IwS 5 - Mezipříběh I: Přerušené rande 2/4

„Ehm. Dnes tu stojím jako Mochizuki Touya, velkovévoda Brunhildu. Lyone a Olgo, přeji vám v tento den vše nejlepší ve vašem manželství.” Použil jsem své nulové kouzlo, [mluvčí], abych se ujistil, že se můj hlas dostane ke všem přítomným v zahradě. Zdálo se, že mezi přítomnými hosty, kteří si nebyli vědomi mého postavení velkovévody země, nastal nějaký rozruch, ale přesto jsem ve svém projevu pokračoval.

„Odteď si tihle dva budou budovat vlastní rodinu. Pro tuto radostnou událost, bych vám rád představil obraz nádherné rodiny, kterou se jednoho dne mohou stát sami. Lyon a Olga se na sebe podívali a zdálo se, že jsou mými slovy zmateni.

Když jsem je sledoval, sestoupil jsem z plošiny a vrhl své nulové kouzlo [přelud].

Na jevišti se objevil obraz mladého, ale velkého muže. Držel ve vzduchu novorozeně a radostně zaječel. Po boku měl ženu, která se radostně usmívala, a vedle nich stál malý chlapec.

Dítě, které mladík držel nad hlavou, vydávalo nevinný, radostný smích.

„...To jsem já.”

„Cože?“ Lyon tiše zašeptal, což Olga zaslechla.

„...To dítě jsem já, když jsem se narodil. Můj bratr... a moje zesnulá matka, jsou tam oba. Ten, kdo mě drží, je můj otec, když byl ještě mladý...“ Lyon přenesl pohled na svého otce, generála Leona. Sám Leon se díval přímo před sebe, uchvácen představením před sebou.

Zobrazovaná scéna se náhle změnila na nový scénář. Tentokrát to byl štíhlý mladík s liščíma ušima, který se zamilovaně díval do kolébky se spícím dítětem.

„Otče...?“ Mladý Olba jemně dloubl do tváří dítěte a na tváři se mu objevil jemný úsměv. Irma, která ležela opodál v posteli, se při tom pohledu zahihňala.

Olbu i Irmu obraz před nimi uchvátil.

Ačkoliv obraz sám o sobě byl iluzí, události samotné odrážely skutečné události z minulosti. Jen předtím, jsem mluvil s generálem Leonem, Shyonem, Olbou, Irmo, Arisou, a dvěma jejich známými, a požádal je, aby mi ukázali vše, co si pamatují z těchto událostí prostřednictvím mého kouzla [recall]. Ty vzpomínky jsem pak použil k vytvoření obrazu promítaného na jeviště.

Významné události ze života dvou mladých verzí Lyona a Olgy se před publikem začaly rozehrávat jedna za druhou, doprovázené i přiléhavou hudbou.

Fakt, že se Lyon narodil se slabým tělem. Poprvé, když se nedobrovolně dal na výcvik s mečem. Čas, kdy šel rybařit se svým starším bratrem. Jak se dostal do velké hádky se svým otcem. V době, kdy zemřela jeho matka. Čas, kdy přesvědčil svého otce, aby ho nechal stát se královským rytířem místo vojákem ve stálé armádě. Extrémně přísný výcvik, který absolvoval a překonal, stal se skvělým členem rytířského řádu…

Fakt, že Olga byla v dětství divoška. Čas, kdy se vrátila domů pozdě a matka jí za to vynadala. Čas, kdy byla nadšená, když její otec přivezl suvenýry z daleké země. V době, kdy se narodila její mladší sestra. Čas, kdy celá jejich rodina jela na společný výlet. Doba, kdy Olga studovala a studovala a dělala vše, co mohla, než byla přijata do služeb paláce. Čas, kdy její rodina uspořádala blahopřání pro ni po přijetí do paláce...

Odražené vzpomínky na obě rodiny se tiše vytratily a zanechaly za sebou obraz Lyona i Olgy, jací byli dnes. Obraz, jak se oba šťastně usmívají a obě jejich rodiny jim blahopřejí k této události.

A tak iluze měkce a pomalu mizela, když byl příběh u konce.

Vystoupil jsem ještě jednou na jeviště a promluvil k těm dvěma skrze svého [mluvčího].

„Doufám, že láska, kterou obě vaše rodiny vložily do vaší výchovy, bude předána vám oběma, aby vaše děti mohly vyrůstat v podobně nádherné rodinné domácnosti. Z hloubi srdce věřím, že vy dva to uděláte, aniž bych vám to musel říkat. Rád bych vám oběma při této nádherné příležitosti předal pouze slova oslav. S tímhle, ukončuji svou řeč na počest manželského páru. Přeji vám vše nejlepší ve vašem novém společném životě.” Když jsem dokončil svou řeč, uklonil jsem se. Všichni shromáždění okamžitě propukli v potlesk při mé prezentaci. Cítila jsem se dost trapně.

Přenesl jsem pohled na nevěstu a ženicha, abych zjistil, že se oba rozbrečeli. Říkal jsem si, jestli jsem to trochu nepřehnal... Olga se objímala se svou matka Irmou a plakala jí v náručí.

Když jsem sestupoval z pódia, Olba i generál Leon přede mnou povstali a uklonili se.

„Máte mou upřímnou vděčnost za to, že jste nám všem dal tak nádherný dar.”

„Nápodobně vám děkuji, Touyo. Dal jste nám ta největší oslavná slova, jaká kdy kdo mohl mít.“ Měl jsem z té situace smíšené pocity. Nemohl jsem jim říct, že jsem ztratil skutečný scénář, který byl pro mě připraven, a že jsem přišel s tímto nápadem na místě… Ale všichni vypadali, že z toho mají radost, tak jsem byl rád, že se jim to líbí.

Po tom všem už zbývala jen poslední slova nevěsty a ženicha.

Když vystoupili na pódium, použil jsem na ně ještě jednou [mluvčího].

„Všichni... Dnes jsme udělali první krok v našem novém společném životě. Jsem nesmírně vděčný za všechna vaše požehnání a slova oslavy. Abych byl upřímný, stále jsem v mnoha ohledech nezkušený, ale byl bych nesmírně rád, kdybyste nás nadále podporovali, až se společně vydáme na novou cestu. Děkuji vám všem, každému z vás!“ Když se nevěsta a ženich uklonili na pódiu před všemi přítomnými, následoval vřelý potlesk.

„Jakmile obřad skončí, velkovévoda Brunhildu sám pro nás soukromě vyhradil svou hernu! Všem přítomným, kteří nemají žádné naléhavé záležitosti na práci, žádám vás všechny, abyste se k nám připojili, pokud chcete!“ Celý dav vzrušeně a dychtivě zvýšil hlas. Odtud jsem použil [bránu] a stanovil umístění herny v mém hradu v Brunhildu.

Do herny přišla poskytnout pomoc hostům služebná rodiny Blitz a zaměstnanci rodiny Strand.

Na stolech už připravili hory jídla a nápojů pro všechny hosty, jako přípravu na afterparty.

Normálně by afterparty svatby zahrnovala jen blízké přátele a příbuzné a podobně... I když jsem se už znovu a znovu učil, že spoléhat se na zdravý rozum z mého starého světa je tady k ničemu.

„Oho. Tak tohle je ta pověstná herna Brunhildu, jo?”

„Všude kolem mě je spousta věcí, které mě velice zajímají. Opravdu fascinující místo.“ A tak se rodiče nevěsty a ženicha přišli zúčastnit afterparty.

Generál Leon vypadal, že bude hrát, dokud se nezhroutí, zatímco Olbovy instinkty kupce se při pohledu na to všechno rozhoupaly.

Následoval výbuch veselých hrátek, jak všichni přítomní pobíhali a užívali si života. Mezi všemi těmi opileckými šaškárnami a lidmi hrajícími hry bylo všude tak živo, jak jen mohlo být.

Po chvíli, řada hostů odešla domů prostřednictvím mé [brány]. Většina z nich byly mladé ženy. Když odcházely, předstoupilo několik mužů s tím, že „doprovodí dámy domů“. Jedním takovým mužem byl Shyon, Lyonův starší bratr, který přišel, aby doprovodil domů obzvlášť krásnou mladou dámu. Byl to hladký hráč.

Když hodiny odbily desátou, nevěsta a ženich se rozhodli, že si na noc odpočinou. Už jsem pro ně připravil pokoj pro hosty na druhém konci hradu. Byla to první noc jejich manželství, takže i já jsem znal důsledky toho, co bude následovat. Řada hostů si také přála strávit noc na hradě, a tak jsem je nasměroval do jiné části pokojů pro hosty.

Přirozeně, kromě rodinných příslušníků a manželských párů, jsem se ujistil, že pokoje pro muže a ženy jsou od sebe z pochopitelných důvodů odděleny.

Po večírku dlouho do časných ranních hodin se řada hostů probudila s kocovinou. V okamžiku, kdy jsem uviděl svou příležitost, jsem se dal na taktický ústup, ale generál Leon a Olba spolu zřejmě pili nejdéle, dokud se nevrátili do svých pokojů pro hosty, kde se okamžitě zhroutili do postelí a během chvilky usnuli. Lyon a jeho nová žena odešli brzy ráno do svého rodinného domu. Popřál jsem jim hodně štěstí.

Byla to napjatá doba, připravit to všechno, ale nakonec to vyšlo. Po chvíli, mě překvapilo zjištění, že v Belfastu začal trend, kdy lidé pařili daleko do noci a bavili se po svatbě.

◇ ◇ ◇