taaaak co chceš, abych zkusilaaaaaa?!”

„Ohhhh, už si vzpomínááááám!”

Vypadá to moc hlučně, takže si myslím, že odteď už je těch samohlásek dost.

Kazuma se začal svlékat. Objevilo se to odnikud, tak jsem se k němu otočila zády a vykřikla, „Co-Cožeee?! Proč se najednou svlíkáš?!”

„Abych se dostal do vody, samozřejmě.”

„Cože?! Proč?!”

„No tak, pojď taky, Naden.”

„Znovu, proč?!”

Kazuma si sundal jen tričko, volné kalhoty si nechal na sobě, když začal provádět lehká cvičení, a pak vlezl do vody. Taky jsem se snažila namočit jen špičky nohou. Voda se udržovala na dokonalé teplotě, ani příliš chladná, ani příliš teplá. Bylo to příjemné ... Ale ještě předtím.

„Jestli si máme zaplavat, jsou na to klidnější místa, jako třeba jezero, víš?“ řekla jsem.

„Musí to být takové místo. Pospěš si, Naden.”

„Chceš mi říct, abych se svlékla?”

Pevně jsem objala své tělo. Představa, že nechám zmizet oblečení a vlezu do vody před Kazumou... Bylo to tak trapné, Myslela jsem, že umřu.

Zatímco jsem se chovala plaše, Kazuma se rozpačitě zasmál a řekl, „Ne, ne, můžeš to udělat ve své dračí podobě, dobře?”

„Oh... To je pravda, co?“ začervenal jsem se, že jsem udělala ukvapené závěry.

Dokud jsem byla taková, Kazuma mi pokynul, abych vešla. „Jsi ryuu, takže bys měla být dobrá v plavání, ne?”

„Nevím, jestli je to proto, že jsem ryuu, ale.... Jsem přesvědčena o své schopnosti, ano. Ale proč to přichází tak náhle?”

„Chci si vyzkoušet jednu maličkost. Dobře Naden. Pojďme na úpatí vodopádů.”

Na Kazumovo naléhání, jsem se obrátila do své ryuu formy a s velkým šplouchnutím jsem se ponořila do vody. Byla tam velká vlna, která zvedla Kazumu nahoru a dolů. Zeptala jsem se vznášejícího se Kazumy, „Proč zrovna úpatí vodopádů? Chceš, abych takhle trénovala, nebo tak něco?”

Slyšela jsem, že takový způsob výcviku existuje ve světě pod námi. Bylo to proto, že se snažili soustředit svou mysl, když je zasáhly vodopády? Avšak i kdybych šla pod Velký Vodopád, který by pravděpodobně zlomil normálnímu člověku kosti, kdyby se pod ním pokusil trénovat, se zvýšenou hmotností a obrannou silou mé ryuu formy by mi to nejspíš nepřipadalo jako něco víc než masáž.

„Asi by to pomohlo se ztuhlými rameny,“ okomentovala jsem to nakonec.

„Nemáš nic, z čeho bys ztuhl.... dobře, mýlil jsem se. Prosím, žádné blesky.”

„Bože!” Když jsem zvedla chloupky na zádech v mé ryuu formě, ukazující nějaké elektrické jiskry, Kazuma zvedl ruce. „Jestli se nechceš nechat šokovat, můžeš se prostě vyhnout tomu, abys říkal věci, které by mě rozzlobily.”

„Ne... Když jsem s tebou, Vzpomínám si na své kamarádky z mé vlasti,“ Kazuma se plaše poškrábal na tváři. „Proto nakonec dělám takové vtipy, jaké bych dělal tam.”

„Vážně?“ zeptala jsem se.

„Jo. Všechny ženy na tomto světě žijí své životy spoutány něčím, ať už velkým nebo malým. Mohla by to být slavná rodina, potřeba zplodit dědice... Pro ty, kteří se narodili dostatečně vysoko, by to mohla být dokonce jejich rodná města nebo země. Tato omezení jim ale také poskytují ochranu. Ale Naden, ty nic takového nemáš, že ne? Jsi silná, protože jsi ryuu, a kdyby sis to usmyslela, mohla bys žít sama. Volně. Na celém tomto kontinentu jsi asi nejblíž ženám z mé vlasti.”

Moc jsem nechápala, co Kazuma říká. Ale…

„I já... se cítím osamělá, když jsem úplně sama,“ řekla jsem.

To slovo znělo přirozeně: osamělá. Překvapilo mě víc než kohokoli jiného, že jsem to řekla. Nikdy jsem... takhle nepřemýšlela. Byla jsem rád, že jsem se nezapletla s jiným drakem než s Pai, protože to tak bylo méně rušné. Navzdory tomu... Právě jsem řekla, že jsem osamělá.

„No, samozřejmě,“ odpověděl Kazuma s úsměvem. „I když dokážeš žít sama, je opravdu osamělé být sama.”

Když jsem slyšela ta slova, pochopila jsem, že už nejsem tím, čím jsem byla doteď.

„Zastavené zařízení bude nuceno se pohnout.”

O tomhle Tiamat mluvila.

Tím, že jsem s Kazumou, naučila jsem se pocitu bezpečí, který pramení z toho, že jsem byla s někým, kdo mě přijal. Dozvěděla jsem se o samotě, která přichází s tím, že jsem úplně sama. Teď, když jsem ty věci věděla.... Nemohla jsem být zase sama.

Nechtěla jsem se vrátit.

Nechtěl jsem se vrátit... tak jsem se musela pohnout dopředu.

„Naden?“ zeptal se.

„Já – to nic není!”

Whew... Bylo dobře, že jsem byla ve formě černého ryuu. Kdybych byla v lidské podobě, Kazuma by si určitě všiml, že mám jasně rudý obličej. To není dobré. Potřebovala jsem myslet na něco jiného.

„Takže, ehm.... Oh! Pravda. Proč jdeme na úpatí vodopádu?”

„Cože? Oh. Vzpomněl jsem si na jednu věc. Prozatím se vydejme k vodopádu.”

S Kazumou, který mě pobízel dál, jsme vyšli k vodopádu naplněnému mlhou.Tehdy Kazuma ukázal na vrchol vodopádu a řekl, „Naden, dokážeš ty vodopády přeplavat?”

„Plavat uvnitř těch vodopádů? Řvou dost nahlas, víš?”

„No, ano, je to vodopád.”

„Ale proč?”

„V mé domovině se říká, „Zdoláním vodopádu ryuu stoupá k nebesům.“

„Vzestup k nebesům?! Opravdu?!”

Mohla bych získat schopnost létat z lezení po vodopádu?

Zašeptal, „I když se vlastně říká, že kapr, který vyleze na vodopád, se stane drakem…”

„Cože? Říkal jsi něco? Přes hukot vodopádů jsem tě neslyšela.”

„To nic nebylo. Musíš být ochotná dát cokoliv za pokus. Jdeme na to.”

Podívala jsem se k vodopádu. „Hm... Myslím, že boj s tímto proudem by mohl zlomit nějaké kosti...”

„Nemůžeš to udělat?”

„Nemyslím si, že nemůžu.”

„Oh, taky, Naden, zavři oči, až budeš ve vodě.”

„Cože? Proč?”

„Věř mi, jen to zkus.”

S tím, mi Kazuma zamával, jako by říkal, „Šťastnou cestu.”

„Proč se chováš, jako by to byl problém někoho jiného?“ vystřelila jsem na něj.

„Spíš problém jiného ryuu, nemám pravdu?“ zažertoval.

„Jestli to udělám a nic se nezmění, budeš z toho v šoku!”

Když jsem se mentálně připravila, opakovaně jsem se pohybovala dovnitř a ven z vody, jako mořští hadi vyobrazení na obrazech. Nechala jsem své tělo trčet z vodní hladiny ve tvaru napůl koblihy, když jsem se hnala do středu Velkého Vodopádu. Když jsem vstoupila do vodopádu, tentokrát jsem zkroutila své tělo vodorovně a stoupala jsem stále výš a výš.

„Naden, zavři oči, až budeš ve vodě.”

Kazumova slova z dřívějška se mi vybavila.

Oh, buď zticha! Jen je musím zavřít, ne? Dobře.

Zavřela jsem oči a plaval jsem proti proudu vodopádu.

Urkh, plavat se zavřenýma očima je dost děsivé....

V naprosté tmě, jsem plavala dál, cítila jsem jen vodu na kůži a zvuky vodopádů, které byly pod vodou poněkud ztlumené. Můj smysl pro to, který směr je nahoru nebo dolů, postupně znejistěl. Plavala jsem vzhůru, jak jsem měla? Nebo už byly stěny za mnou a já teď plavala vodorovně?

Pravděpodobně to bylo jen pár desítek vteřin skutečného času, ale mně to připadalo jako několik desítekkrát delší doba. Tehdy…

Ah!

Tlak na mé tělo náhle zmizel.

Bylo to jako být vyhozena do vesmíru. Navzdory tomu... Pořád jsem plavala. Jako bych ztratila smysl pro dotek spolu se zrakem. Plavala jsem, ale necítila jsem vodu.

Co to bylo za senzaci? Byla jsem nesvá, ale bylo to nějak příjemné.

„Počkej, jak dlouho budu muset mít zavřené oči... co?”

Když jsem otevřela oči a podívala se dolů, abych si postěžovala Kazumovi, země byla hluboko pode mnou.

Vodopád už dávno skončil. Přesto jsem stále plavala.

Plavala jsem na obloze. Cítila jsem jasně vzdušné proudy

Tím, že na nich mé tělo plavalo, mohla jsem plavat po obloze. Byla jsem na obloze, na kterou jsem se mohla předtím jen dívat, dívala jsem se dolů na pohoří Hvězdná Dračí Hora, na zemi, na tento svět.

Když si pomyslím, že svět je tak krásný....

Slzy mi začaly přirozeně téct z očí ryuu. Když slzy uschly, neohrabaně jsem plavala po obloze a sestoupila jsem k místu, kde na mě Kazuma zíral s otevřenou pusou.

„Kazumo... já… umím létat.”

„No jo...“ řekl. „I když to bylo spíš plavání než létání. Legendy v mé vlasti říkaly, že ryuu šplhá k nebesům cestuje oblohou, větrem, mraky, blesky a deštěm, jako by plaval na dně moře.”

„Cestovat po obloze jako plavat...”

„I když jsem nečekal, že to půjde tak dobře.“ Kazuma se poškrábal na tváři a rozpačitě se usmál.

„Cože? Takže sis nebyl jistý, že dokážu létat, když vylezu na vodopád?”

„Dal jsem tomu padesát na padesát. Když se nad tím zamyslím, dokonce i draci a wyvernové dokážou létat. I když mají křídla, nejsou stavěné na létání jako ptáci. Aby tak masivní těla mohla vzlétnout, musí v tom být nějaký prvek magie. Za těchto okolností mi došlo, že když jsi ryuu, mít nebo nemít křídla neovlivní tvou schopnost létat. Myslel jsem, že možná jen nevíš, jak to udělat. To, a madam Tiamat řekla něco, co naznačovalo, že budu vědět, jak umíš létat. Asi jediná věc, která mě napadla, když jsem přemýšlel o způsobech, jak by ryuu mohl létat, bylo šplhání na vodopád v legendách z mé vlasti. Proto jsem tě nechal to otestovat.”

Zdálo se, že Kazuma na něco myslel, když to navrhl. Takže lady Tiamat mu řekla něco takového... To ho v podstatě zaručilo být člověkem, který by ve mně našel hodnotu, kterou bych ani já nemohla.

Znamená to ... Kazuma je ten, na kterého jsem čekala tak dlouho?

Vrátili jsme se na břeh a já se zeptala Kazumy, když si oblékal šaty, které tam nechal, „Hej, Kazumo. Řekni mi... Kdybych nebyla schopna takhle létat, co bys chtěl dělat?”

Kazuma chvíli zvažoval mou otázku, pak se upřímně přiznal, „Kdyby na to došlo, omluvil bych se. „Promiň, nevyšlo to,“ je to, co bych řekl.”

„Počkej, to je všechno?”

„To je všechno. I kdybys nemohla létat, tvá hodnota by se nezměnila. Nevím, čeho si dračí rytíři cení, ale podle hodnotového systému mé země, zoufale chci tvou schopnost ovládat elektřinu. Pokud si tě nikdo nevybere na obřadu smlouvy, prosím, přijď do mé země. Budeš tam vítána.”

Mlčela jsem.

„Pojď do mé země,“ řekl bez nejmenších rozpaků.

Připadalo mi, že v pohoří Hvězdná Dračí Hora pro mě není místo. Ale Kazuma říkal, že mě chce. Měla jsem pocit, že bych mohla zase radostně plavat po obloze.

Ale, no... způsob, jakým řekl „Když si tě nikdo nevybere“, mě vytočil. Tak jsem se rozhodla odvést od toho pozornost.

„Whoa, whoa, Naden?“ Chytila jsem Kazumu za límec a donutila ho, aby mi jel na zádech.

„Whoa?!”

Pak, s nádechem, jsem vyrazila do nebe. V mžiku byla země daleko a panikařící Kazuma se mi držel za záda a křičel, „Naden, já spadnu! Já spadnu!”

„Nespadneš,“ řekla jsem podrážděně Kazumovi. „Koneckonců, mám tě na zádech.”

„Cože...? ...Teď když jsi to zmínila, šli jsme nahoru po téměř vertikální cestě, ale nespadl jsem.”

„Je to dračí síla. Chráníme lidi, kteří nám jezdí na zádech, aby nám nespadli. To znamená, že rytíři mohou jet bez držení a jsou chráněni před větrem a chladem. Všimni si, že není zima, i když jsme ve vzduchu.”

„Když už jsi to zmínila... Chápu. Není divu, že dračí rytíři jsou tak silní.“ Kazuma vypadal ohromeně.

Zahihňala jsem se. „Já vím, že? Nebyla jsem si jistá, že ryuu jako já bude schopen to použít, ale...”

„Cože? Kdybys to nedokázala, nespadl bych na smrt?”

„Cítila jsem, že to zvládnu, a i kdybys spadl, musela jsem tě chytit.”

„Víš, raději bych nešel najednou na bungee jumping bez šňůry...”

„Ahahaha. Považuj to za odplatu za to předtím.”

„Za šplhání po vodopádu?”

„Za to, že jsi řekl, „Když si tě nikdo nevybere.“ ...Hej, Kazumo?“ Sebrala jsem odvahu a zeptala se Kazumy. „Zúčastníš se slavnostního vyhlášení smlouvy, že? Nevybereš si mě?”

Když jsem se na to zeptala, Kazuma pevně zavřel ústa. Uzavřít smlouvu znamenalo vzít mě za manželku. Jinými slovy, požádala jsem ho o ruku. Důvod, proč okamžitě nereagoval, byl ten, že o tom vážně přemýšlel, byla jsem si jistá. Nakonec pomalu otevřel ústa.

„Právě mě pozvala madam Tiamat. Nejsem z Království Dračích Rytířů Nothungu.”

„Vím.”

„I když se mnou uzavřeš smlouvu, nemůžu se stát dračím rytířem.”

„Ani já nejsem jako ostatní draci.”

„Kromě toho, neřekl jsem ti o sobě nic. Ani mé pravé jméno.”

„Cože?! Kazuma Souya bylo falešné jméno?!”

„A už mám ve své zemi čtyři snoubenky.”

„Čtyři?!”

O-Oh... Ale i Nothungské Království Dračích Rytířů dovolovalo mnohoženství. Jestliže drak byl partnerem, který doprovázel dračího rytíře na bojiště, rytíř potřeboval jiného partnera, který by zůstal a hlídal také domácí frontu. To byl důvod, proč jsem neměla sama o sobě žádný problém s tím, že má další snoubenky, ale mít čtyři z nich nebylo něco, co by mohl udělat, aniž by nebyl ve velmi vysokém postavení. Bylo to něco úplně jiného než vzít si konkubínu poté, co už se oženil se svou oficiální ženou.

„Kazumo... Kdo vlastně jsi?“ dožadovala jsem se.

„To zatím nemůžu říct.“ Kazumovi se podařilo ta slova ze sebe vytlačit. „Ani já nejsem schopen rozhodnout o té smlouvě sám.”

Byla jsem... právě odmítnuta? Srdce mi pokleslo, když jsem si to myslela, ale pak....

„Takže, vrátíš se se mnou do mé země?“ zeptal se Kazuma. „V téhle ryuu formě můžeš jet pěkně rychle, to se vsadím. Rád bych se na chvíli vrátil do Friedonie a zeptal se všech ostatních snoubenek na jejich názor na tuto záležitost. Pokud se tak nakonec vrátíme na pohoří Hvězdná Dračí Hora, budeme tu mnohem dřív, než bude čas na slavnostní uzavření smlouvy. Byl by to... pro tebe problém?”

Kazuma mluvil omluvně. Zavrtěla jsem hlavou a řekla mu, „...Ne. To mi nevadí.”

Pokud by to znamenalo, že existuje možnost, že by Kazuma se mnou uzavřel smlouvu, letěla bych do Království, do říše, nebo kam by chtěl. Teď jsem na to měla sílu.

„Tak kam mám zamířit?“ zeptala jsem se.

S výrazem úlevy ve tváři, Kazuma odpověděl. „Dobře, do Parnamu, hlavního města království Friedonia, prosím.”

„Rozumím.”

A s tím jsem plavala k východní obloze.