IwS 6 - Kapitola II: Dva princové 8/9

Hned po nástupu na trůn, princ, nebo spíš, král Cloud, začal provádět masové reformy.

Jeho prvním krokem bylo znovudosazení markýze Koupeho do funkce premiéra. Potom nechal úřady projít všechny důkazy o Wardackově zpronevěře a úplatkářství. Důkazy pak byly použity k zatčení obchodních domů, které se spolčily se zlým mužem.

Ujistil se také, že vyčistí královský kapitál od šlechtických rodin, které podporovaly Wardackovu teroristickou kampaň.

Kromě toho snížil zdanění široké veřejnosti. A k tomu všemu využil nečestně získané zisky, které Wardack nahromadil přerozdělil lidem, a vytvořil několik veřejných prací na zlepšení kvality života v Lihney.

Sídlo, kterému Zabune říkal domov, bylo také přepadeno a v suterénu byla objevena kobka. Žilo tam několik zotročených lidí, všichni s obojky. Svou magií jsem okamžitě odstranil jejich pouta a osvobodil tam zneužité nevinné.

Wardack zneužíval svého postavení přes deset let. Zdálo se, že do posílení armády zaměřil veškerý státní rozpočet a prostředky. Jeho cílem byla očividně válka.

Vyhlášením války Paloufu a sjednocením ostrova Palnea pod jedinou vlajkou, by Wardack vstoupil do historie jako úžasný muž, který dokázal nemožné.

Kvůli vojenskému zaměření lidé značně trpěli a domácí problémy nebyly řešeny. Jestli by Lihnea byla vůbec schopná vyhrát válku, to už bylo něco úplně jiného.

Celkem vzato, národnostní moc Lihney byla v důsledku toho na historickém minimu. Doufal jsem, že se jim podaří vyhnout se konfliktu s Paloufským královstvím, ale vzhledem k tomu, že sever utrpěl špatnou úrodu a několik dalších problémů, nezdálo se, že by obě strany byly ve stavu, kdy by mohly bojovat. Bylo pravděpodobné, že v dohledné budoucnosti budou pokračovat ve svém relativním míru.

„Přesto by mě zajímalo, jestli budu schopen vybudovat přátelské vztahy s Paloufským královstvím. Může být těžké zahojit staré rány, ale myslím, že by to stálo za to.”

„Jo... Co má bývalý král za lubem?”

„Otec tráví s matkou každou bdělou chvíli. V podstatě na ni dohlíží všemi možnými způsoby. Myslím, že se snaží odčinit, že tu pro ni nebyl během Wardackovy zrady. Král Cloud seděl v Brunhildu v konferenční místnosti a povídal si se mnou.

Po tom incidentu jsem nakonec prozkoumal, jak se země k této zprávě postavila, a byl jsem příjemně překvapen, když jsem zjistil, že lidé cítí lítost vůči králi za Wardackův a Daciin podvod. Považovali ho za nešťastného muže, s nímž bylo zacházeno krutě a byl uveden v omyl. Králova podoba se zdála být dobře zachována a nenávist lidu se více soustředila na Zabuneho, Dacii a Wardacka.

Zabuneho požitkářské chování dobře znali i lidé v hradním městě a v zemi se zjevně šířil názor, že Lihneu čeká konec za vlády krále Zabuneho. Když vyšlo najevo, že je to princ podvodník a že bude podle zákona řádně potrestán, byli občané potěšeni. Nenávist k tomu idiotovi byla očividně hluboká.

„Tak co se těm třem nakonec stalo? Trest smrti?”

„Vlastně ne.... Dostalo se jim mnohem tvrdšího osudu. Jejich oběti by nemohly odpočívat v pokoji, kdybych je nechal odejít s něčím tak konečným, jako je smrt.”

„...Tak co jsi udělal?”

„Ty otrocké obojky, které měl Zabune s sebou, no.... Předělal jsem je. Všichni tři byli vybaveni jako otroci a prodáni kupci ze Sandory. Teď už nejspíš pracují pod tvrdým pánem.” To je... hardcore.

Sandora zřejmě prováděla dost těžké vykopávky a celou operaci obsluhovali téměř výhradně otroci z celého okolí. Podle toho, co jsem pochopil, většina těch otroků byli odporní zločinci, nucení pracovat od rána až do pozdní noci. Bylo to v podstatě jako život vězně, nevyhnutelné peklo.

„Zabune v životě nehnul prstem, takže si dovedu představit, že je to pro něj zvlášť špatné. Přesto to byl nezbytný trest. Kdyby zemřel, aniž by ochutnal zlomek toho, co způsobil ostatním, zemřelí by nikdy nemohli být spokojeni.“ Myslím, že je to otázka perspektivy... jestli je to kruté nebo velkorysé. Na jednu stranu je to pekelná práce, ale na druhou... jsou stále naživu. Nakonec by došlo na osobní filozofii.

Byli to zločinci, takže bylo spravedlivé, že zažili část utrpení, které dali jiným. Neměl jsem pro ně pochopení.

„Touyo, chlapče, můžeme začít?”

„No jasně. Promiňte. Trochu jsem přemýšlel.“ Král Belfastu si odkašlal a vstal ze židle. Rozhlédl se po ostatních světových lídrech shromážděných v mé zasedací místnosti a probral si denní program.

„Prosím, zvedněte ruku, pokud nesouhlasíte se vstupem království Lihnea do západní aliance.” Ani jeden zástupce nevznesl námitku. Belfast, Refreese, Mismede, Regulus i Ramissh byli pro. Očividně jsem nic nenamítal.

„Pak se všichni shodneme. Přivítejme Lihneu mezi námi.“ Cloud, čerstvě korunovaný král Lihney, sklonil hlavu. Všichni se shromáždili a tleskali. Jeho formální vstup do aliance by znamenal, že ostatní členové by ho mohli řádně podpořit. I když očividně nikdo nečekal, že se někdo bude snažit Lihneu podpořit.

„Tak tedy... dnešní program je formálně uzavřen, takže...”

„Měli bychom se podívat na prohloubení našich pout jako vládců, ano!”

„Hoho, tentokrát neprohraju!”

Zase tohle?! Pssh... je to dost špatné jednou za měsíc, ale zajímalo by mě, jestli svolali schůzi dřív, jen aby si zahráli, místo aby řešili situaci s Lihneou... No, možná to bude zábava.

Vyšel jsem z konferenční místnosti s Mismedskou šelmou a Belfastským králem

„Touyo, chlapče. Jsou na stadionu?”

„...Jo, ale chvíli to trvalo. Prosím, příště mě předem varujte...“ Zíral jsem na ty dva a tiše jsem si povzdechl.

„Dneska je zápas mezi Mismede a Belfastem, víš? Měl bys jít taky, mladý králi.”

„Hm? Zápas? Myslíte šerm nebo něco podobného?”

„Je to baseballový zápas! Nikdy jsi o tom neslyšel? Neboj se, naučím tě o tom všechno!“ Císaři z Regulusu i z Refreese sestoupili na krále Clouda jako supi. Papež šla rychle za nimi... ale zajímalo by mě, jestli to bylo kvůli Cloudovi nebo hře.

Kdy měli sakra vůbec čas zařídit hru? Je trochu nepříjemné, že jsem sem musel narychlo dopravit všechny hráče... Jsem snad nějakej zatracenej autobus?! Byl jsem trochu naštvaný, ale o nic nešlo.

Řekl jsem to královským rytířům a všichni vypadali, že se toho nemohou dočkat. Zajímalo mě, jestli ti s volným časem už šli na stadion.

Hm... baseballový zápas... Zajímalo by mě, jestli bych neměl udělat popcorn. Karamelový popcorn zní právě teď dobře... Když použiju magii, tak jich asi taky udělám tunu. Po popcornu budou mít všichni hlad, takže bych se asi měl podívat na pár pivních chladičů, v- Vydrž... začíná to být dost obchodní...

Když jsem o takových věcech přemýšlel cestou do kuchyně, náhle jsem zaslechl dupot malých nožiček, které plynule běžely mým směrem. Počkej chvíli... ten zvuk... „Touuuuyyyyaaaaaa!!!”

„Gwaughu!” Jako by odnikud, udeřili mě zuřivým zapínáním do boku. Au! To fakt zatraceně bolí.

„Otec mi všechno řekl, Touyo! Porazil jsi ho ... Zmlátil jsi toho zlého starého prince jen kvůli mně! Ah, jsi úžasný, Touyo! Opravdu ohromující! Jsi materiál na manžela, Touyo! Prostě jsem to věděla!”

Zkolaboval jsem. Další věc, kterou si pamatuju, že Sue se mazlila s mou hlavou. No… Cloud byl ten, kdo ho zmlátil.

„N-No, chci říct... Rozhodně bych nedovolil idiotskému princi, jako je on, aby tě měl, ale nejsem si tak jistý tím, jestli jsem materiál na manžela...”

„Otec říkal, že už jsi se mnou souhlasil... Jsem pro tebe opravdu tak bezcenná?”

Guh... Prosím, nezačínej takhle trhat. Když budeš takhle pokračovat, mohla bys skončit jako jedna z devíti nevěst, které Babylon viděla...

Pět nevěst bylo dost skličujících, to bylo jisté. I když to byla pravda, každý to schválil, nějak... Guh... Je to spíš břemeno než cokoliv jiného!

Sue byla rozhodně roztomilá. Překypovala energií a její tvář byla... no, víc než dost hezká, abych byl spravedlivý. Chvílemi byla trochu na hlavu, ale ne nesnesitelně. Byl jsem si jistý, že až dospěje, bude z ní velká krasavice.

Právě teď na tebe nemůžu pohlížet jinak než jako na malou sestřičku, Sue. Ale myslím ... Mám pocit, že bych tě mohl nakonec vidět tak, jako vidím ostatní, kdybych měl čas. Ne, nemohl... Asi to udělám. Stejně to samé se stalo s Yuminou.

„Hic...” Sakra! Musím něco říct, nebo začne brečet!

„...Pak... stejně jako ostatní... Než mi bude osmnáct, nevezmu si tě. Je to přijatelné?”

„A-ano... Vůbec mi to nevadí. Mockrát děkuji, Touyo!“ Sueiny drobné paže mi stáhly hlavu do teplého objetí. ...No to je fuk, aspoň je šťastná.

Vyškrábal jsem se zpátky nahoru a vzal Sue do kuchyně, abych udělal popcorn. Popcorn a pivo nakonec mělo obrovský úspěch. Připravil jsem slaný popcorn a karamelovou kukuřici. Prvně jmenovaný se stal zpočátku nejprodávanějším, ale postupem času se karamelová příchuť stala populárnější. Dozvěděl jsem se, že popcorn je v tomto světě běžná svačina, ale karamelová příchuť je něco nového. Překvapilo mě to, protože to nebylo tak, že by tu cukr byl neobvyklý nebo tak něco. Cítil jsem se trochu divně, ale jel jsem s tím.

V případě piva jsem připravil dřevěné kelímky a nabídl třetinovou slevu každému, kdo si přinese vlastní kelímky. Rozhodl jsem se nepoužívat papírové nebo plastové kelímky, protože by to mohlo způsobit nával odpadků. Dřevěné kelímky byly lepší, protože jste si je mohli odnést domů a znovu použít, takže nebyl žádný odpad. Všichni tak vyhráli.

Šlo to tak dobře, že jsem pro příště uvažoval o výrobě hamburgerů nebo hotdogů.

Právě když se mi hlavou honily takové myšlenky, Olba se objevil jakoby odnikud s popcornem v ruce a s úsměvem na tváři. Mužovy obchodní smysly byly šíleně ostré.

Byl to správný obchodník a vždycky dobře prodával, takže jsem neměl důvod mu nedůvěřovat. Ani Mismede ho formálně nezaměstnávalo, takže si mohl dělat, co chtěl.

Chtěl jsem se však jít podívat na samotný zápas, než vyjednám obchod. Šel jsem do průhledného VIP boxu vysoko na tribuně. Vůdcové Lihney, Regulusu, Refreese a Ramisshe už tam byli a žvýkali popcorn.

Byli zde přítomni i rytíři na úrovni velitelů ze všech národů, pravděpodobně kvůli povinnostem tělesné stráže. Gaspar, jednooký rytíř z Regulusu, třímal hořící kopí, které před časem vyhrál v zápase binga. I když jsem to nastavil tak, že magie byla ve VIP lóži anulována, takže oštěp byl jen obyčejný oštěp.

„Jak jde hra?”

„Ah, velkovévodo. Je to velmi zajímavé ... Doufám, že jednoho dne, až bude moje země v lepším stavu, budeme mít také národní tým.” Princi, er, králi Cloudovi se zaleskly oči vzrušením a nadějí.

„Zajímalo by mě, kdo vyhraje...”

„Vsadím se, že Mismede vyhraje, protože vedou v 7. směně už 3-2. Koneckonců, šelmy mají výjimečnou fyzickou zdatnost. Pro ně by se to, co by normálně bylo trojité, proměnilo v domácí běh v parku.”

„Nepodceňuj Belfast, příteli. Mají nadhazovače, který je eso s koulemi. Jakmile je na hřišti, Mismede nebude moci znovu skórovat.” Oba císaři diskutovali o svých názorech na situaci. Belfast potřeboval ještě jeden běh. Zatímco si povídali, papež Ramisshe tiše seděla a hlučně žvýkala popcorn.

„Ah, lorde Touyo...”

„Hej, nemusíte být tak formální, pamatujete?”

„Já vím, ale.... Nemohu prostě mluvit o božím poslovi jako o obyčejném člověku, ale to stranou ... Tento karamel, myslím, že jste to nazval? Bylo by možné to prorazit i v mé zemi?”

„Samozřejmě. Vlastně je to docela jednoduché. Dám vám recept na papír, tak ho dejte svému kuchaři. Taky jsem před chvílí v kuchyni udělal normální karamelové bonbóny. Chcete to zkusit?“ Vytáhl jsem ze [skladu] několik listů bonbónů a podal jsem je. Její Svatost si vsunula do úst kousek, trochu ho žvýkala a přijala užaslý obličej.

„To je úžasné...! Ah, vím, že se to dětem bude líbit. Ráda bych, aby to bylo zahrnuto v našich balíčcích péče o sirotčince...”

„To je skvělé. Napíšu recept i na tohle. Je dobré slyšet, že to půjde k potřebným ki – V tu chvíli, jsem na sobě cítil pohled zezadu. Tři pohledy, abych byl přesný. Tři chamtivci...

Dal jsem karamel také císařům a Cloudovi. Okamžitě si ho strčili do úst a šťastně ho žvýkali. Také jsem rozdal kousky sladkostí všem mužům na stráži... I když to bylo jen proto, že jsem cítil, jak se i jejich pohledy na mě formují.

Zápas se táhl až do deváté směny, po celou dobu tři ku dvěma. Belfast byl na pálce s jedním vyloučeným. Měli běžce na první metě. Kdyby zvládli home run, mohli by z toho snadno udělat comebackovou výhru.

Náhle se před VIP lóží rozhostil nějaký rozruch. Stráže byly krátce napjaté, ale rychle se uklidnily, když si uvědomily, kdo to je. Laim, můj komorník, se k nám vrhl. To, že urazil takovou dálku, bylo samo o sobě vzácné. Ještě vzácnější byl fakt, že utíkal.

„Děje se něco?”

„Pane... zrcadlo brány... z Belfastu...!“ Dýchal přerývaně, takže očividně běžel na stadion naplno. Podal mi kus pergamenu a já ho rychle otevřel. To, co jsem viděl, mnou otřáslo až do morku kostí.

----------------------------------------------------------------------------------------------------

Co se si v Belfastu stalo?